Letos v únoru se Filharmonie Brno vydala na nesmírně úspěšné americké turné; na programu měla výběr základních českých klasiků a současnou americkou hudbu. Orchestr vystoupil v legendární Carnegie Hall, v Ann Arbor, poté následovaly tři koncerty v Kalifornii a dále v Kansas City a v texaském Lubbocku. Na koncertech se představili někteří z vůdčích sólistů dnešní doby, jmenovitě Angélique Kidjo, Laurie Anderson a Christian Schmitt. To vše se odehrálo pod taktovkou šéfdirigenta a uměleckého ředitele Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese. Strávil jsem s ním několik fascinujících minut, během nichž mi o tomto velkém mezinárodním úspěchu vyprávěl.
Příprava amerického turné trvala celé tři roky. Co všechno bylo potřeba zařídit?
Moje práce spočívala hlavně v tom, že jsem s Vítkem Mikešem dával dohromady celkovou představu, jaký program bychom tam mohli přivézt. Dále jsme komunikovali s hostiteli ve Spojených státech, kteří měli samozřejmě zase své vlastní představy. Tak se nám podařilo pro orchestr na turné sestavit velmi neobvyklé programy. Přivezli jsme zajímavý český repertoár, takže jsem musel hostitelům v mnoha případech osobně vysvětlovat, o co nám jde. Tato věc byla asi časově nejnáročnější. Ale největší díl organizační práce nesl na bedrech Pavel Šindelář v kanceláři a samozřejmě také ředitelka Marie Kučerová, která se postarala o finanční otázky.
Vyskytly se nějaké nečekané problémy, anebo šlo všechno hladce?
Z naší strany byla organizace velmi dobrá a s Douglasem Sheldonem, který je jedním z předních manažerů ve Spojených státech, spolupracuji už víc než třicet let. Organizování tour tedy probíhalo na velmi vysoké úrovni.
Potýkali jste se s časovým posunem? Měli jste před prvním koncertem čas trochu si odpočinout?
Samozřejmě! Je fakt, že pokud na to nejste zvyklí, není to snadné… Já sám cestuji mezi Evropou a Amerikou docela často, a tak jsem si už zvykl, naučil jsem se v letadle spát, nepít v letadle alkohol, pít hodně vody a všechny tyhle praktické věci. Ale musíte počítat s tím, že pár dnů nebudete úplně ve formě. Orchestr se s tím ale vyrovnal velmi dobře.
Pravděpodobně nejvíce zmiňovaný a současně také první koncert představoval večer v Carnegie Hall. Splnilo to vaše očekávání?
Nebyl jsem si jistý, co očekávat, pokud jde o publikum. Program byl atraktivní, ale nebyly to nijak zvlášť populární věci. Na druhou stranu jsme zařadili premiéru skladby Philipa Glasse, jednoho z nejoblíbenějších žijících amerických skladatelů. Když jsem vystoupil na pódium a spatřil zaplněný sál, byl to nádherný pocit.
Říkal jste, že se těšíte, až budete hrát Symfonii č. 12 „Lodger“ od Philipa Glase. Měl jste příležitost vyslechnout si jeho reakci?
Byli jsme tam spolu. V New Yorku jsme sousedé, docela často se vídáme a v den představení byl se mnou přímo v sále. Zúčastnil se zkoušky a strávili jsme spolu spoustu času. Myslím, že byl dojatý a skladbu si s radostí poslechl.
Jak na příležitost vystoupit v Carnegie Hall reagovali hudebníci? Byli nervózní, anebo nadšení?
Myslím, že spíš nadšení. Jsou to dokonalí profesionálové. Nervy samozřejmě nejsou na škodu, ale pomáhá hlavně adrenalin.
Když se na věc podíváme očima vystupujících: který sál vám a Filharmonii Brno nejvíc vyhovoval a proč?
Carnegie Hall je zřejmě pořád ještě jedna z nejlepších koncertních síní na světě. Byla to radost. Předtím jsem tam už mockrát vystupoval se svými předchozími orchestry. Potěšilo mě, že se tam můžu vrátit a přivést tam Filharmonii Brno, aby to také zažila.
Ve kterých síních jste už dříve vystupoval? Měl jste někde svou osobní premiéru?
Síň v Kansas City byla pro mě nová a samozřejmě také síň v Lubbocku v Texasu, kde jsme turné zakončili. To byl nádherný zážitek. Nečekal jsem, že se nám přímo v srdci Texasu dostane takového krásného přijetí. Měli jsme z toho velkou radost. Byla to krásná tečka za celým turné. Obě ty síně byly pro mě nové. Udělaly na mě velmi dobrý dojem.
Byly všechny síně určeny především pro vážnou hudbu, anebo šlo spíše o multifunkční sály?
Tak i tak. V Lubbocku mají multifunkční sál, kde se konají také divadelní, operní a taneční představení a má to velký úspěch. Postavit to byl dobrý nápad. Když jsme hráli v Kansas City, v jiném sále ve stejném komplexu zrovna probíhalo představení Čajkovského suity Louskáček s baletním vystoupením. Konala se tam spousta věcí. Kansas City je velká metropole, je to významné město.
Jak reagovalo americké publikum na českou hudbu? Jak dobře ji znalo?
V Americe je samozřejmě známá Dvořákova hudba. Hodně Američanů si myslí, že to byl americký skladatel. A opravdu by se dalo říct, že Devátá symfonie svým způsobem náleží oběma zemím. Hodně důležité ale bylo uvést hudbu Bohuslava Martinů. Ta hudba byla kdysi ve Spojených státech velmi oblíbená. Martinů tam strávil deset let, měl spoustu důležitých premiér. Hráli jsme také jeho Sinfoniettu “La Jolla”, kterou napsal v USA a která byla složena pro jeden festival v Kalifornii, kde jsme taky hráli. Chtěl jsem tedy konkrétně tuto věc přivést zpátky. Skladba Thunderbolt P-47 byla rovněž americká skladba. Měl jsem dva americké Martinů, protože jsem chtěl ukázat most mezi těmito díly… a potom samozřejmě Janáčka a jeho Glagolskou mši. To byla velmi důležitá příležitost. Hráli jsme ji na Michiganské univerzitě, která má velmi působivý koncertní sál. Jezdí tam všechny významné orchestry. Byli jsme součástí velmi dobrého programu a jejich sbor byl vynikající, takže to byl velmi pěkný zážitek. A na několika místech jsme hráli Tarase Bulbu, což je skladba, která je svým způsobem slavná, ale spousta lidí ji nikdy neslyšela. Chtěl jsem představit českou hudbu a nechtěl jsem dělat jen Devátou symfonii. Udělalo mi obrovskou radost, když v Kalifornii hostitel požádal konkrétně o Šestou symfonii. Myslím, že to bylo skvělé a byli jsme nadšení, že ji můžeme zahrát.
Už jste se o tom tak trochu zmiňoval, ale co bylo klíčem při výběru skladeb? Měl jste při výběru většinou volnou ruku, anebo tam byly i nějaké požadavky ze strany organizátorů?
Rozumělo se samo sebou, že přivezeme českou hudbu, takže jsem se pokoušel vyvážit své vlastní představy s jejich potřebami. Někde po nás chtěli, abychom uvedli Devátou symfonii, a tak jsme ji zahráli, ale přidal jsem jim k tomu ještě „La Jollu“ (smích). Chci, aby publikum okusilo nové věci, ale rád mu dám příležitost poslechnout si skladby, které už zná a má je rádo. To bylo součástí celkové představy, ale pro mě osobně bylo důležité, abychom ve svém programu přivezli českou hudbu, a opravdu jsme ji většinou hráli.
Jak jste vybírali, co se bude hrát na tom či kterém koncertě? Vždyť skladby se koncert od koncertu lišily.
To bylo součástí jednání. Nabídl jsem třeba tři programy a hostitelé řekli: “Ano, ale mohli bychom tam mít…” (smích). A od toho se pak odvíjelo vše další.
A když jste se pak vrátili do Brna a měli jste koncert, který byl tím turné inspirovaný, jak jste vybírali, co budete hrát?
Zde sehrály roli praktické záležitosti. Když jsme se vrátili domů, chtěl jsem dát orchestru trochu volna, protože ho potřeboval. Také jsem nechtěl, aby se orchestr musel učit na koncert úplně nový program, aby hudebníci ten repertoár dokázali zahrát po jedné rychlé zahřívací zkoušce. Přidali jsme tam ale také nové skladby: uvedli jsme Houslový koncert od amerického skladatele Williama Bolcoma, kterého jsme hráli v jeho domovském městě. To byla nová věc. Koncert musíte připravit tak, aby to bylo náročné, ale ne stresující.
Který večer se vám z dramaturgického hlediska nejvíc líbil a proč?
Pro mě to byl koncert v Carnegie Hall. Jednalo se o příležitost uvést dvě česká mistrovská díla, která by publikum jinak neslyšelo, v kombinaci s newyorskou premiérou významné americké skladby. A na Michiganské univerzitě jsme hráli Glagolskou mši, to bylo také skvělé a velmi zajímavé.
Předchozí americké turné proběhlo přesně před padesáti lety – byly tam nějaké paralely, anebo jste se chtěli vydat úplně jinou cestou?
Ani ne, to už bylo hodně dávno… Sice bylo krásné, že jsme o této historii věděli, ale soustředili jsme se na to, co budeme dělat teď.
Turné před padesáti lety bylo sestaveno poměrně tradičně – ve srovnání s tím, co jste ještě v zimě ve Státech představili...
Pokud se podíváte na programy, s nimiž jezdí do USA jiné české orchestry, zjistíte, že i ony jsou mnohem tradičnější. Filharmonie Brno je orchestr jiného druhu. Máme rádi mistrovská díla, hrajeme je, děláme je krásně. Myslím si však, že je důležité, abychom před publikum i před sebe stavěli také určitou výzvu. Byl jsem na naše programy opravdu pyšný a taky jsem byl hrdý na to, že byly komerčně úspěšné. Často vám totiž říkají „Ne, tohle nemůžete dělat“, ale já říkám: Proč ne? Zkusme to.
Myslíte si, že průměrní návštěvníci koncertů jsou dnes mnohem více ochotní zakoušet věci, které neznají?
Někteří ano. Ale nemyslím si, že je možné hovořit o publiku v tomto smyslu – návštěvníky koncertů je dnes možné rozdělit na spoustu různých kategorií. Jednou z věcí, které se snažíme dělat, je postarat se o to, abychom měli co nabídnout. Myslím si, že když lidé přijdou na něco, co neznají, a líbí se jim to, umožňuje nám to pozvat je znovu na další skladby, které jsou pro ně možná neznámé.
Jak jste trávil svůj volný čas? Měl jste příležitost s někým se potkat?
Měl, protože moje sestra s rodinou a moje neteře a synovci žijí jen kousek od Ann Arbor v Michiganu, takže jsem se s nimi se všemi viděl. Můj bratr žije v Kalifornii, kde jsme měli tři koncerty, takže jsem strávil jeden večer u něho doma. A potom mám samozřejmě spoustu přátel v New Yorku. A také z Toleda ve státě Ohio, kde jsem vyrůstal, je to jen kousek cesty do Ann Arbor v Michiganu. I tam jsem měl spoustu přátel. Z osobního hlediska to byl tedy moc krásný zážitek.
Plánujete něco, čím byste tento „výlet“ v budoucnosti překonal? Rýsuje se něco na obzoru?
Uvažujeme o dalším turné, ale jak říkáte, přípravy zaberou nejméně tři roky. A potom je zde odpovědnost, že když odjíždíte, musíte to udělat v době, kdy vám nezůstane město bez orchestru. Musíte tedy pořádně promyslet, v kterou chvíli si můžete dovolit zmizet. Turné nesmí trvat příliš dlouho. Je nutné vše vymyslet tak, abyste byli na místech, která dávají z ekonomického hlediska smysl, a současně abyste byli k dispozici zrovna v den, kdy to potřebujete. „Potřebuju úterý na východním pobřeží“ – to se lehko řekne, ale není to nic snadného. (smích) Je to skutečný hlavolam.
A jaká by byla cílová země? Znovu USA?
Určitě bychom se tam chtěli vrátit, protože na úspěchu je třeba stavět. Takže o tom přinejmenším silně uvažujeme.
Také přichází nová sezóna, chtěl byste k ní něco říct? Máte nějaký oblíbený program?
To je, jako byste si měli vybrat své oblíbené dítě. Není to nic jednoduchého, jsou zde ale jisté velmi výrazné skladby. Druhá symfonie Gustava Mahlera, kterou budeme hrát přímo na Rheingau Musik Festivalu. To bude velká událost, na kterou se moc těšíme. A potom jsou zde některé programy inspirované mým drahým přítelem Skrowaczewským, který by se letos dožil sta let. Byl to velký brucknerovský dirigent, a proto hrajeme také Brucknerovu Šestou symfonii. Připravili jsme rovněž španělský tematický večer se skladateli ze Španělska a skladateli inspirovanými Španělskem, takže se tam Strauss a Ravel potkávají s Boccherinim atd. Ale program, na který se těším nejvíc, přijde na řadu koncem sezóny v Besedním domě. Bude to Haydnova Symfonie č. 83 g moll a Šostakovičova symfonie č. 14, což je skvělá, skvělá skladba pro komorní orchestr. Je to velmi, velmi působivé. Jsem moc rád, že to budeme dělat zde v Besedním domě, pro který je to ideální.
A pokud jde o Rok české hudby? Bylo těžké najít vhodné skladby?
Ne, mít dobré nápady není nic těžkého. (smích) Víte, už když jsem sem přišel, zdůrazňoval jsem, že budeme hrát všechny Dvořákovy symfonie. A v tomto trendu pokračujeme. A pokud jde o program na prvního ledna, tedy zahájení Roku české hudby, tak z toho mám velkou radost, protože hrajeme Dvořákovu Americkou suitu, k níž jsme přidali nádhernou suitu z Gershwinovy opery Porgy a Bess v aranžmá Mortona Goulda, od něhož hrajeme také Tap Dance Concerto. (smích) Budeme hrát taky Jana Nováka, Antonína Rejchu, Ervína Schulhoffa a další. Budou tam tedy vynikající čeští skladatelé a nejen ti obvyklí.
A to se dokonale shoduje s celkovou dramaturgií Filharmonie Brno, že?
Přesně tak, Brno je velmi stimulující město. Je zde spousta nových zajímavých věcí a ze zdejšího publika jsem nadšený. Lidé se zajímají o kulturu, a tak se na ty věci chodí podívat. Což je opravdu skvělé.
To jsou opravdu krásná slova! Moc děkuji za rozhovor a za váš čas!
Zatím nebyl přidán žádný komentář..