Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.
Váš Cotatcha Orchestra sice průběžně pracuje na vlastním repertoáru, který představil v roce 2020 na albu Bigbandová elektronika, ale profiluje se také různými tematickými koncerty, často s hosty. Zakládali jste orchestr už s myšlenkou, že jeho záběr bude takto široký?
Já jsem si na začátku chtěl zahrát bigbandovou muziku s blízkými lidmi tady z Moravy, ať už to byli mí spolužáci nebo třeba pedagogové JAMU. Cílem tedy bylo zaměřit se na mladou jazzovou scénu, na lidi, s kterými jsem si nikde jinde takto nemohl zahrát hudbu dle vlastního výběru. A nechtěl jsem hrát jen Glenna Millera nebo Counta Basieho a podobně. Začali jsme tedy repertoárem The Thad Jones/Mel Lewis Jazz Orchestra a postupně se nabalovaly další skladby. Už v prvních letech jsme začal dávat první zakázky na hudbu, která byla napsaná přímo pro nás, ať už by to bylo zevnitř z orchestru, nebo zvenčí. A někdy od roku 2017 nebo 2018 funguje náš současný koncept tří dramaturgických řad, které v Brně pravidelně prezentujeme. Rozhodl jsem se například, že budeme dělat jednu řadu koncertů, která se bude věnovat slavným osobnostem z jazzové oblasti, obvykle těm méně „provařeným“. Přitom hlavním kritériem je nějaké kulaté výročí. A protože jsme se zatím věnovali osobnostem, které jsou už po smrti, bývá to sto nebo více let od narození. Součástí tohoto konceptu bývá nějaký zahraniční host, a to buď instrumentalista, nebo zpěvák, naposled tanečníci. Do této programové řady zařazuji skladby, které si jinak nezahrajeme. Takto jsme například hráli skladby z alb, která aranžoval Gil Evans v 50. letech pro Milese Davise, jako Miles Ahead a Porgy and Bess. Uvedli jsme Stravinského Ebony Concerto, které jsme v Brně premiérovali. Letos to byl koncert ke 120. výročí od narození Counta Basieho s tanečníky ze Swing Wings. Vždy se tomuto programu snažíme dát nějakou přidanou hodnotu.
To je tedy jedna řada. Co ty další?
Druhá řada je vlastně náš netradiční vánoční program. Během něj hrajeme jednak české barokní koledy a naším hostem je vždy zpěvačka z nějaké evropské země, a na koledy právě z té země se pak rovněž zaměřujeme. Zatím jsme takto představili vánoční písně z Bulharska, Španělska nebo Slovinska. Tím pádem jsou i tyto koncerty pro posluchače něčím výjimečné – ostatně kdo tady zná například bulharské nebo slovinské koledy? No a třetí dramaturgickou řadu tvoří koncerty, na kterých hrajeme náš aktuální autorský repertoár na pomezí žánrů. Poměrně pravidelným hostem posledních let je Lenka Dusilová. To, kam jsme za ty roky došli, představíme na našem výročním koncertě 26. listopadu v divadle Husa na provázku, kde kapela oslaví své první kulatiny.
Je to zajímavé. Na jedné straně koncerty s hudbou autorů, kteří se narodili před sto a více lety, na straně druhé moderní skladby současných skladatelů, v nichž se jazz prolíná s elektronickou hudbou. Jako by to vlastně byly dva různé orchestry. Mají pro vás – viděno zevnitř soubory – ty programové řady vůbec něco společného?
Vlastně jen tu kapelu a její osobitý akustický zvuk, jinak asi ne. Ale to, na co klademe primárně největší důraz, zvlášť když hrajeme mimo Brno, například na nějakém festivalu, je naše autorská tvorba. Tedy to, co vyšlo na našem debutovém albu Bigbandová elektronika, plus samozřejmě nové skladby, protože od vydání alba už nějaká doba uplynula. Tento náš současný repertoár tedy v průběhu roku hrajeme nejvíc. Všechny ty ostatní programy připravujeme většinou jen pro Brno. Jsme totiž brněnský orchestr a já si rád alespoň příležitostně zahraju i jiné věci. Zahrát si originální hudbu, kterou si jinde nezahrajeme, je nakonec i jeden z původních cílů a zahrnuje i ty ostatní programové řady.
Když ale všechny tyto programy hraje tatáž kapela, vyžaduje to tím pádem po hráčích určitou univerzálnost. Musí být schopní zahrát Basieho i fúzi s elektronikou.
Ano, je to tak, ale jazzoví muzikanti jsou na to trénovaní a málokterý z jazzmanů myslím hraje jen určitý výsek tohoto malého žánru. Je to tedy poměrně přirozená věc.
Je pak v něčem jiné i vedení orchestru, když se jedná o autorské skladby a když se jedná o „starý“ repertoár?
Určitě. U Counta Basieho jsme hráli původní aranže, takže tam jsou jasné referenční nahrávky a každý ví, jak by to mělo znít. Podobné to bylo u Gila Evanse s Milesem Davisem. Odlišné to už bylo u Ebony Concerto, což je vlastně klasická skladba, a tím pádem to byla pro nás o to větší výzva. I když Stravinskij koketoval s jazzem, ve výsledku to jazz není, takže si to vyžádalo jiný přístup. Tehdy nás dirigoval Pavel Šnajdr z Brno Contemporary Orchestra a spolupracovalo s námi pár dalších lidí z klasického prostředí. U autorských věcí je to tak, že vlastně jenom autor ví, jak to přesně má znít, a někdy chvilku trvá, než kapela pochopí, jak má skladbu uchopit. Tím pádem je nazkoušení autorských skladeb možná o něco těžší, respektive trvá nějaký čas, než si to sedne a dostane to přesně ten výraz, který by to mělo mít.
Vaše album Bigbandová elektronika vyšlo v době epidemie covidu v roce 2020. Jak je pandemie ovlivnila?
Měli jsme dlouho dopředu naplánované natáčení na březen 2020. Jenže dva nebo tři dny před nahráváním přišly první restrikce. Kdybychom měli studio rezervované o pouhý týden dřív, mohli jsme mít hotovou desku. Místo toho jsme natočili pouze jednu skladbu, vlastně jen její první část, a to tak, že jsme ji nahráli každý doma na mobil. Výsledek jsme tehdy ve spolupráci s Janem Košuličem, který lepil jednotlivé tracky dohromady a odvedl skvělou práci, zveřejnili na YouTube, uspořádali jsme crowdfundingovou kampaň a až v prvních prázdninových dnech jsme šli do studia. Album vyšlo v listopadu téhož roku, což vlastně bylo z hlediska vydání alba relativně dobré období. Sice jsme nemohli koncertovat, ale lidé byli většinou doma u internetu, a naše hudba se tak dostala k posluchačům v poměrně hojné míře.
Kolik přibylo nového repertoáru od té doby?
Vznikají stále nové skladby, máme napsanou více než polovinu příštího alba. Autorsky se angažuji já půl napůl s Martinem Konvičkou, něco jsme složili i spolu. A pokud jde o styl, je tam ještě více živé elektroniky než dřív. Čerpáme ze všeho možného. Nový repertoár volně na naše první album navazuje a myslím, že by posluchač ten rukopis asi poznal. Prostě je to stále autorská hudba Cotatcha Orchestra.
V Brně působí i další jazzové orchestry a někteří hráči hrají ve více tělesech. Jak vnímáte vy brněnskou bigbandovou scénu?
Ano, Brno je vlastně bigbandové město. Sice je až druhé největší město v republice, ale mám pocit, že v Praze těch big bandů o tolik víc není. Navíc každý z orchestrů, které v Brně působí, se věnuje trochu jinému žánru, takže se moc nepřekrýváme, i když samozřejmě někteří hráči hrají ve více orchestrech. I v Brně platí to, co všude jinde, a sice 20 muzikantů, 30 kapel. (smích)
Vy sám vedle orchestru máte ještě kapelu, která nedávno vydala nové album, Alf Carlsson/Jiří Kotača Quartet. Předpokládám, že je asi jednodušší vést takovou kapelu než celý orchestr?
Je to určitě jednodušší. Big band má čtyřikrát více členů než kvarteto, ale řekl bych, že práce je víc než čtyřikrát náročnější. I když občas i s malou partou se člověk může na něčem zasekat. Druhé kvartetové album nám vzalo víc času, než jsem očekával.
U Quartetu je zaměření na autorskou tvorbu ještě výraznější než u orchestru. Hrajete vlastně něco jiného než vlastní skladby?
Nehrajeme. Pouze na začátku, když ta kapela v podstatě náhodně vznikla, jsme zaranžovali pár standardů. Ale velmi brzy jsme je opustili a už pět nebo šest let hrajeme pouze autorské skladby. Některé píše Alf Carlsson, jiné já, a tvoříme také společně.
Říkáte, že kapela vznikla „náhodně“. Co to znamená?
V jazzovém prostředí je to často tak, že se muzikanti potkají, zahrají si spolu, a pak se třeba už nikdy nemusí setkat znovu. V tomto ekosystému se lidi často střídají, hrají všechno možné, jelikož se musí otáčet. Ve společnosti je stále docela zažitá představa kapely, která se potkává každý pátek v garáži a na jeden koncert připadá mnoho zkoušek. V tomto prostředí to moc neplatí. U nás každopádně rozhodl první Alfův výlet do Česka poté, co jsme se vrátili z Rotterdamu do rodných zemí. Jeho návštěva v Česku nakonec nebyla plánovaným výletem, ale kratším koncertním turné. Odehráli jsme spolu čtyři koncerty, a protože nás to bavilo, řekli jsme si, že se potkáme opět za půl roku. No a po roce, po třech dalších šňůrách, nám už bylo jasné, že s tím budeme pracovat jako s dlouhodobým projektem. V roce 2019 jsme natočili první album a fungujeme stále dál. Kapelu nezabrzdil ani covid, i když tam nějaká delší pauza byla.
V tomto případě jste stihli vydat desku ještě před covidem, ale pak jste měli problém s koncerty, že?
Ano, přesně tak. Stihli jsme tedy jedno turné, ale některé zrušené koncerty, plánované na rok 2020, jsme ani dodnes neodehráli.
Zatímco Cotatcha Orchestra se profiluje jako brněnský big band a některé koncerty plánujete speciálně pro Brno, u Quartetu takové napojení na město nevidím. Nebo se pletu?
Je to tak. Hrajeme na různých místech, především v Česku a na Slovensku, několik tour jsme také odehráli ve Švédsku, pár koncertů či kratších tour bylo i v Rakousku, Německu, Bulharsku, Řecku a Itálii. Je to prostě běžná kapela, která hraje tam, kde je o to zájem. Potkáváme se sice nejčastěji v Brně, protože většina z nás tady žije, a obvykle tady máme i jeden nebo dva koncerty za rok. Ale jinak tam žádná silná vazba na Brno není.
Podobně jako u orchestru se i v kapele dostává do vašich skladeb postupně více elektroniky, i když možná jiným způsobem. Jak s elektronikou v rámci Alf Carlsson/Jiří Kotača Quartetu pracujete?
Tam byla elektronika přítomná už od začátku ve formě kytarových efektů, které používá Alf Carlsson. Právě tuto jeho práci se zvukem, včetně použití řady efektů, mám na jeho hře od začátku rád. Nejprve jsme ale efekty používali jen u kytary, i když se mě Alf opakovaně ptal, jestli to nechci také vyzkoušet. Mně to ovšem nějakou dobu trvalo, než jsem se k tomu rozhoupal. Během covidu jsem však našel čas a toto byla jedna z věcí, do kterých jsem se pustil. Nakoupil jsem si nějaké krabičky, efekty, a zkusil jsem experimentovat. Tak se do našeho zvuku dostala i elektronika použitá na trumpetě a v podobném duchu začal i bubeník Kristián Kuruc používat elektronické pady jako doplněk k bicím. Nakonec to jako poslední „schytal“ i Peter Korman, který dnes kromě kontrabasu hraje i na baskytaru, což ale souvisí i s vývojem repertoáru. Všechno to šlo postupně a vlastně přirozeně, covid to však urychlil.
Jak moc je vůbec dnes v jazzu běžné, že trumpetisté používají efekty?
Pokud nehrajete přímo akustický nebo straight-ahead jazz, je to už dnes celkem běžná věc. Někdo používá efekty „kytarovým“ způsobem, někdo pracuje spíše se softwarovými programy. Já používám kytarové efekty, ale mám je během hraní na stojanu, abych je mohl ovládat levou rukou a měnit v průběhu hraní parametry.
Používáte efekty u trubky i u křídlovky?
Trumpetu efektuji víc. Křídlovka má „kulatý“ zvuk, které sluší hodně reverbu a sem tam delay, ale nepoužívám na ni například oktávové pedály nebo harmonizéry. Křídlovku používám spíše v klidnějších skladbách a už při skládání počítám s jejím přirozeným zvukem. Ostatně všechny tyto věci ovlivňují i proces komponování.
Na závěr se ještě jednou vrátím ke Cotatcha Orchestra. V listopadu vás čeká už zmíněný koncert k 10. výročí. Na co se posluchači mohou těšit?
Když jsem připravoval program, uvědomil jsem si, že jsme toho za ty roky zahráli fakt hodně. A kdyby to z různých důvodů šlo, zahrál bych si rád znovu velkou část všech těch programů. To by ale bylo asi na osm hodin, a tak jsem se rozhodl, že koncert rozdělíme na dvě části. První bude ohlédnutím za naší minulostí se dvěma hosty, kteří s námi v minulosti opakovaně spolupracovali – švýcarskou zpěvačkou Géraldine Schnyder a kontrabasistou Vincencem Kummerem. Druhá polovina bude věnována naší současnosti včetně novinek, tedy autorské tvorbě. Hosty druhé části koncertu budou zpěvačka Lenka Dusilová a nizozemský trombonista Ilja Reijngoud. Pojítkem obou setů jsou výhradně naše skladby nebo aranžmá. Moc se na to těším. A srdečně zvu.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..