S bluesovým písničkářem a výrobcem kytar Janem Ficem hovoříme o jeho třetím albu Homunkulus. Ale nejen o něm. Dostane se i na témata jako předskakování před Robertem Crayem, využití trámů z brněnského Moulin Rouge nebo obnovení spolupráce s trampskou skupinou The Honzíci.
Honzo, první dvě sólová alba, Město a Potom, jsi natáčel ve spolupráci s Martinem Kyšperským jako producentem. Na nové desce Martin chybí. Bylo tedy na samém začátku rozhodnutí, že to chceš zkusit jinak, nebo to tak vyplynulo až v průběhu práce na albu?
Spíš to vyplynulo. Já se nevěnuju hudbě profesionálně a vlastně to nijak zvlášť neplánuju. Moje první dvě alba vznikla šťastnou shodou okolností právě pod taktovkou Martina Kyšperského. A teď měl Martin hodně práce a já jsem se v posledním asi roce a půl také věnoval více své práci než hudbě, a tak jsme se jeden druhému trochu vytratili z hledáčku. Nová deska vlastně vznikla především díky vydavatelství Indies Scope, které stálo o to, abych ji nahrál. Všechno se to událo relativně rychle a já jsem si najednou v jednu chvíli uvědomil, že už jdeme nahrávat. A tak jsem desku dělal bez Martina, ale zato s Radovanem Kramářem a Lubošem Pecinou, což jsou mí blízcí přátelé nejen v hudbě. Jsem s nimi dlouhodobě v kontaktu a vlastně jsem už delší dobu chtěl s nimi něco vytvořit. Takže to všechno bylo naprosto přirozené.
Jak to dnes vůbec funguje, když po tobě vydavatel chce novou desku?
Já z toho mám takový zvláštní pocit, jako bych se cítil i trošku provinile… Většinou je to tak, že muzikant nahraje desku, všechno připraví a hotový produkt pošle do vydavatelství, kde se rozhodnou, jestli to vydají, nebo ne. V mém případě to bylo jinak a já vlastně dodnes nevím, čím jsem si takový zájem od kluků z Indies zasloužil. Přemysl Štěpánek, současný ředitel Indies Scope, chodil čas od času na moje koncerty a vždycky se mi připomínal. Říkal mi, že bych měl něco nahrát, a ptal se mě na nový materiál. Já jsem mu říkal, že nový materiál mám, ale nemám peníze na studio. A na tento popud jsem dostal nabídku, abych album nahrál.
Právě Přemek Štěpánek mě na album jako první upozornil a říkal mi, že je plné velmi silných osobních textů. A je pravda, že když jsem poslouchal například píseň Barák, vzpomněl jsem si, jak jsi na Facebooku zveřejňoval fotografie z rekonstrukce domu a psal tam o rezavé vodě v koupelně. Takže ty písně vznikaly jako tvůj osobní deník?
Ano, je to tak. Mimochodem ten dům pořád opravuju, a ještě dlouho budu. A písně píšu průběžně. Tedy ne že bych rovnou skládal písničky, ale píšu si krátké básničky nebo něco jako automatický text. Zapisuji si nápady pokaždé, když mě napadne nějaký motiv, který mi připadá silný, nebo se potřebuju vyrovnat s nějakou emocí, ať už dobrou, nebo špatnou. A zrovna ten „barák“ pro mě byl a pořád je hodně velké téma, kolem kterého se točím už vlastně třetí rok. Když jsem připravoval minulou desku, procházel jsem hodně hlubokou osobní krizí. Během covidu jsem se s rodinou odstěhoval do toho „baráku“, o kterém zpívám, což je dům, ve kterém jsem se narodil a který jsem zdědil. Tehdy to byla ruina a já jsem řešil, jestli vůbec dokážu zůstat se svou rodinou, nebo ne. A zároveň jsem řešil, co s tím domem, který se rozpadal. Později jsem si k němu nějakým způsobem našel cestu a začal jsem jej pomalu opravovat a zvelebovat k našemu obrazu. Nakonec jsem se totiž vyrovnal i s tou otázkou, jestli dokážu být otcem a zůstat s rodinou. Naopak jsem si tuto roli začal hrozně užívat a v tom dvě stě let starém baráku, který rozhodně není ideální, jsem našel svůj domov. V těch písňových textech tím pádem metaforicky popisuje svůj postoj k životu a své emoce.
Já jsem podobná témata vnímal už na tvé předchozí desce. V písni Bouře jsi zpíval: „Buď tu bouři zlomím a ráno zase přijdu k snídani, jenom unavenej, jeden z milionů. Nebo se na mě prosím vás nezlobte, kdybych se nevrátil domů.“ Jenže to pořád ještě můžu brát tak, že se stylizuješ do nějaké role. Když to ale takto vysvětlíš v rozhovoru, neříkáš už o sobě příliš? Neobnažuješ se až moc? A jsou ty písně pro tebe do určité míry i terapií?
Určitě je to pro mne terapie a zároveň nemám problém s tím, že o sobě mluvím niterně. Celkově si totiž myslím, že lidi o sobě málo mluví a málo řeší svoje problémy, a to jak s ostatníma, tak i sami se sebou. Celkově jsou lidé k sobě málo upřímní. Když napíšu takto osobní písničku, nějakou dobu mě to možná trochu bolí, ale zároveň pojmenuju nějaký svůj problém nebo téma, se kterým se musím vyrovnat, což mi nakonec vždycky nějak pomůže.
Vraťme se k tvé hudební dráze. Vzpomínám si na dobu, kdy jsme se potkávali na předkolech Porty, já jako porotce a ty jako soutěžící. No a mezitím ses na domácí bluesové scéně dostal tak vysoko, že jsi například nedávno předskakoval v Praze Robertu Crayovi, několikanásobnému držiteli Grammy. Jaké to bylo?
Je to pro mne velká čest a hrozně si toho považuji, že si vůbec někdo na nějakého Honzu Fice vzpomněl a že jej umístil právě před Roberta Craye. Dává mi to pocit, že to, co dělám, má asi nějaký smysl. A to je asi to nejlepší, čeho tady můžu na hudebním poli dosáhnout. Zrovna nedávno jsem si vzpomněl na jeden náš starší rozhovor. Tehdy ses měl ptal, jestli bych si rád zahrál třeba na Colours of Ostrava, a já jsem odpověděl, že tam si nikdy nezahraju, protože si nemyslím, že by se tam moje hudba hodila a že bych někdy vůbec došel do takové fáze, že by mě tam někdo pozval. No a už se to stalo. Už jsem tam hrál. Takže ano, je to pro mne strašně příjemné a moc si toho vážím a děkuju Bohu za to, že se tyto věci dějí a že to, co dělám, dělám přinejmenším zajímavě. Ale na druhou stranu je to prostě další koncert, který odehraju, a život pokračuje.
Mimochodem tvá nová deska Homunkulus je podle mě z tvých sólových alb nejbluesovější. Souhlasíš?
Z těch sólových určitě, ale nemyslím, že bych nějak výrazně změnil styl, kterým píšu. Spíše ta bluesovost vylezla na povrch tím, jak je to album syrové a jak tam kromě zpěvu a kytary a cigar boxu není skoro nic dalšího přidáno.
Už jsi zmínil Radovana Kramáře a Luboše Pecinu, s kterými jsi na desce spolupracoval. Co o nich prozradíš?
Radovan a Luboš jsou jako jin a jang. Radovan má spoustu nápadů a žene svou kreativitu do neuvěřitelných rovin. Cíleně jsem si jej pozval, aby mi s nahráváním desky pomohl. Hraje skvěle na klávesové nástroje, ale má také vystudovanou studiovou režii. Ta deska sice oficiálně nemá producenta, ale já jsem věděl, že sám bych ve studiu byl ztracený a že potřebuji pomoc. Proto Radovan, který tam byl jako moje psychická opora a zároveň mi například radil, jak položit hlas, jak vytvořit správnou atmosféru nebo mi pomohl upravit způsob hry na nástroj tak, aby to lépe fungovalo. O Lubošovi bych řekl, že je to „kotva na rozbouřeném moři“, ale každý, kdo někdy plul na lodi, ví, že na rozbouřeném moři kotvu nesmíte spustit. Ale je to prostě takový pevný bod, o který se můžete opřít, a on nikam neuhne.
Říkáš, že se hudbou neživíš, ale tvoje práce s hudbou také souvisí. Vyrábíš kytary ve své firmě Red Bird Instruments. A často jsou to nástroje se silným příběhem. Na čem zajímavém jste v poslední době dělali?
Stavíme kytaru, který bude trochu podivná, ale bude to zároveň hodně hezký kousek se zajímavým příběhem. Tělo bude mít z trámů z brněnského Moulin Rouge, ale dřevo jsme ponechali v původním stavu, takže tam zůstanou všechny praskliny a rýhy. Přední deska bude hladká, hodně tmavě červená. Krk bude z úplně světlého, skoro bílého javoru. A přes tělo budou namalovaní ptáčci v barvě toho javoru, kteří budou pomalu přecházet na krk, kde se budou měnit zase do barvy té horní desky kytary. Kromě toho tam bude pár doplňků ze dřeva, které pochází z Mikulčic z devátého století. Původně to byl mostní pilot a k nám se to dřevo nějakým způsobem dostalo. Ale nevykrádali jsme skanzen nebo něco podobného (smích). Jestli se to tedy podaří, myslím, že to bude pecka.
Tvé album Homunkulus končí písní Dlouhej stín. Do ní sis jako hosta pozval písničkářku Ľubicu Christophory, se kterou také spolupracuješ, a doprovází vás tam skupina The Honzíci, tvůj někdejší recesistický projekt, se kterým jsi soutěžil na Portě.
Ano, to je pro mne uzavření jakéhosi oblouku v mé tvorbě a zároveň takový vtípek. Původně ta písnička měla znít jinak, ale pořád se mi ji nedařilo zahrát tak, jak jsem si představoval. A když jsem jednou potkal Honzíky náhodou na ulici, dohodli jsme se, že to nahrajeme tímto způsobem. Mimochodem zmiňoval jsi píseň Bouře z předchozího alba, tu, ve které řeším, jestli se vrátím domů. Píseň Dlouhej stín je tedy vlastně rozuzlení.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..