V roce 2012 obdržel Jaromír Honzák na v rámci JazzFestuBrno Cenu Gustava Broma. Letos se kontrabasista, skladatel a pedagog na brněnský festival vrací. Své nové album Uncertainty představí 9. dubna na Flédě. O pouhé dva dny dříve se budou v Praze rozdávat žánrové ceny Anděl. Jaromír Honzák je se svou novinkou mezi nominovanými v jazzové kategorii.
Vaše nové album se jmenuje Uncertainty, „nejistota“. Proč tento název?
S vydavatelem Petrem Ostrouchovem máme ve zvyku volit jako titul alba název jedné ze skladeb. A zdálo se nám, že právě podle skladby Uncertainty bychom album mohli pojmenovat. To slovo, které vyjadřuje nejistotu nebo neurčitost, ve mně totiž koresponduje jednak s atmosférou dnešní doby a dále s určitou otevřeností směrem do budoucna. Věci nejsou úplně nalinkované a teprve uvidíme, jak dopadnou.
Na albu jste se obklopil zajímavou mezinárodní sestavou. Jak jste muzikanty vybíral?
Obklopil jsem se, jak už to mám ve zvyku, mladými hudebníky, protože mě s nimi baví hrát. Konkrétně mám na mysli kytaristu Davida Dorůžku, který se mnou spolupracuje dlouhodobě. A totéž mohu říct i o mladém pianistovi Vítkovi Křišťanovi, se kterým nespolupracuji tak dlouho jako s Davidem, nahrál se mnou nicméně už druhé album a mezitím jsem já hrál na jeho CD. Dále jsem měl možnost přizvat si pro natáčení dva zahraniční hudebníky. Jedním z nich byl francouzský klarinetista, saxofonista a basklarinetista Antonin-Tri Hoang, úžasný mladý muzikant, neuvěřitelně hráčsky vyspělý. A čtvrtým byl známý švédský bubeník Jon Fält, který u nás vystupoval například se skupinou Stoner.
Bylo od počátku jasné, že bude tak výraznou roli na albu hrát klarinet, případně basklarinet?
Ano, to byl záměr. Snažil jsem se najít hráče, který je primárně klarinetista. Kontrabasista Jiří Slavík, který žil dlouhá léta v cizině a z toho několik let v Paříži, s Antoninem hodně spolupracoval a doporučil mi ho. Za tento tip mu znovu děkuji, protože Antonin byl skvělý. Ke klarinetu mám vztah dlouho, líbí se mi hlavně klasická poloha jeho tónu, použitá v kontextu moderního jazzu nebo soudobé hudby obecně. Zároveň je klarinet v moderním jazzu velmi málo využívaný. Jeho barva se ohromně pojí se zbytkem kapely, nevyčnívá tolik jako saxofon a vytvoří s ostatními nástroji kompaktní celek. Na svých starších albech jsem klarinet využíval vždy v jedné nebo dvou skladbách, ale tentokrát jsem jej chtěl zapojit víc. A tak ve čtyřech skladbách nového alba hraje Antonin na klarinet, ve dvou na basklarinet a ve dvou na altsaxofon.
Zkoušíte jako kontrabasista raději hrát s novými bubeníky, abyste si vyzkoušel nové spolupráce, nebo máte raději stabilnější rytmické dvojice?
Obojí má něco do sebe. Když hraju s někým, koho dobře znám, například s Romanem Víchou nebo s Tomášem Hobzekem, vím, co mohu očekávat. S někým novým, což byl tento případ, je tam trochu napjatého očekávání – nevíme jistě, jestli to bude fungovat. Ale jsou tam ty inspirující faktory čerstvosti a překvapení.
Vznikaly skladby na albu přímo pro toto nástrojové obsazení?
Ano, všechny až na jednu výjimku vznikly speciálně pro toto album. Onou výjimkou je píseň Laika, kterou jsem hrál už se svou kapelou Face Of The Bass v podobném obsazení.
Když píšete novou hudbu, ve které fázi procesu vymýšlíte basové linky?
Je to různé. Některé skladby jsou na basové lince postavené, případně byla prvním nápadem, kolem nějž se vrstvily další hlasy. U jiných skladeb může stát na začátku melodický nápad nebo harmonické spojení. Nemám na to žádné pravidlo. Naopak se snažím, aby inspirace pro každou skladbu nebo i technický proces skládání byl pokaždé trochu jiný. Kdyby každá skladba vznikala od basové linky nebo od harmonického spojení, vedlo by to k určitému stereotypu a způsobilo by to monotónnost celku.
Vrátím se ještě k tématu nejistoty, kterou vyjadřuje název alba. Promítá se do vaší hudby, i když je instrumentální, to, co se děje ve světě kolem nás?
Myslím, že se to do ní promítat může. Obecně mám rád, když v hudbě – ať už jde o moje skladby, nebo o to, co poslouchám – nějak rezonuje doba, v níž skladba vznikla.
Představte si, že někdo za tisíc let objeví vaše skladby. Co by v něm měly evokovat?
Asi bych očekával, že je zařadí do konkrétní doby – u většiny z nich by se mu to asi povedlo, u některých možná trochu hůře. Moje skladby se pohybují v určitém stylovém a náladovém rozpětí a u některých je sepjetí s dobou více a u jiných možná méně znatelné. Napadla mě taková paradoxní myšlenka, že plytká pop music, kterou možná pro její povrchnost opovrhujeme, má hodnotu časového lokátoru. Kdyby ji archeolog za tisíc let objevil, právě díky povrchnosti a pomíjivosti lokalizuje, kdy přesně ta která skladba vznikla. Nadčasovost, jak už z toho slova vyplývá, naopak časovou lokalizaci znesnadňuje.
Album Uncertainty je v sestavě, ve které jste je natočil, zatím pouze studiovým projektem. Budete ale skladby hrát i živě?
Je pravda, že v tomto obsazení zatím žádné koncerty naplánovány nemáme a repertoár z alba budu v blízké budoucnosti hrát s českou verzí své kapely. Někdy v budoucnu bych ale rád pozval i oba zahraniční spoluhráče a někdy album provedl v původním obsazení.
Na festivalu JazzFestBrno s vámi vedle Davida Dorůžky a Vítka Křišťana vystoupí bubeník Martin Novák a na klarinet a saxofon bude hrát brněnský muzikant Radek Zapadlo. Myslím, že právě spolupráce s Radkem je u vás nová. Proč jste si vybral právě jej?
S Radkem jsem hrával už před více než patnácti lety v kapele kytaristy Josefa Štěpánka, která se jmenovala Safe Jazz. Tenkrát bydlel Radek v Praze. Nyní je jedním z mála saxofonistů, pro které je klarinet něčím víc než občasnou nutností. Kromě toho mě ale Radkova hra už dlouho oslovuje svým introvertním ponorem a smyslem pro melodii.
Jak teď vůbec vypadá váš koncertní život?
Svou vlastní hudbu realizuji ve svém kvintetu a jako sideman spolupracuji třeba s Lubošem Soukupem nebo Vítkem Křišťanem. Kromě toho dlouhodobě působím ve skupině Bratří Ebenů a jsem členem skupiny Čikori Ivy Bittové, která se před pár lety na mém narozeninovém koncertě po asi deseti letech obnovila. Momentálně jsme v procesu natáčení alba.
Vaše jméno je spojeno také se dvěma vysokými školami. Zatímco v Praze na HAMU jazzové oddělení vedete, v Brně na JAMU si dokončujete magisterské vzdělání. Ovlivňují se tyto vaše zkušenosti navzájem?
Samozřejmě. Ve svém učení čerpám do značné míry z toho, co jsem se učil na JAMU a předtím na Berklee a znalost obou prostředí je inspirativní i pro dotváření učebního programu na našem pražském jazzovém oddělení.
Album Uncertainty je nominováno na Anděla. Máte z nominace radost, nebo to už berete tak trochu jako samozřejmost?
Mám samozřejmě radost a za samozřejmost to zdaleka nepovažuji, neboť scéna se rozrůstá a nových talentů zákonitě přibývá. Na druhou stranu bych tuto hru už raději přenechal právě mladším muzikantům, kterým může pomoci v určitém zviditelnění, tak jako možná mí tři Andělé v tomto pomohli mě. O žádném jiném aspektu jazzové existence to bohužel říct nemohu, o větším počtu příležitostí ke hraní asi ze všeho nejméně. Což buď svědčí o nevelké prestiži této ceny, nebo o zájmu pořadatelů o takto oceněné hudebníky. A zejména také o mých manažerských kvalitách. Nicméně budu raději komponovat než telefonovat…
Ivana Prudičová
10. březen 2015, 14:26