Má sedmadvacet let a je talentovaný barytonista. Jmenuje se Roman Hoza. V posledních letech se řadí k nejvíce sledovaným českým pěvcům své generace. Laureát několika mezinárodních soutěží se mimo jiné představil třeba na prestižním Salcburském festivalu či na festivalu Pražské jaro. Absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně a roční stáž na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Od letošní sezony je stálým členem souboru Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Během ledna bude v brněnské opeře debutovat jako svůdník Don Giovanni.
Jaká byla Vaše cesta k Mozartovi?
Pro mne je Mozart největším hudebním skladatelem všech dob. Vůbec první árie, kterou jsem v životě zpíval, patřila Papagenovi z Kouzelné flétny. Doufám, že u jeho oper vydržím ještě hodně, hodně dlouho.
O roli Dona Giovanniho se říká, že je možné ji interpretovat mnoha způsoby. Jak se Vy pokusíte vyložit tuto postavu?
Rozborem donjuanství se zabývá mnoho učených statí, takže je velmi těžké postavu Giovanniho charakterizovat pár větami. Já ho vnímám jako archetyp svůdce, nebezpečného manipulátora a životního hráče.
Váš operní repertoár prozrazuje velkou věrnost Mozartovým a také Rossiniho operám. Je to taktika, držet se chytře v repertoáru 18. a počátku 19. století, nebo se určitou měrou potýkáte se „škatulkami“?
Pro mladý hlas jsou Mozart, Rossini a jim podobní autoři bezpochyby nejideálnější volbou. Jestli tou „škatulkou“ myslíte hlasový obor, tak toho bych se naopak velmi rád držel! Byť to v České republice není úplně jednoduché. Český operní trh je relativně malý a rolí v tomto hlasovém oboru tedy nabízí jen určité množství.
Občas si odskočíte i do oblasti staré hudby, spolupracujete se soubory, které se pohybují ve světě tzv. poučené interpretace. To ovšem na hlas klade poměrně jiné nároky než hudba 18. století a pozdější. Není to v rozporu s Vaším repertoárovým směřováním?
Naopak. Právě spolupráce s těmito soubory mi pomohla rozvinout interpretační a hlasové možnosti, stejně jako schopnost rychle reagovat a být hudebně pohotový. Myslím, že pro mladého zpěváka je přímo povinností se s touto hudební větví – tedy s poučenou interpretací staré hudby – alespoň základně seznámit.
Vraťme se ale ještě na chvilku k Mozartovi a Rossinimu. Jsou si po pěvecké stránce nějakým způsobem blízcí?
Oba mají svůj specifický styl, který je dobré dodržovat a ctít. Za barytonisty mohu říct, že Rossini je většinou rozsahově a technicky náročnější. Mozart ale zase vyžaduje eleganci a cit pro každou frázi, protože do každé vtělil svou genialitu.
Od této sezony jste stálým členem souboru Janáčkovy opery v Brně. Není to proti současnému trendu udržet si nezávislost a být na volné noze?
Jsem rád, že jsem si vybral stálé angažmá. I vzhledem k mému věku je dobré, že mám možnost rozšířit si repertoár a zároveň zůstat v klidu na jednom místě kvůli rodině. Navíc se mi v Brně hodně líbí a Janáčkova opera je podle mě skutečnou špičkou mezi českými operními domy.
Co Vás vůbec přivedlo na dráhu operního pěvce?
Velkou zásluhu na tom má moje první učitelka zpěvu v Základní umělecké škole v Hulíně a později především zvláštní přitažlivost hudebního a hlavně divadelního světa.
Liší se svět opery, ve kterém se pohybujete, od Vašich původních představ?
Moje úplně původní představa byla samozřejmě dost romantická. Ve skutečnosti je samotná prezentace před lidmi jenom špička ledovce, je to odměna za mnoho hodin strávených u klavíru a na zkušebním jevišti.
Rok jste studoval ve Vídni a poté jste byl členem Operního studia v Düsseldorfu. Jak se člověk k takovým příležitostem dostane?
Ve Vídni jsem byl v rámci programu Erasmus. Vzhledem k obrovskému zájmu uchazečů, jsem se musel spojit přímo s profesorkou, ke které jsem chtěl jít. Jel jsem jí předzpívat. Vybrala si mne, ohromně mi pomohla a dodnes jsme v kontaktu. Do Operního studia v Düsseldorfu jsem udělal konkurz. Obecně bych řekl, že je určitě potřeba trochu štěstí, ale nejdůležitější je být připraven, když ta příležitost přijde.
Jaký to byl pocit vstupovat do míst, kde studovali Mahler, Abbado, Friedrich Gulda?
Jméno školy zůstalo, ale místo vyučování se hodně proměnilo. Pěvecká katedra vídeňské hudební univerzity je v moderní budově ve čtvrti Penzing blízko zámku Schönbrunn. Krásné místo se spoustou prostoru a zeleně, ale ne příliš historické. Duch velkých umělců a statut kulturního srdce Evropy je ale samozřejmě ve Vídni cítit na každém kroku a byl to pro mě úžasný zážitek.
V čem se studium ve Vídni lišilo od studia na JAMU?
Obecně si myslím, že především přístupem samotných studentů. Každá škola má silnější a slabší stránky, ale ve Vídni je veliká konkurence. Kdo se chce prosadit, musí opravdu poctivě pracovat. Zároveň tam mají všichni hrozně široký obzor – není problém cestovat na kurzy nebo předzpívání po celé Evropě i dál.
V Düsseldorfu jste pracoval například s Lindou Watson nebo s Davidem Syrusem. Co jste si z této spolupráce odnesl?
Mimo mnohé interpretační a technické postřehy týkající se samotného zpívání. Bylo skvělé tyto lidi vůbec osobně poznat a jít s nimi třeba na oběd. Je úžasné, když vám pak Linda Watson napíše přání k narozeninám nebo když se k vám hlásí skvělý korepetitor David Syrus na předzpívání v Covent Garden.
Studia jste dokončil a vstoupil do praxe. Kde berete inspiraci pro svůj další umělecký rozvoj?
Moc důležité je pro mě sledovat zkušenější kolegy, a to nejen při představení, ale i při zkouškách a o pauzách. Tak jsme například jednou probírali rituály a jídelníček jednoho z kolegů. Tyto věci jsou nejen nesmírně zajímavé a inspirativní, ale mnohdy i velmi humorné. Ale nemohu nejmenovat člověka, který mě „nakopnul“ asi ze všech nejvíc, jednak technicky, ale taky přístupem k pěvecké práci a schopností naslouchat. Tím člověkem je Adam Plachetka.
V prosinci jste ztvárnil čerta Marbuela ve Dvořákově opeře Čert a Káča. V březnu Vás čeká velmi zajímavá role Jaufré Rudela v Lásce na dálku současné finské autorky Kaiji Saariaho. Je to pouhé odskočení nebo postupný přesun k jinému typu repertoáru?
Marbuel byl pro mě jedním z výletů do basbarytonového repertoáru, kterých bych chtěl ovšem časem dělat co nejméně. Jaufré Rudel je naopak velmi specifická role, která mě láká svou poetičností i atmosférou celého díla.
Jak se vůbec stavíte k hudbě 21. století?
Řekl bych upřímně. Prolínání hudebních směrů v 21. století je už pro mě velmi nesrozumitelné. Ale můj vztah k moderní opeře, která jakžtakž navazuje na tradiční formy hudebního divadla, což je právě případ Lásky na dálku, je veskrze pozitivní. Myslím, že moderní opera 20. a 21. století se svými tématy a jejich zpracováním dostává až na dřeň lidských emocí. V dobré inscenaci se může stát pro diváka naprosto jedinečným vnitřním zážitkem.
Roli Jaufrého Rudela studujete již poměrně dlouho. Můžete tento part trochu přiblížit?
Part Jaufrého je velmi dlouhý, vysoko i nízko položený, rytmicky zrádný… Autorka používá k vyjádření emocí spoustu zvukových efektů, barev, jak ve sboru a v orchestru, tak i v sólových hlasech. Melodika Jaufrého partu je inspirována orientálním zpěvem.
O čem Láska na dálku je?
No přece o lásce! Trubadúr Jaufré Rudel je unaven životem a sní o krásné ženě, kterou nikdy nepotkal. Poutník, kterého potkává, mu ovšem sdělí, že jeho vysněná žena existuje. Jaufré se po dlouhém váhání vydává na cestu do Tripolisu, kde se nakonec na pokraji smrti setkává se svou láskou na dálku.
Je to tedy opera, kde se sen změní ve skutečnost. Jaký sen má Roman Hoza?
Myslím, že ty opravdové sny by se neměly říkat příliš veřejně, tak si je nechám s dovolením pro sebe. Nicméně bych si přál do budoucna hlavně spokojenost a klid v rodinném kruhu. A v práci? Snad abych byl schopen předat posluchačům a divákům emoce, kterými každá kvalitní hudba překypuje. A abychom společně odcházeli z divadla nebo z koncertu s dobrým pocitem.
Jan Mann
5. leden 2017, 10:37Pavel
5. leden 2017, 10:36Honza
5. leden 2017, 10:22Jan Mann
5. leden 2017, 10:22