Brněnská písničkářka Yana natočila své první album Journey of the Soul v irském Dublinu a pozvala si na ně řadu špičkových irských hudebníků.
Jano, proč jste se jako pseudonym rozhodla používat své občanské křestní jméno, ale psané s Y na začátku?
V anglicky mluvícím světě by asi měli problém vyslovit moje občanské jméno. Angličtina je pro mne celkově nějak přirozenější a navíc jsem nechtěla hledat nějaký zbytečně složitý pseudonym.
Ve vašem případně to však není pouze vztah k angličtině jako jazyku, ale především velká láska k Irsku a k irské hudbě. Vzpomenete si, kdy vás hudba z Irska poprvé nadchla?
V době, kdy jsem studovala, jezdil skoro každý, kdo si chtěl zlepšit angličtinu, do Londýna. Jenže já jsem chtěla něco trošku jiného, a tak jsem skončila v Irsku. Tam někde je tedy prapočátek mého vztahu k této zemi, z nějž se později vyvinula různá přátelství a také hudební spolupráce. A můj celoživotní vztah k Irsku.
Člověk se samozřejmě může nadchnout pro nějakou zemi, ale to ještě neznamená, že se začne přátelit s tamními opravdu špičkovými umělci. Jaká byla tedy vaše cesta k tomu, že jste s irskými muzikanty, vlastně se svými vzory, natočila své autorské album?
Přičítala bych to asi své vlastní povaze. Prostě nejsem plachá, a když se mi například nějaký koncert líbí, nemám problém jít za umělcem a říct mu to. Z takové úvodní konverzace pak může vzniknout přátelství. Někdy to zafunguje, jindy ne, protože každý člověk je jiný, ale v průběhu týdnů, měsíců nebo i let může opravdu vzniknout zajímavá spolupráce.
Co je častější model? Že zůstane jen u toho prvního rozhovoru, nebo že daného umělce po nějaké době můžete považovat za svého přítele nebo spolupracovníka?
Setkávám se s oběma situacemi, protože ne každý má samozřejmě stejnou povahu jako já. Ale častější je opravdu to, že navážeme přátelství, z kterého pak může vzniknout zajímavá spolupráce. To ale souvisí s tím, že každý z nás má tendenci obklopovat se lidmi, kteří jsou mu sympatičtí a s nimiž jsme podobně naladěni. Je to tedy spíše obecně otázka lidské povahy než toho, jestli někdo pochází z Irska nebo Británie.
Vaše autorská hudební cesta začala několika singly, vydala jste EP a nyní tedy máme před sebou vaše první album. Z toho, jak jste o něm už před vydáním psala na sociálních sítích, jsem měl dojem, že je to pro vás velmi důležitý mezník na vaší cestě. Pochopil jsem to správně?
Ano, je to tak, máte pravdu. Jeden kolega mi řekl, že album slouží jako určitá vizitka, pomocí které o sobě dáváte vědět světu. Všechno má svůj čas a já musím říct, že nebýt dvou let pandemie, kdy jsme nemohli cestovat a nedalo se hrát, možná by tato deska ani nevznikla. Takhle jsem měla čas nejen složit nové písně, ale také se probrat starým materiálem a ujasnit si představu, jak by album mělo vypadat a kam by mělo směřovat. Použila jsem i některé starší texty, které už něco pamatují, ale konečnou podobu dostaly až teď.
Kam tedy má album směřovat? Šlo o to, shrnout písně za určité období, nebo z nich sestavit něco jako souvislý příběh?
Já jsem od začátku měla představu o jednotném tématu desky. Ostatně už název Journey of the Soul něco napovídá. V podstatě všechny písně mají společné téma, kterým je cesta v různých podobách. Nejde pouze o cestu z místa A do místa B, ale také o emocionální cestu, o cestu člověka, který něco prožil v pozitivním nebo negativním slova smyslu, a tento zážitek jej někam posouvá.
Na albu hostuje spousta muzikantů. Hrálo při jejich výběru hlavní slovo už zmiňované přátelství, nebo jste spíše hledala hráče na jednotlivé nástroje?
Vždy jsem se dívala po svém okolí, koho s daným nástrojem případně znám a jestli by byl dotyčný hudebník ochoten se projektu zúčastnit. Tady jsem měla velké štěstí, protože až na jednu výjimku se vše podařilo a já jsem opravdu mohla natáčet se svými přáteli. Výjimkou byl akordeon, kdy se možnosti z mého nejbližšího okolí vyčerpaly, ale pak platí, že vždycky znáte někoho, kdo zná někoho jiného. Nakonec mě tedy jeden kamarád nasměroval na spoluhráče z jeho kapely s tím, že bychom si i lidsky mohli rozumět. A myslím, že to dopadlo na jedničku a výsledek nemohl být lepší.
Kde a jak probíhalo nahrávání alba?
Všechny moje party a také část toho, co natočili hosté, se nahrávaly v AP Studios v dublinských horách. Je to takový „utajený poklad“. Jste v přírodě, dole teče řeka, díváte se do zeleně a připadáte si jako v jiném světě. A přitom jste nějakých dvacet minut od centra města. S některými muzikanty jsem se ve studiu ani nepotkala, jiné jsem si naopak přivezla s sebou. Dokonce ani někteří známí irští hudebníci neměli ponětí o tom, že toto studio existuje.
Zní logicky, že album inspirované irskou hudbu natáčíte v Dublinu. Ale bylo by opravdu jiné a třeba méně dokonalé, kdyby vznikalo například v Brně nebo v Praze?
Myslím, že ne. Ale opět je to spíše otázka lidí než toho konkrétního prostředí. Prostředí sice hraje důležitou roli, ale když si lidsky nesednete s producentem, nikdy nebude výsledek tak dobrý, jak byste čekali.
A vy jste měla ve studiu producenta, který by vám radil a album spolu s vámi někam posouval?
Vlastně jsem to v tomto případě byla asi já sama. Když jdu nahrávat do studia, mám obvykle jasnou představu, jak by píseň měla vypadat a kam by měla směřovat. Měla jsem ale velké štěstí v tom, že majitel studia a mistr zvuku v jedné osobě je nejen profesionál, ale především respektuje na prvním místě názor vás jako interpreta. Když mu řeknete, že tato verze se vám líbí a že nic dalšího už nechcete, může mít třeba jiný názor, ale řídí se tím, jak to cítíte vy.
Stalo se vám přesto, že jste si od někoho ze svých spolupracovníků nechala poradit a svěřila písně do jeho rukou?
V jednom případě se tak skutečně stalo. S Mauricem Culliganem, což je původní klávesista irské skupiny Interference, jsme nahráli píseň The Traveller, která je mou osobní poctou Fergusovi O’Farrellovi, frontmanovi kapely, který zemřel v roce 2016. Byla pro mě čest Ferguse nazývat přítelem a zůstává mým největším vzorem. Nejen v hudbě, ale i v osobním životě. Přišlo mi velmi symbolické mít zde jako hosta člena kapely, kvůli které dělám, co dělám a jak to dělám. Kruh je tak svým způsobem uzavřený. Kromě téhle skladby jsme s Mauricem natáčeli ještě jednu a v jejím případě jsem moc nevěděla, kam by měla směřovat. A tak jsem nechala Mauriceovi volnou ruku, aby do té písně vložil své schopnosti, zkušenosti a svůj talent a posunul ji tam, kam by ta písnička měla podle něj jít. A myslím, že lépe to dopadnout nemohlo. Mnozí lidé poté, co si poslechli celou desku, vyzdvihovali právě tuto skladbu. Jmenuje se Pick Up the Pieces, uzavírá celé album, vznikla během lockdownu a její poselství je, že ať se nám v životě stane cokoli, nikdy není tak špatně, aby se z toho nedalo nějak „vybruslit“.
Které další z hostů na albu byste určitě zmínila?
Zmínku by si zasloužil každý, protože každý přispěl svým dílem k výslednému zvuku jednotlivých skladeb a celého alba. Ale jestli mám někoho vyzdvihnout, byl by to určitě J Eoin, vynikající písničkář a kytarista, který je klíčovou osobností celé mé umělecké dráhy. Dalším, kdo si zaslouží zmínku, je Fiachna Ó Braonáin, člen kapely Hothouse Flowers a také moderátor pořadů na irském národním rádiu RTÉ Radio 1. A do třetice všeho dobrého – Aidan O’Grady je bubeník kapely The Pale. Počátky našeho přátelství souvisejí s Folkovými prázdninami v Náměšti nad Oslavou, kde The Pale na doporučení Glena Hansarda hráli a členové kapely se postupně stali mými muzikantskými bratry.
Co skladba, to jiné aranžmá a jiní hosté. Dá se pak takové album vůbec hrát naživo?
Dát toto obsazení dohromady pro živé hraní je téměř nemožné, protože na albu se podíleli muzikanti ze všech koutů Irska. Někteří z nich jsou navíc velmi vytížení. V tom je určitá výhoda nahrávání, že si do studia můžete přizvat, koho chcete. Nicméně koncerty v současné době domlouváme, něco se chystá na podzim. Všechno se dozvíte ze sociálních sítí, jakmile doladíme všechny detaily.
Ale nejde jen o množství hostů, ale také o to, že na desce zní spousta různých nástrojů jako hammondky, akordeon nebo mandolína. Co je tedy pravděpodobnější? Že vznikne nějaká kapela, která ty písně bude hrát, nebo že je budete častěji hrávat jen sama s kytarou?
Za ideální koncertní variantu považuji sebe s kytarou, a to i proto, že ty písně jsou postavené hodně na textech. Chci tedy, aby posluchač na koncertě poslouchal i texty a dokázal třeba číst i mezi řádky. A tomu víc svědčí intimní podání.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..