V pátek 19. října vystoupil v HaDivadle big band Cotatcha Orchestra s významným zahraničním hostem: trombonistou, skladatelem a aranžérem Iljou Reijngoudem. Po recenzi koncertu vám nyní přinášíme také rozhovor s tímto nizozemským jazzmanem, držitelem Latin Grammy a dalších významných ocenění. Reijngoud na naše otázky odpovídal krátce před brněnským koncertem.
Máte nové album Jay & Kai Tribute And More, které jste nahrál společně s dalším trombonistou. Jak ten nápad vznikl?
To album je poctou dvěma důležitým hudebníkům, J. J. Johnsonovi a Kai Windingovi, a důležitých skupinám, které je obklopovaly. Nahrávku jsem pořídil s trombonistou Bertem Boerenem, který je o deset let starší než já. V poslední době jsme spolu hodně koncertovali a také jsme spolu působili jako učitelé na školách v Rotterdamu a Amsterdamu. Každý hrajeme trochu jiný styl – já modernější, zatímco on zdůrazňuje tradičnější aspekty hry. Já jsem společné album s jiným trombonistou vydal naposledy před nějakými patnácti lety, a tak jsem si řekl, že možná nazrála znovu doba, abych něco podobného udělal. Bert měl od vdovy po Kai Windingovi skladby, které nikdy nebyly publikovány. Vybrali jsme tedy osm jeho kompozic, já jsem je zaranžoval, přidal jsem k nim tři svoje skladby a jednu od J. J. Johnsona, a tak vzniklo album.
Jak si v takovém projektu rozdělují dva trombonisté role?
Trombonisté natáčejí společná alba docela často, je to vlastně obvyklejší než u trumpetistů nebo saxofonistů. V tomto konkrétním případě je mezi Bertem a mnou tak velký rozdíl ve zvuku i ve způsobu hry, že bylo snadné rozhodnout, kterému z nás která ze skladeb lépe sedne a bude v ní tedy mít vůdčí roli, případně kde budeme rovnocennými partnery. Myslel jsem na to už při aranžování. Přemýšlel jsem, komu z nás se co bude hrát lépe. Ovšem já takto uvažuji vždy, když aranžuji pro konkrétní kapelu. Nedělám to tak, že bych psal hudbu a teprve potom si pozval muzikanty. Snažím se skládat pro konkrétní hráče.
Do Česka jste přijel jako host brněnského Cotatcha Orchestra. Jak vznikla tato spolupráce?
Jiří Kotača studoval hru na trubku v Rotterdamu, kde učím a kde také vedu studentský big band. Jiří hrál v našem bigbandu nějakou dobu také. Když roční pobyt v Nizozemsku ukončil, měl jedno přání. Že pokud bychom hráli na Nord Sea Jazz Festivalu, chtěl se k nám ještě jednou připojit a této akci si zahrát. Na festivalu jsme vystoupili, Jiří přijel a zahrál si s námi. A já jsem mu v té souvislosti v legraci řekl, že mě musí na oplátku pozvat na koncert do Česka. Uplynuly čtyři roky a stalo se to. Jiří pro mě uspořádal tři koncerty a dva workshopy. Jiřímu se už v našem školním bigbandu líbila moje hudba, kterou jsme tehdy hráli. Zeptal se mě tedy, jestli může jeho orchestr hrát mé skladby a jestli bych si je mohl zahrát s nimi. Tak tato naše spolupráce vznikla.
Jak jste vybírali repertoár?
Konkrétní skladby vybral Jiří. Já jsem vyrozuměl, že jeho orchestr má více projektů – tradičnější, moderní a ještě nějaký další. Tato naše spolupráce měla být v rámci moderního projektu. Vybral tedy kompozice, které mají modernější charakter, jsou méně swingové. Je mezi nimi jedna velmi stará skladba a pár novějších. Samozřejmě jsem do toho také mluvil, něco jsem jim doporučil, ale Jiří měl poslední slovo.
Jaká byla vaše reakce na jeho výběr a na to, jak si brněnští muzikanti s vaší hudbou poradili?
V první řadě musím zdůraznit, že je to opravdu skvělá kapela. A to neříkám proto, že bych se jim snažil pochlebovat a usiloval tak o další pozvání (smích). Skutečně jsou to skvělí hráči, navíc jsou zvyklí hrát bez dirigenta, který by stál před nimi. Jsou si tím pádem jistí sami sebou, vědí přesně, co mají dělat, dokonale znají skladby, které hrají. Já jsem jim vždy jen odpočítal takt a sem tam jsem řekl něco k dynamice, ale to bylo všechno. Už první den, když jsem přijel a poslechl jsem si je při první zkoušce, to znělo velmi dobře.
Jedním z vašich nejúspěšnějších projektů bylo The Shakespeare Album, za které jste v Nizozemsku obdržel cenu Edison, obdobu českých Andělů. Proč jste zhudebnil právě Shakespearovy verše?
Moje matka byla učitelkou angličtiny. Měla velmi ráda anglickou literaturu – Shakespeara i moderní básníky – a také jazz a vždy se to snažila nějak propojit. Já jsem si řekl, že bych mohl zkusit něco podobného. Vybral jsem tedy deset svých oblíbených Shakespearových sonetů a napsal jsem k nim hudbu. Bylo to docela náročné, protože sonety mají všechny stejné metrum a stejný počet veršů. Bylo tedy obtížné udělat z nich písně, které by se navzájem nepodobaly. Bral jsem to jako velkou výzvu.
Když zhudebňujete poezii, snažíte se jít hudbou po významu slov, nebo proti němu?
V případě Shakespearových veršů jsem se snažil naladit na význam slov. Přemýšlel jsem, jaká atmosféra nebo jaká konkrétní melodie by se k nim hodila. Jinak moc často nepíšu hudbu na už existující texty. Párkrát jsem psal melodie, ke kterým poté mí přátelé nebo moje žena napsali slova, ale to je trochu jiná situace.
Když komponujete, máte v hlavě nějaký příběh?
Když mám psát hudbu na už existující slova, pak samozřejmě pracuji s příběhem v textu. Ale jako jazzový skladatel mnohem častěji skládám hudbu beze slov. Určitě dobře víte, že názvy jazzových kompozic často nemají žádný význam, jsou to naprosté nesmysly a i já mám takových nesmyslů na svém kontě spoustu. Shakespearovy sonety nemají žádné názvy, jen čísla. Já své instrumentální skladby pojmenovávám třeba podle toho, co se mi přihodilo v ten den nebo týden. Nebývá to nic závažného.
Podílel jste se na albu brazilského skladatele Ivana Linse a jeho Metropole Orchestra, které získalo Latin Grammy. Je pro vás brazilská nebo latinskoamerická hudba důležitá?
Ano, ale nesouvisí to pouze s Ivanem, na jehož oceněném albu jsem hrál pouze jako člen trombonové sekce orchestru. S Ivanem jsem vedle toho spolupracoval i v menší sestavě a kromě toho jsem byl členem jedné nizozemské skupiny, která se přímo věnovala brazilské hudbě. Latin-jazzu se často věnuji ve spolupráci s nizozemským bubeníkem Lucasem van Merwijkem, který má svůj vlastní big band a další uskupení. Pro jeho orchestr aranžuji například kubánskou nebo portorickou hudbu. V těchto stylech se tedy vyznám více než v hudbě brazilské. Jako jazzový sólista samozřejmě občas hraji „povinné“ Jobimovy skladby, ale ty se liší od složitých rytmů a harmonií, které brazilská hudba nabízí. Svou pestrostí je mnohem zajímavější než afrokubánská salsa. Já brazilskou hudbu vlastně hraji poměrně často, spolupracoval jsem také s kytaristou Nelsonem Fariou a dalšími brazilskými hudebníky, ale nepovažuji se za velkého odborníka.
Jaká je vůbec současná situace jazzu v Nizozemsku? Je oblíbený?
Situace je dobrá, jazz je na vzestupu. Působí u nás mnoho dobrých hráčů, školy jsou plné výborných muzikantů včetně zahraničních studentů. Ovšem trh od doby hospodářské krize stagnuje. Hudebníků je mnoho a často nemají kde hrát, přestože má jazz u nás podobný status jako klasická hudba. Máme mnoho hudebních škol, možná až příliš, jazz se hraje v divadlech, ale klubů dost není.
Album Jay & Kai Tribute And More sice právě vyšlo, ale pracujete už na něčem novém?
Vždy mám v hlavě nějaký nový projekt. Jenže příprava každého alba se skládá z mnoha činností. Nejprve musíte napsat hudbu, pak dáváte dohromady kapelu, sháníte peníze. Potom je třeba album nahrát, zmixovat, zmasterovat, připravit booklet, vytisknout jej… Zmíněné CD vyšlo před třemi týdny a já je nyní musím prodat. Nové projekty budou muset počkat.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..