Hana a Petr Ulrychovi, Tata Bojs, izraelská zpěvačka Noa nebo jazzová hvězda Patricia Barber. To jsou někteří z interpretů, které na počátku roku 2017 na svých prknech přivítá Národní divadlo Brno. O koncertech v Mahenově a v Janáčkově divadle hovoříme s jejich dramaturgem Filipem Habrmanem.
Už tři roky máte na starosti dramaturgii a organizaci koncertů v Mahenově a v Janáčkově divadle. Jak se tato koncertní řada „neklasické“ hudby osvědčila?
Můj pocit je, že se to vyvíjí. Když jsme před třemi lety začínali, byl to jen takový pokus. Konkurence v Brně je velká, koncertů je spousta. Ale říkali jsme si, že když dáme dohromady dobrou dramaturgii, mohlo by to mít úspěch, protože Národní divadlo – a teď myslím hlavně Mahenovu činohru – je přece jen specifický prostor. Naše koncerty se v Brně postupně dostávají do povědomí a lidé je navštěvují. Věřím tedy, že i následující sezóny budou natolik úspěšné jako ty předcházející. Kdybych měl tedy shrnout jedním slovem, jak se nám zatím daří, použil bych slovo „pokrok“. Snažíme se pro skupiny vytvářet přátelské prostředí a ony se k nám rády vracejí. Ten prostor je uhrane a jeho akustika je natolik dobrá, že rádi vystoupí znovu a připraví pro Mahenovu činohru i nějaký specifický koncert.
Na který z těch koncertů, které už proběhly, vzpomínáte nejintenzivněji?
Všechny byly velmi intenzivní, ale musím zmínit především koncert Gorana Bregoviče, který pro mne byl jako z říše snů. Dále bych ze zahraničních umělců jmenoval Paris Combo a Emira Kusturicu. To byly takové tři dosavadní pilíře. Z českých interpretů to byla Radůza, vracejí se k nám Hana a Petr Ulrychovi, Ondřej Havelka s Melody Makers, Jarek Nohavica, Vlasta Redl… Těch jmen je řada. Z aktuální sezóny jsem měl velmi dobrý pocit z Jiřího Suchého a Jitky Molavcové. Co pan Suchý ve svých 85 letech za dvě hodiny předvedl, to byl opravdu velký zážitek.
Jaké máte hranice při vytváření dramaturgie koncertů? Kam až se dá v divadle jít? Například zmíněný Goran Bregović – to je dost velký nářez, hudba rytmická a rychlá. Měl jste pochybnosti, jestli se do noblesního prostoru divadla hodí?
Pochybnosti jsou tam vždycky, ale je to zároveň výzva. Snažíme se zvát především akustičtější kapely, protože ty se do prostoru Mahenovy činohry hodí nejvíc. Ale výzva v podobě Gorana Bregoviče byla natolik velká, že jsme to zkusili. Ohlasy byly rozporuplné. Lidé si na jedné straně chtěli zaskákat, zatančit, jít blíž k pódiu, což v Janáčkově divadle možné nebylo. Ale Bregović sám zmínil, že atmosféra, kterou v Brně zažil, jej natolik uhranula, že by se rád vrátil. I pro něj to tedy bylo něco nového. Lidé při koncertě seděli, ale aplaus byl tak nadšený, že došlo asi na pětadvacet minut přídavků, což u něj nebývá zvykem.
Že prostředí koncert ovlivňuje přímo i nepřímo, je jasná věc. Přizpůsobují umělci svůj repertoár divadlu? Nebo mají od vás přímo zadání, aby jej přizpůsobili?
Zadání jim přímo nedávám, ale chci předem vidět playlist a zpravidla jsme domluveni, že koncert bude akustický nebo že bude součástí nějakého zvláštního turné, mám-li mluvit o českých interpretech. Oni dobře vědí, do jakého prostředí jdou, jaká je tam akustika a co od nich my i diváci čekáme. Umělci sami volí tedy skladby tak, aby to Mahenovo divadlo zvládlo. Nářez typu Gorana Bregoviče si opravdu můžeme dovolit jen výjimečně.
Podle čeho se rozhodujete, zda daný interpret vystoupí v Mahenově, nebo Janáčkově divadle? Berete v potaz jen velikost sálu, nebo i jiná kritéria?
Zahraniční interprety se snažíme uvádět v Janáčkově divadle, které má skutečně větší kapacitu. Ale mne osobně víc přitahuje Mahenovo divadlo. Nebylo dříve zvykem pořádat tam koncerty. Navíc harmonogram je tam v rámci činohry doslova našlápnutý. Ale jeden nebo dva dny v měsíci se pro koncerty dají vyšetřit a Mahenovo divadlo je opravdu výjimečné. Akustika je tam lepší než v Janáčkově divadle.
Navštěvují koncerty především Brňané, nebo i mimobrněnští návštěvníci?
Díky předprodejům máme určité statistiky a z nich víme, že většina našich návštěvníků pochází přímo z Brna. Rádi bychom oslovili i mimobrněnské, ale koncerty se většinou konají v neděli večer. Kdyby to byl pátek nebo sobota, asi by spektrum diváků bylo širší.
Z českých interpretů se v Mahenově divadle představí 29. ledna Nezmaři se symfonickým doprovodem a 5. února Tata Bojs v akustickém programu. Pojďme si však představit dvě velké zahraniční hvězdy – v obou případech jde o zpěvačky –, které se na začátku roku 2017 na prknech Národního divadla Brno představí. První z nich bude 6. února v Janáčkově divadle izraelská zpěvačka Noa…
Ano, Noa je židovská zpěvačka s jemenskými kořeny. V zahraničí je nesmírné známá, ale v Česku zatím vystoupila jen jednou, v roce 2008 na Colours of Ostrava. Toto bude tedy její první samostatný koncert a ona sama naši republiku vnímá jako místo, kde ještě nebyla. Takže to bude takový křest ohněm. Její hudba je naprosto skvostná. Sting, s nímž spolupracuje, rád zdůrazňuje, že jen málo zpěvaček má takové hlasové rozpětí jako ona. Noa ve své tvorbě propojuje palestinský a izraelský svět, věnuje se mimokulturním záležitostem, vystupuje s palestinskými interprety. V Izraeli ji považují za jednu z největších tamních zpěvaček a například italská televize si ji přímo vyžádala, aby zazpívala na pohřbu Jana Pavla II. Její hudba jde napříč jazzem, blues i popem.
Jak jste se k Noe dostal? Proč jste se rozhodl pozvat právě ji?
Doporučil mi ji Goran Bregović, kde jsme spolu hovořili po jeho koncertě. Rok a půl jsme přemýšleli, zda jme schopni ji do Brna pozvat a jestli na ni tady vůbec přijde dost lidí. Ale myslím, že má smysl riskovat.
Co od ní můžeme čekat?
Koncert by měl přinést průřez její dosavadní tvorbou. Chceme vyzkoušet, jaká bude návštěvnost, a v dalších letech ji případně pozveme znovu a nabídneme diváků něco méně tradičního. Noa si například výslovně přeje, aby na její koncert přišli mladí a věřící lidé, ať jsou jakéhokoli vyznání. Její koncert by měl být takovým souzněním prostřednictvím hudby.
O dva měsíce později, 3. dubna, se v Mahenově divadle představí další zajímavá žena…
Bude to jazzová a bluesová zpěvačka, autorka a pianistka Patricia Barber, v oblasti jazzu velmi známé jméno. Je to vlastně poprvé, kdy přímo Národní divadlo pozvalo jazzového hudebníka světové úrovně. Je to pro nás opět velká výzva a já věřím, že i tento koncert nás povzbudí do dalších měsíců.
V Janáčkově divadle se už některá velká jazzová jména objevila, i když tyto koncerty nepořádalo přímo Národní divadlo Brno. Proč je ve vašem případě první vlaštovkou právě Patricia Barber?
Já jsem její velký fanoušek. Dva roky jsem se s ní pokoušel osobně domluvit na podmínkách koncertu, až se nám to podařilo. Nepředpokládám, že bychom od letošního roku pravidelně pořádali koncerty jazzových hvězd z Ameriky. Na to máme v Brně JazzFest a my bychom mu neradi konkurovali. Ale Patricia Barber je moje osobní splněné přání, poslouchám ji od svého mládí. Plní se mi tak další můj sen.
Kdo další v této sezóně ještě v Mahenově divadle vystoupí?
Budou 5. března Hana a Petr Ulrychovi, kteří u nás vystupují každý rok. A potom ještě Ondřej Havelka a Melody Makers, které zveme dvakrát ročně. Z méně tradičních jmen to bude skupina Wohnout, která se představí 18. března s akustickým programem.
Říkáte, že pozvat Patriciu Barber byl váš sen. Máte takových snů víc?
Snů je spousta, ale jsme limitováni kapacitou. Navíc chceme Národní divadlo otevřít lidem tak, aby mohl přijít opravdu každý. Tím pádem nemůžeme velkým hvězdám nabízet adekvátní honoráře. Nemůžeme si tedy dovolit pozvat kteréhokoli interpreta. Snažíme se, aby vstupné nebylo předražené. Ale mohu slíbit, že i v sezóně 2017/18 se objeví některá velmi zajímavá jména.
