Eva Jurčáková: Musím se zamýšlet nad vlastními texty

Eva Jurčáková pochází z malé vesnice Nozdrovice z Trenčínského kraje na Slovensku. Do Brna poprvé přijela na výletě s gymnáziem a okamžitě si toto město zamilovala. „Cítila jsem tehdy tu atmosféru kavárenského povalečství,“ vzpomíná s úsměvem. Když se o pár let později hlásila na vysokou školu, bylo pro ni Brno jasnou volbou. Po úspěšném studiu psychologie Eva na Moravě zůstala a v současné době vydává své první album s kapelou Evolet, kterou vedle ní tvoří brněnští hudebníci známí z mnoha jiných projektů – Antonín Koutný (kytara), Martin Kyšperský (baskytara) a Jakub Kočička (bicí). Křest alba se koná ve středu 26. června v klubu Mersey.

Evo, když jsi jako slovenská studentka přišla na Moravu, zaujalo tě Brno i hudebně?

V Brně se pořád něco děje a to mě bavilo. Když mi bylo devatenáct nebo dvacet, úplně jsem si zamilovala skupinu Květy. Poprvé jsem je viděla ve Staré Pekárně, pracovala jsem tam a hlavní náplní mé práce bylo vysypávání popelníků během koncertů. Hned mě zaujala ta poetika, Martin tehdy spíš texty recitoval a bylo to pro mě hrozně silné. Vůbec mě nenapadlo, že za pár let budu vydávat s Martinem Kyšperským album.

Zkusme to vzít úplně od začátku. Vzpomeneš si ještě, kdy a jak se přihodilo, že jsi složila první píseň?

Myslím, že mi bylo asi patnáct let. Můj první přítel měl doma kytaru, ale nehrál na ni. Tak mi ji daroval. Bratr se na kytaru učil, ale mně k tomu rodiče původně nevedli. Otec se zas v mládí učil na harmoniku a na vysoké škole měl studentskou kapelu, kde hrál na kytaru. Jednou mi tedy ukázal akordy. Já jsem se tři základní akordy naučila a okamžitě mi začaly samy od sebe vyskakovat texty. Ta kytara to tehdy odstartovala, na základě nějakého akordu nebo melodie samy začaly vznikat písně.

Předpokládám, že první pokusy sis vymýšlela jen tak pro sebe do šuplíku. Kdy nastal ten moment, kdy ses rozhodla, že bys mohla jít se svými nápady „na veřejnost“?

Párkrát jsem ty písně zahrála rodičům, ale nikdy jsme to doma zas tak moc neřešili. Zpočátku jsem se hrozně styděla, ale na večírcích na vysoké škole, když už byli všichni trochu podnapilí, jsem ty písničky občas zpívala. A spolužáci mi říkali, abych hrála ještě. Ovšem oficiálně na pódiu jsem poprvé vystupovala až s kapelou Soundno…

…a s ní jsem tě také viděl na jihomoravském kole Porty v roce 2015 a už tehdy mě tvé písně velmi zaujaly. Jak se stalo, že ses už nestyděla?

Nakopl mě můj tehdejší přítel a spoluhráč Andrej. Byl sebevědomější než já, dodával mi kuráž, chtěl, abychom s těmi písněmi vystoupili. Pamatuji si, že poprvé jsme hráli na vernisáži kamarádky Barbory Chlastákové.

Ovšem v roce 2016 už trio Soundno neexistovalo a na Portě jsi vystoupila v duu s Jurajem Serišem jako Evolet.

Evolet byla přezdívka, kterou mi dal Andrej. Já jsem ji pak použila i přesto, že jsme se rozešli. Chtěla jsem se totiž víc zaměřit na sebe jako písničkářku a toto mi přišlo vhodné.

Evolet/ foto archiv skupiny

Přešel repertoár skupiny Soundno automaticky pod nový projekt?

Některé písničky ano, jiné jsem vypustila. Snažila jsem se vybrat ty, s kterými jsem se pořád dokázala ztotožnit. S těmi nejfolkovějšími to moc nešlo, i když nejbližší je měli a mají rádi. Na rodinných oslavách je ráda vytáhnu ze šuplíku.

Ty jsi sama někdy poslouchala folk?

Jako asi dvanáctiletá jsem poslouchala třeba IMT Smile, pokud se to dá považovat za folk. Ale s věkem mě to přešlo a zajímaly mě spíše alternativnější věci. Aktuálně se mi líbí třeba kapela The Kills nebo nové album kapely Korben Dallas, ale nikdy jsem se o žádnou kapelu nezajímala úplně do hloubky. Juraj byl expert přes všechny kapely, ale mě vždycky oslovila třeba jen jedna píseň nebo jedno album, na které jsem se v té chvíli soustředila.

Jak jsem se s tebou potkával v dalších letech, pochopil jsem, že Evolet je vlastně značka, která může mít různý obsah. Opět Porta, rok 2018 – tam jsi vystoupila s větší sestavou. Na kytaru hrál stále Juraj, na kontrabas Luboš Pecina z The Weathermakers a zpívaly s tebou Hanka Voříšková z dua Žába a Had a Hana Fatamorgana.

To byl takový jednorázový úlet. Že nás bylo více žen, byla spíše náhoda. Chtěla jsem prostě své písně nacvičit jinak. Ale zjistila jsem při tom, že moc neumím koordinovat lidi. Představu jsem měla, ale realita byla jiná. Nedokážu aranžovat, neumím určit, co má kdo v kapele dělat. Asi na to nemám schopnosti. Přesto jsem chtěla vystupovat s větší kapelou. Vnímám tu Portu jako takový poslední folkový pokus, možná to byla i chvíle, kdy jsem si uvědomila, že chci dělat úplně jinou hudbu.

To se ti se současnou sestavou splnilo. Který z tvých aktuálních spoluhráčů přišel jako první?

Tonda Koutný měl úplně původně s kytarou podpořit už naše duo s Jurajem. Pak jsme však začali společně zkoušet ve dvojici, přičemž já jsem hrála na kytaru. Líbilo se mi, jak Tonda dokáže mé skladby atmosféricky naplnit. K mé spokojenosti to v tu chvíli úplně stačilo. Ale zároveň jsem si přála zahrát své písně Martinovi Kyšperskému a slyšet, co by s nimi udělal on. V té době pracoval s Janem Ficem na jeho albu Město a já jsem tam Honzovi zpívala vokály. Poslala jsem tedy Martinovi jednu písničku a jemu se líbila. Pak nás Martin viděl s Tondou na festivalu nedávno zesnulého Romka Hanzlíka Eurotrialog v Mikulově a tam mi řekl, že ho oslovily mé texty a že by to rád celé někam posunul. Pamatuju si dobře jeho větu: „Je lepší zahrát blbě dobré texty, než dobře špatné texty.“ Je pravda, že jsem na tom koncertě zkazila, co se dalo (smích).  Domluvili jsme se, že mu přinesu i další písně a že s nimi zkusíme něco udělat. Strávili jsme tak asi tři hodiny a Martin mi řekl, že má nápad, že bychom mohli udělat společnou sestavu, zkusit něco nahrát ve studiu a pak to došperkovat. To už byly jeho nápady, které ze sebe začal chrlit. Řekl mi, že v tom vidí potenciál a že by to chtěl udělat jinak než své dosavadní projekty. Martin pak přivedl také bubeníka Jakuba, který s ním momentálně hraje také v kapele Květy.

Pro Juraje Seriše už v nové kapele místo nezbylo?

Juraje společné hraní bavilo, ale já jsem z našeho hraní necítila posun. Měla jsem tu potřebu posunout se někam dál. Kamarádsky jsem mu tedy řekla, že bych ráda pokračovala s jinými muzikanty. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, hlavně když toho člověka máte lidsky rádi.

Martin Kyšperský v minulosti jako producent pracoval nejen s už zmíněným Honzou Ficem nebo třeba s Jakubem „Cermaque“ Čermákem (album Dům slzí z roku 2009), ale také s několika zpěvačkami: s Janou Jablonczek (Zase se na mě díváš…, 2006), s Lubicou Christophory (Tayna, 2013), s Lucií Krpalovou/Prune (Kruhy, 2016) a byl také členem skupiny Mucha. Slyšela jsi tato alba?

Znám skoro všechny jmenované. Byla jsem na koncertech Muchy. Nikolu obdivuji za její nadhled a energii, stylově je na mě až moc punková. Vícekrát jsem slyšela Prune, dokonce jsem byla na křtu desky a chytla jí při házení do publika. A jsem i majitelkou vinylu Město od Honzy Fice. U všech těch Martinových alb, na kterých spolupracoval, se mi líbí, jak dokáže podtrhnout osobnost muzikanta. A v to jsem věřila i u naší spolupráce, i když začátky byly náročné.

Když jsi poprvé uslyšela, co Martin s tvými písněmi provedl, byla jsi překvapená?

Zpočátku jsem v sobě dokonce cítila odpor. Přece jen jsem byla zvyklá na to, jak jsem ty písně hrála, cítila jsem sílu textu a teď jsem měla pocit, že Martinova hudba to přebíjí. Z mé strany se tedy dostavila taková obranná reakce: Vždyť to přece byly moje písničky! Pak jsem ale začala cítit, jaká z toho jde obrovská energie. Trvalo to ještě asi dvě zkoušky, než jsem se k tomu dopracovala a přestala si klást otázku, co tomu budou říkat ostatní. A nakonec jsme vlastně o podobě písní ani moc nediskutovali. Na albu totiž nakonec není moc drsných písní. A i v těch drsnějších jsou momenty, kdy hudební energie poklesne a kdy vystoupí text do popředí. A hlavně, to že se nesoustředím na hraní na kytaru, mi dává obrovskou volnost a možnost prožívat zpěv a text písně. Je to pro mě nová dimenze.

Ve kterém momentě toho procesu jste si řekli, že by mohlo rovnou vzniknout celé album?

To bylo jasné vlastně od začátku. Písní jsem měla dost a dopředu jsem vybrala, které z nich bych na albu chtěla. Kromě jedné, což je Jednorožec, jsou všechny ty písně relativně nové, asi z posledních dvou, tří let.

Říkala jsi, že často máš spíš oblíbené jednotlivé písně než třeba kapely. Přemýšlíš tedy o hudbě ve větších celcích, myslíš „albově“?

U mě je to všechno strašně intuitivní, já nad tím moc nepřemýšlím. Ty písně jsem vybrala, protože pro mě byly nejsilnější. Až zpětně jsem si ale uvědomila, že všechny souvisejí s určitým mým stavem a dohromady dávají nějaký smysl. Ale nedokážu to uchopit racionálně. Někdy mě třeba napadne text a já jej sama pochopím až později. Většinou se nad tím nezamýšlím, vypadne to ze mě a ta píseň mi dá smysl o půl roku později. Dělám si legraci z toho, že se musím zamýšlet nad vlastními texty.

Co je pro tebe při psaní textů náročnější, forma, nebo obsah?

Mně to jde samo hned všechno dohromady. Mám nápady, které hned zpívám. Moc ten proces neovládám. Většinou mě něco napadne a já si to nahraji. Pak čekám tři dny nebo týden, a když mi píseň zůstane v hlavě, považuji ten nápad za dobrý. Ale není to tak, že bych nad tím seděla a dělala něco násilně. Všechno musí být přirozené.

Změnil se u tebe se vznikem kapely proces skládání?

V poslední době jsem na skládání moc neměla čas. Potřebuji klid a teď se toho kolem mě děje docela dost. Soustředím se na album, řeším organizační věci, mám jiné priority. Momentálně tedy žádné kreativní záchvaty nemám. V minulosti to bylo tak, že jsem měla tvůrčí náladu většinou tehdy, když jsem se necítila psychicky dobře. Takže když teď netvořím, je to možná pro můj reálný život dobré. A možná je toho tolik, že nové nápady si ke mně teď nemůžou najít cestu. Vlastně se docela těším na klidnější období.

Vnímáš tedy tvůrčí činnost jako psychoterapii?

Byla jsem na workshopu s Lenkou Dusilovou, která o hudbě jako o psychoterapii mluvila. A není jediná. Napadlo mě, jestli to nefunguje tak, že ta tvůrčí činnost pomůže něco přesunout a pak zakonzervovat. Zakonzervovat emoci do písně, do textu. No a pak když písničku hrajete, je to jako oživování staré rány. Smutek, bolest jdou ruka v ruce s kreativitou. Vzpomínám si, jak jsem byla na výstavě obrazů pacientů, kteří brali antidepresiva a malovali obrazy před medikací a po ní. Ty obrazy, které vznikly před medikací, byly nádherné, byl tam jasně vidět talent. Ale jakmile si ti lidé vzali léky, okamžitě ta jiskra talentu zhasla. Možná si tedy umělci svou tvorbou podporují psychickou labilitu. Vždyť kolik talentovaných lidí skončilo na drogách, nebo dokonce spáchali sebevraždu! Je tedy otázka, jestli nám tvorba skutečně pomáhá… Vlastně v sobě toto téma nemám úplně vyřešené. Jakub König mi nedávno v krátké diskuzi napsal na Facebooku, že schopnost tvořit hudbu vnímá jako dar, který je potřeba kultivovat, rozvíjet a odstraňovat z něj strach a nervozitu. To je taky hezká myšlenka. Chtělo by to v každém případě nějaký výzkum na toto téma (úsměv).

Sama jsi psycholožka. Pomáhá ti tvá profese, když přemýšlíš o hudbě?

To je dobrá otázka. Určitě se ve mně tyhle dvě stránky spojují a je to myslím přirozené. Určitě přemýšlím o hudbě i z psychologického hlediska, proč tu je, co sebou přináší, jak celý ten proces funguje.

Současná kapela Evolet vznikla proto, aby natočila desku. Budete dál koncertovat?

To se ještě uvidí, protože mí spoluhráči jsou vytížení. Ale třeba Jakub se hned ptal, jestli budeme i hrát. Celou dobu tedy bylo jasné, že nějaké koncerty budou. A kdyby na to třeba Martin neměl kapacitu, můžeme zkusit oslovit někoho jiného. Jsem v tom otevřená. Hlavně si totiž myslím, že koncerty budou znít jinak než cédéčko. Jen mám trochu strach, že to zase nebudu umět organizačně zvládnout. Uvidíme.

Je pro tebe důležité, že album vychází jako fyzické CD?

Nějakým způsobem to pro mě důležité je. Dokonce jsem hodně řešila, jak bude vypadat obal. Chci, aby si posluchač z koncertu odnášel pěknou věc. Hodně lidí chce totiž po koncertě přijít do kontaktu s muzikantem a někteří jsou ostýchaví a stydí se za ním jen tak jít. Cédéčka tím pádem podporují sociální kontakt. Vím, že dnes už se to tak neřeší, ale já jsem aspoň jedno vydané CD mít chtěla.

Ty sama si cédéčka kupuješ?

Ano, ale v poslední době je spíš dostávám zdarma od svých přátel. Ale nedávno jsem si koupila vinyl od skupiny Longital. Dělám takový pokus, kolik vinylů je třeba, aby si člověk koupil gramofon. Já jich mám zatím pět, ale gramofon ještě nemám.

Do Brna jsi přišla studovat a už jsi tady zůstala. Jak dnes Brno vnímáš?

Jako skutečný domov. Jsem tu doma a už se asi neplánuji přestěhovat. Je mi tu dobře. Znám tu spoustu lidí, kteří dělají muziku. Vzájemně si zvyšujeme účast na koncertech. Jít na dobrý koncert je pro mě dobíjení duševní energie. A tady se pořád něco děje. Vnímám to tady jako vysoce kreativní prostředí, a i když Brno není velké, má spoustu možností.

Vychováváš osmiletého syna, máš práci, věnuješ se hudbě. Jaké místo ve tvém životě momentálně hudba zaujímá?

Táhne mě to na víc stran, ale hudba je pro mě velmi důležitá. Pořadí by sice asi bylo syn, práce, hudba, ale hudba je pro mě kořením života. Když jsem začala v těch patnácti letech tvořit, napsala jsem si sama sobě dopis do budoucnosti, který jsem pak v nějakých šestadvaceti letech našla při úklidu. Psala jsem si v něm, abych se nikdy nepřestala hudbě věnovat. Tak se snažím své mladé „Já“ poslechnout. A cítím, že hudba bude mít vždy místo v mém životě.