Brněnská písničkářka Yana: V Dublinu jsem natáčela se svými přáteli

Brněnská písničkářka Yana: V Dublinu jsem natáčela se svými přáteli

Brněnská písničkářka Yana natočila své první album Journey of the Soul v irském Dublinu a pozvala si na ně řadu špičkových irských hudebníků.

Jano, proč jste se jako pseudonym rozhodla používat své občanské křestní jméno, ale psané s Y na začátku?

V anglicky mluvícím světě by asi měli problém vyslovit moje občanské jméno. Angličtina je pro mne celkově nějak přirozenější a navíc jsem nechtěla hledat nějaký zbytečně složitý pseudonym.

Ve vašem případně to však není pouze vztah k angličtině jako jazyku, ale především velká láska k Irsku a k irské hudbě. Vzpomenete si, kdy vás hudba z Irska poprvé nadchla?

V době, kdy jsem studovala, jezdil skoro každý, kdo si chtěl zlepšit angličtinu, do Londýna. Jenže já jsem chtěla něco trošku jiného, a tak jsem skončila v Irsku. Tam někde je tedy prapočátek mého vztahu k této zemi, z nějž se později vyvinula různá přátelství a také hudební spolupráce. A můj celoživotní vztah k Irsku.

Člověk se samozřejmě může nadchnout pro nějakou zemi, ale to ještě neznamená, že se začne přátelit s tamními opravdu špičkovými umělci. Jaká byla tedy vaše cesta k tomu, že jste s irskými muzikanty, vlastně se svými vzory, natočila své autorské album?

Přičítala bych to asi své vlastní povaze. Prostě nejsem plachá, a když se mi například nějaký koncert líbí, nemám problém jít za umělcem a říct mu to. Z takové úvodní konverzace pak může vzniknout přátelství. Někdy to zafunguje, jindy ne, protože každý člověk je jiný, ale v průběhu týdnů, měsíců nebo i let může opravdu vzniknout zajímavá spolupráce.

Co je častější model? Že zůstane jen u toho prvního rozhovoru, nebo že daného umělce po nějaké době můžete považovat za svého přítele nebo spolupracovníka?

Setkávám se s oběma situacemi, protože ne každý má samozřejmě stejnou povahu jako já. Ale častější je opravdu to, že navážeme přátelství, z kterého pak může vzniknout zajímavá spolupráce. To ale souvisí s tím, že každý z nás má tendenci obklopovat se lidmi, kteří jsou mu sympatičtí a s nimiž jsme podobně naladěni. Je to tedy spíše obecně otázka lidské povahy než toho, jestli někdo pochází z Irska nebo Británie.

Vaše autorská hudební cesta začala několika singly, vydala jste EP a nyní tedy máme před sebou vaše první album. Z toho, jak jste o něm už před vydáním psala na sociálních sítích, jsem měl dojem, že je to pro vás velmi důležitý mezník na vaší cestě. Pochopil jsem to správně?

Ano, je to tak, máte pravdu. Jeden kolega mi řekl, že album slouží jako určitá vizitka, pomocí které o sobě dáváte vědět světu. Všechno má svůj čas a já musím říct, že nebýt dvou let pandemie, kdy jsme nemohli cestovat a nedalo se hrát, možná by tato deska ani nevznikla. Takhle jsem měla čas nejen složit nové písně, ale také se probrat starým materiálem a ujasnit si představu, jak by album mělo vypadat a kam by mělo směřovat. Použila jsem i některé starší texty, které už něco pamatují, ale konečnou podobu dostaly až teď.

Kam tedy má album směřovat? Šlo o to, shrnout písně za určité období, nebo z nich sestavit něco jako souvislý příběh?

Já jsem od začátku měla představu o jednotném tématu desky. Ostatně už název Journey of the Soul něco napovídá. V podstatě všechny písně mají společné téma, kterým je cesta v různých podobách. Nejde pouze o cestu z místa A do místa B, ale také o emocionální cestu, o cestu člověka, který něco prožil v pozitivním nebo negativním slova smyslu, a tento zážitek jej někam posouvá.

Na albu hostuje spousta muzikantů. Hrálo při jejich výběru hlavní slovo už zmiňované přátelství, nebo jste spíše hledala hráče na jednotlivé nástroje?

Vždy jsem se dívala po svém okolí, koho s daným nástrojem případně znám a jestli by byl dotyčný hudebník ochoten se projektu zúčastnit. Tady jsem měla velké štěstí, protože až na jednu výjimku se vše podařilo a já jsem opravdu mohla natáčet se svými přáteli. Výjimkou byl akordeon, kdy se možnosti z mého nejbližšího okolí vyčerpaly, ale pak platí, že vždycky znáte někoho, kdo zná někoho jiného. Nakonec mě tedy jeden kamarád nasměroval na spoluhráče z jeho kapely s tím, že bychom si i lidsky mohli rozumět. A myslím, že to dopadlo na jedničku a výsledek nemohl být lepší.

Kde a jak probíhalo nahrávání alba?

Všechny moje party a také část toho, co natočili hosté, se nahrávaly v AP Studios v dublinských horách. Je to takový „utajený poklad“. Jste v přírodě, dole teče řeka, díváte se do zeleně a připadáte si jako v jiném světě. A přitom jste nějakých dvacet minut od centra města. S některými muzikanty jsem se ve studiu ani nepotkala, jiné jsem si naopak přivezla s sebou. Dokonce ani někteří známí irští hudebníci neměli ponětí o tom, že toto studio existuje.

Zní logicky, že album inspirované irskou hudbu natáčíte v Dublinu. Ale bylo by opravdu jiné a třeba méně dokonalé, kdyby vznikalo například v Brně nebo v Praze?

Myslím, že ne. Ale opět je to spíše otázka lidí než toho konkrétního prostředí. Prostředí sice hraje důležitou roli, ale když si lidsky nesednete s producentem, nikdy nebude výsledek tak dobrý, jak byste čekali.

A vy jste měla ve studiu producenta, který by vám radil a album spolu s vámi někam posouval?

Vlastně jsem to v tomto případě byla asi já sama. Když jdu nahrávat do studia, mám obvykle jasnou představu, jak by píseň měla vypadat a kam by měla směřovat. Měla jsem ale velké štěstí v tom, že majitel studia a mistr zvuku v jedné osobě je nejen profesionál, ale především respektuje na prvním místě názor vás jako interpreta. Když mu řeknete, že tato verze se vám líbí a že nic dalšího už nechcete, může mít třeba jiný názor, ale řídí se tím, jak to cítíte vy.

Stalo se vám přesto, že jste si od někoho ze svých spolupracovníků nechala poradit a svěřila písně do jeho rukou?

V jednom případě se tak skutečně stalo. S Mauricem Culliganem, což je původní klávesista irské skupiny Interference, jsme nahráli píseň The Traveller, která je mou osobní poctou Fergusovi O’Farrellovi, frontmanovi kapely, který zemřel v roce 2016. Byla pro mě čest Ferguse nazývat přítelem a zůstává mým největším vzorem. Nejen v hudbě, ale i v osobním životě. Přišlo mi velmi symbolické mít zde jako hosta člena kapely, kvůli které dělám, co dělám a jak to dělám. Kruh je tak svým způsobem uzavřený. Kromě téhle skladby jsme s Mauricem natáčeli ještě jednu a v jejím případě jsem moc nevěděla, kam by měla směřovat. A tak jsem nechala Mauriceovi volnou ruku, aby do té písně vložil své schopnosti, zkušenosti a svůj talent a posunul ji tam, kam by ta písnička měla podle něj jít. A myslím, že lépe to dopadnout nemohlo. Mnozí lidé poté, co si poslechli celou desku, vyzdvihovali právě tuto skladbu. Jmenuje se Pick Up the Pieces, uzavírá celé album, vznikla během lockdownu a její poselství je, že ať se nám v životě stane cokoli, nikdy není tak špatně, aby se z toho nedalo nějak „vybruslit“.

Které další z hostů na albu byste určitě zmínila?

Zmínku by si zasloužil každý, protože každý přispěl svým dílem k výslednému zvuku jednotlivých skladeb a celého alba. Ale jestli mám někoho vyzdvihnout, byl by to určitě  J Eoin, vynikající písničkář a kytarista, který je klíčovou osobností celé mé umělecké dráhy. Dalším, kdo si zaslouží zmínku, je Fiachna Ó Braonáin, člen kapely Hothouse Flowers a také moderátor pořadů na irském národním rádiu RTÉ Radio 1. A do třetice všeho dobrého – Aidan O’Grady je bubeník kapely The Pale. Počátky našeho přátelství souvisejí s Folkovými prázdninami v Náměšti nad Oslavou, kde The Pale na doporučení Glena Hansarda hráli a členové kapely se postupně stali mými muzikantskými bratry.

Co skladba, to jiné aranžmá a jiní hosté. Dá se pak takové album vůbec hrát naživo?

Dát toto obsazení dohromady pro živé hraní je téměř nemožné, protože na albu se podíleli muzikanti ze všech koutů Irska. Někteří z nich jsou navíc velmi vytížení. V tom je určitá výhoda nahrávání, že si do studia můžete přizvat, koho chcete. Nicméně koncerty v současné době domlouváme, něco se chystá na podzim. Všechno se dozvíte ze sociálních sítí, jakmile doladíme všechny detaily.

Ale nejde jen o množství hostů, ale také o to, že na desce zní spousta různých nástrojů jako hammondky, akordeon nebo mandolína. Co je tedy pravděpodobnější? Že vznikne nějaká kapela, která ty písně bude hrát, nebo že je budete častěji hrávat jen sama s kytarou?

Za ideální koncertní variantu považuji sebe s kytarou, a to i proto, že ty písně jsou postavené hodně na textech. Chci tedy, aby posluchač na koncertě poslouchal i texty a dokázal třeba číst i mezi řádky. A tomu víc svědčí intimní podání.

Yana/ foto Dave Keegan

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

U některých ještě neopadlo nadšení z nejnovější inscenace Čertovy stěny a už se opera Národního divadla Brno může pyšnit další jedinečnou podívanou – Händelova Agrippina v režii Martina Glasera a hudebním nastudování souboru Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse, jejíž premiéra se odehrála 11. dubna v Janáčkově divadle, se totiž povedla přímo královsky… či spíše císařsky!  více

Závěrečný večer 33. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby, který se odehrál v neděli 12. dubna 2026 ve zcela zaplněném kostele sv. Jakuba, nesl symbolický náboj. Číslovka třiatřicet, v křesťanské tradici odkazující ke věku Kristova umučení, se stala ústředním motivem celého letošního ročníku. Festival pod dramaturgickým vedením Vladimíra Maňase a Ondřeje Múčky letos nehledal jen „stálost a radost“, ale skrze hudbu kráčel po cestě naděje. Program s názvem „Za světlem“ tuto cestu završil dramaturgicky sevřeným obloukem, který propojil britskou současnost, moravský mysticismus a vídeňskou klasiku. Oficiální zahájení podtrhlo komunitní a duchovní rozměr festivalu. Ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová ve vstupním pozdravu zhodnotila 33. ročník jako mimořádně úspěšný a poděkovala všem, kteří se na jeho realizaci podíleli. Na její slova navázal farář od sv. Jakuba, Jan Pacner, který připomněl, že hudba v tomto prostoru není jen estetickým doplňkem, ale formou modlitby a dialogu. Výjimečnost večera umocnila osobní přítomnost autorů první poloviny programu, Davida Matthewse a Pavla Zemka Nováka. Jejich účast dodala provedení děl mimořádný punc autenticity.  více

Na Velký pátek 3. dubna zazněly v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v kostele Nanebevzetí Panny Marie u Jezuitů v Brně španělské renesanční tenebrae v provedení mezinárodního souboru Ramilette de Tonos.  více

Letošní 33. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby se nese ve znamení tématu Stálost. Tento motiv, inspirovaný biblickou výzvou k vytrvalosti v dobrém a k neustálému vnitřnímu dialogu, prostupuje celou dramaturgií ročníku. Program se letos zaměřuje na monumentální varhanní a vokální kompozice, které reflektují cestu z hluboké sklíčenosti žalmů směrem k vnitřní radosti a světlu. V tomto duchu byl koncipován i varhanní recitál 30. března 2026 v katedrále sv. Petra a Pavla, kde varhaník Jan Šprta provedl díla kladoucí extrémní nároky na technickou virtuozitu i duchovní soustředění v majestátním prostoru Petrova.  více

Stálost a radost jsou letos hlavními motivy Velikonočního festivalu duchovní hudby, jehož 33. ročník začal na Květnou neděli 29. března v kostele sv. Janů. Zahajovací koncert nabídl spojení Filharmonie Brno pod taktovkou zkušeného dirigenta Jaroslava KyzlinkaPražského filharmonického sboru a sopranistky Simony Šaturovévíce

Legendu o brněnském drakovi zná snad každý Brňák. A právě toto stvoření se stalo inspirací mladému nově vzniklému uměleckému tělesu Crocodile Orchestra pro jeho originální název. Komorní orchestr založený Lukášem Marečkem debutoval v sále Konventu Milosrdných bratří v pátek 27. března pod taktovkou brněnského rodáka a nynějšího studenta Kunstuniversität Graz Tomáše Kalouska. V roli sólistky se představila houslistka Veronika Cagáňovávíce

Městské divadlo Brno se v novém muzikálu ViK!NG pustilo do žánru hudební dobrodružné fantasy s bombastickou hudební i vizuální výpravností, nenuceně definovaným morálním obloukem hlavního hrdiny a působivou autenticitou projevu mladých aktérů. Autorský tým Robin SchenkPetr Štěpán a Miroslav Ondra, povzbuzený úspěchem zdařilé muzikálové balady Devět křížů, tentokrát opustil moravské reálie a zamířil na mýtický sever. Výsledkem je rodinná freska ViK!NG, která sice oslňuje technickou precizností a hudební invencí, ale místy naráží na limity vlastního textového základu. Hudební scéna MdB i takto opět nabízí kombinaci profesionální muzikálové řemeslnosti, vizuální atraktivity a divadelního rozptýlení pro široké publikum všech věkových kategorií.  více

V rámci čtyř komorních koncertů této filharmonické sezony, které se pravidelně konají v sále Besedního domu, mohli posluchači navštívit pestrou paletu sólových recitálů i komorních uskupení. Středeční večer 18. března se nesl v duchu oslav kulatého výročí lotyšského skladatele Pēterise Vaskse (*1946), jemuž tady svým uměním vzdala hold brněnská rodačka a klavíristka Terezie Fialovávíce

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie v divadle II se nesl v duchu definování národní a osobní identity pomocí symfonického zvuku. Zatímco první polovina přenesla diváky do Francie druhé poloviny 19. století, druhá půle zavedla posluchače geograficky do Spojených států v období druhé světové války, ideově ale spíše do Maďarska. V podání Filharmonie Brno pod vedením před tímto orchestrem debutující dirigentky Lucie Leguay zazněla díla Césara Francka, Vincenta d’Indyho a Bély Bartóka. V první polovině se k orchestru přidal brněnskému publiku známý klavírista Igor Ardaševvíce

Cyklus koncertů staré hudby v režii jeho zakladatelky Barbary Marii Willi je již dvacátým třetím rokem nedílnou součástí kulturního dění v moravské metropoli. Brněnskému publiku se již představila řada vynikajících osobností i ansámblů, s nimiž Barbara Maria Willi pravidelně spolupracuje. Letošní zahajovací koncert tradičně uspořádaný ve středu 11. února v sále Konventu Milosrdných bratří nesl podtitul Hudba v pohybu a nabídl spojení umu kladívkového klavíru s flétnovou hrou Sofie Mavrogenidou a mladými tanečníky Klementýnou Annou ŠpičkovouAdamem Mišem v choreografii Davida Strnadavíce

Poslední dokončená opera Bedřicha Smetany nepatří mezi jeho nejčastěji uváděná díla. Od prvního uvedení roku 1882 a v porovnání s populární Prodanou nevěstou či Hubičkou stojí spíše v pozadí zájmu inscenátorů a operních dramaturgů. Poslední brněnská premiéra se odehrála roku 1979, tedy takřka před padesáti lety. Národní divadlo Brno se rozhodlo tuto „nespravedlnost“ páchanou na Čertově stěně odčinit novým a v podstatě atypickým nastudováním. Režisér Jiří Heřman oděl Smetanovu nehranou operu do lehčího a rozvernější hávu a zvýraznil tak kontury původní komické opery, stále skrývající se pod povrchem romantického patosu.  více

Čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma byl věnovaný německým romantickým skladatelům, na což přímo odkazoval i název Trojhvězdí německého romantismu. V podání Filharmonie Brno pod vedením dirigenta Ivora Boltona zazněla díla Carla Maria von Webera, Johannese Brahmse a Felixe Mendelssohna Bartholdyho. V první polovině večera se k orchestru připojila klarinetistka Sharon Kamvíce

Na scénu Janáčkova divadla se po několika letech vrátila opera Aida italského skladatele Giuseppe Verdiho (1813–1901). Režie nové inscenace, která měla premiéru 26. září 2025, se ujala Magdalena Švecová a hudebního nastudování Jakub Klecker. Při čtvrté repríze v sobotu 31. ledna se hlavních rolí zhostili Mária Porubčinová (Aida), Sung Kyu Park (Radames) a Anastasiya Martyniuk (Amneris).  více

Když se v roce 2004 otevírala nová Hudební scéna Městského divadla Brno, málokdo si dokázal představit, jakou cestu tento soubor urazí. Dnes, o dvacet let později, se věhlasný muzikál Bídníci už napodruhé vrací na brněnská prkna nikoliv jako pouhý „remake“ úspěšného titulu, ale jako manifest umělecké zralosti a suverenity. Zapomeňte na pražské verze svázané striktními licencemi, které nutily herce kopírovat každý krok londýnského originálu. Brněnští Bídníci pod režijním vedením Stanislava Moši využívají tzv. volnou licenci, která jim umožňuje tvořit nesmírně živelné a navýsost sugestivní, uhrančivé divadlo.  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je zaběhlou tradicí, která k brněnským oslavám tohoto svátku neodmyslitelně patří. Letošní koncert byl ale výjimečný: orchestr zároveň oslavil kulaté sedmdesáté narozeniny. Jubilující těleso pod tehdejším názvem Státní filharmonie Brno vzniklo 1. ledna 1956 sloučením Symfonického orchestru brněnského rozhlasu a Symfonického orchestru kraje Brněnského. Právě tehdy hned zkraje roku brněnská filharmonie odehrála svůj první koncert na Stadionu na Kounicově ulici. Přestože se zmíněný večer konal ještě pod hlavičkou krajského orchestru, lze jej jednoznačně považovat jako počátek této důležité kulturní instituce.  více

Nejčtenější

Kritika

U některých ještě neopadlo nadšení z nejnovější inscenace Čertovy stěny a už se opera Národního divadla Brno může pyšnit další jedinečnou podívanou – Händelova Agrippina v režii Martina Glasera a hudebním nastudování souboru Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse, jejíž premiéra se odehrála 11. dubna v Janáčkově divadle, se totiž povedla přímo královsky… či spíše císařsky!  více