Nový šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović se před třemi dny představil inauguračním koncertem. S novým ředitelem opery, režisérem Jiřím Heřmanem jsme se setkali o den dříve. Mluvili jsme pochopitelně o jeho započaté práci v Brně, o budoucích sezónách, přednostech i slabinách našeho operního souboru i provozu.
Národní divadlo v Praze, národní divadlo v Brně. Jaký je v tom rozdíl?
Hlavní rozdíl je v tom – a byl také důležitý pro moje rozhodnutí odejít do Brna –, že soubor opery tu má svůj operní dům, který sdílí s baletem, ale už s nikým dalším. To je pro mě zásadní, protože v Praze byl tak přetížený provoz, že neumožňoval zkoušení v takové míře, v jaké to bude možné tady. Tady mám konečně pocit, že je to divadlo, které opeře patří, koneckonců je to největší operní dům u nás. Myslím, že pro každého režiséra je to ideální scénický prostor a pro mě to byl důležitý impuls jít sem nejen jako šéf opery, ale i jako tvůrce. Je tu dobré zázemí – orchestrální sál, zkušebna, sborový sál, to jsem v Praze neměl. Rasantní rozdíl je ve financích. Co jsem měl na realizaci jedné premiéry v Praze, to mám tady na všech pět. To je klíčový rozdíl, ale já jsem do toho šel. Nejdřív je důležité něco udělat a ukázat, že to má smysl – potom člověk může žádat víc.
Jako ředitelé se v minulých letech objevili dirigent, režisér, hudební pedagožka, s vámi přichází opět režisér. Jak se občanská profese promítá do manažerské funkce v čele divadla?
Hlavní impuls pro můj odchod do Brna byl v tom, že mi chyběla práce se stálým souborem, a propojení tvůrčí práce s manažerskou, to je pro mě velice důležité. Organizační schopnosti i jako režisér mám, měl jsem kolem sebe výborný tým a hodně jsem se v manažerské práci naučil. Jde to ruku v ruce.
Nestane se z Janáčkovy opery vaše studiová scéna?
Nastoupil jsem teď v polovině sezóny, abych mohl dostát svým předchozím závazkům, a kladl jsem si za cíl, abych mohl se souborem maximálně pracovat. K původně plánovaným dvěma premiérám jsem proto přidal ještě Hry o Marii. Nejde však o vytváření studiové scény, ale o nastartování silné umělecké spolupráce. V příští sezóně budu studovat se souborem jednu premiéru a v přespříští dvě. Co se týká hostujících osobností, tak se tu v příští sezóně potkají tři reprezentanti mladé režisérské generace, kteří vzešli z JAMU: Linda Keprtová, Tomáš Pilař a Tomáš Studený.
Jaké jsou podle vás silné stránky současného souboru, na čem se dá beze změny stavět?
Už s nástupem Tomáše Hanuse začalo docházet k výrazným změnám v orchestru a právě muzikalita a vůbec schopnost interpretace tu má obrovský potenciál. Jak orchestr, tak sbor považuji za velká pozitiva Janáčkovy opery, ale platí to i pro ansámbl, Je to vždy otázka toho, kdo s nimi pracuje a jestli mají příležitost s někým pracovat kontinuálně. Jsou tu výborní sólisté: Honza Šťáva, Pavla Vykopalová, Jana Hrochová, Tereza Merklová… Je to tým dobrých umělců, panuje v něm otevřenost a vůle pracovat.
A jaké jsou slabiny, co je potřeba posílit nebo změnit? Potřebujeme tenora, nápovědu, lepší uvaděčky…
Slabinou bylo plánování. Na tak velké divadlo vyprodukovat tři premiéry za sezónu není úplně v pořádku. Zdejší divák potřebuje výběr z repertoáru poněkud širší a v příští sezóně už by se mělo dělat pět premiér. Potom je to určitě práce na komunikaci s divákem a propagaci, to považuji za klíčové. Panu řediteli Glaserovi se podařilo začít silným gestem, kterým byl nový vizuální styl, ale teď to musí jít mnohem dál, co se týká jednotlivých souborů. Za operu jsou tady velké rezervy, takže jde o rozvoj komunikace – bez něj lidi do divadla nedostaneme. Na to navazuje další rezerva a to jsou programy nejen pro děti, ale také doprovodné programy pro dospělé, které jsou spojeny s Janáčkovou operou. Přibližují dění v divadle a dají člověku možnost poznat práci souboru a začlení diváky do procesu vzniku díla.
Do repertoáru ještě v této sezóně přibyde vaše inscenace Her o Marii, rodinná opera Čarokraj Marka Ivanoviće a Tosca, ta ve vaší nové inscenaci. Daly by se z toho odhadnout vaše repertoárové preference – něco jako česká moderna, italská klasika, soudobá opera pro každého?
Každá sezóna bude jiná, nechci se uzavírat do žádného uzavřeného konceptu. Příští sezóna bude sahat od barokní opery až po současnou světovou operu. Čeká nás v ní krásné výročí 50 let otevření Janáčkova divadla, takže bude nové nastudování Jenůfy – Janáčkovu dílu se budeme kontinuálně věnovat. Chceme pokračovat v českém repertoáru, dlouho se zde nehrála Smetanova Hubička. A pak to bude soudobá opera Powder Her Face světové hvězdy Thomase Adése, kterou uvedeme v Redutě. S Markem Ivanovićem chceme vrátit zpět do Brna tradici uvádění českých i světových premiér. Světová premiéra si ještě počká, i když je mým přáním, aby Marko Ivanović pro tento soubor operu napsal co nejdříve. Je podstatné, abychom to, co se dnes hraje na světových jevištích, dokázali hrát i tady. Jsou to často díla už osvědčená a kvalitní, například Láska na dálku úžasné finské skladatelky Kaiji Saariaho.
A když se vrátíme ještě ke klasice…
Důležitá je kontinuální obnova starého repertoáru. Je samozřejmě krásné, když divadlo má inscenace, které se drží řadu let, ale také časem vidíte, jak už to pokulhává. Takže přijde nová inscenace Carmen a příští sezónu uzavřeme večerem, který netradičně spojí dvě díla. Bude to scénické provedení Eposu o Gilgamešovi, které už mám dlouho v hlavě, takže to není návaznost na Filharmonii Brno. Je to klíčové uvedení pro mě – ten přesah od opery někam dál do scénického rituálu – a je to i velká výzva pro sbor. Ve druhé části večera pak bude barokní opera Dido a Aeneas. Chci uvést barokní operu na velké jeviště, kam podle mě patří. Funguje to různě ve světě, třeba v Salcburku, proč by to nefungovalo i tady.
Jako šéfdirigent s vámi přichází Marko Ivanović. Nastudováním Věci Makropulos se uvedl dobře, ale na operu se dosud přímo nespecializoval, snad ji měl i poněkud na okraji zájmu – proč jste si vybral zrovna jeho?
S Markem se znám už od dob studií a považuji za ideální spojení jeho skladatelských i dirigentských schopností. Působil i v opeře Národního divadla v Praze, kde dirigoval za mého působení, takže ho znám i z této spolupráce a neřekl bych, že je to pro něj okrajová záležitost. Myslím ale, že je důležité si klást výzvy, a zvlášť po Věci Makropulos jsem rád, že cesta je nastartovaná a myslím, že velice dobře. Marko má organizační schopnosti, intenzivně se zajímá také o to, jak funguje zdejší orchestr a také o akustickou problematiku Janáčkova divadla. Ta volba je pro mě jednoznačně inspirativní.
Opera je strašně drahé umění,na tom se asi shodneme, je to po všech stránkách luxus. Jak to udělat, aby byl obecně dostupný a zároveň neztratil svou exkluzivitu?
Já takto vůbec nepřemýšlím. Já myslím, že opera podporu dostane, slibuji si to i od nového vedení města Brna. Samozřejmě nekřičím, mělo by k tomu dojít v průběhu našeho období tady. Panu řediteli se podařilo dorovnat platy zaměstnanců, což je nejzásadnější, ale jsou zde pořád rezervy. Umělci jsou tady ráno i večer, dávají tomu spoustu času. Je to spíš investice dovnitř souboru. Mým cílem je nastavení komunikace mezi souborem a veřejností. Chceme oslovit diváky, kteří do divadla nejsou zvyklí chodit, ať už různými happeningy nebo akcemi mimo divadlo. Nicméně opera peníze potřebuje a já bych si přál, aby ji nepodporovalo jen město Brno, ale i ministerstvo kultury – je to přece jen největší operní dům v republice. Už jen prostředky na scénografii při tak velkém jevišti jsou obrovské a z běžného rozpočtu si je nemůžete dovolit investovat do každé premiéry v plné míře. Snažíme se pracovat s tím, co je, ale chceme, aby se to zlepšilo. Protože pokud divák bude mít na co koukat, bude se mu dostávat zajímavých interpretací, budou peníze na pořádnou výpravu, tak se domnívám, že divadlo bude plné. Také výnosy budou lepší a bude nám líp všem.
Možná je to poněkud přízemní otázka, ale co říkáte na nabídku divadelních bufetů – neměla by se trocha operní exkluzivity projevit i tady?
Janáčkovo divadlo má uvnitř svoji atmosféru a jakési retro k ní patří. Já to beru jako raritu a zatím si ji užívám. Myslím, že jsou tady ale zásadnější věci k řešení, třeba zázemí umělců. Když si projdete některé šatny, tak se nestačíte divit.
Sám říkáte, že pro váš režijní styl je důležitý duchovní rozměr. Vybíráte si díla tak, aby v nich byl jasně obsažen, vnášíte ho do nich, nebo se vám vynořuje prostě ze všeho?
Já jsem začal dělat divadlo právě proto, že má duchovní rozměr, takže odpověď je jasná: vynořuje se mi ze všeho.
Minulý rok jste inscenoval Schubertův písňový cyklus Zimní cesta v barrandovských ateliérech. Budete jako ředitel divadla mít čas na podobné projekty, nebo vás práce pro brněnskou operu úplně vytíží?
Příští sezónu to nebude, ale rozhodně bych tu rád rozvinul další divadelní cestu, kdy hudbu propojujete se zajímavými prostory. Takové projekty určitě budou a doufám, že se podaří už v sezóně 2016/17. Velice se mi také líbí, jak je zrekonstruované prostranství před Janáčkovou operou a byl bych rád, kdyby právě tento prostor byl otevřený pro zahajovací koncerty, happeningy, cokoliv podobného.
Včera došlo v Paříži k atentátu na redakci týdeníku Charlie Hebdo, v Redutě dnes hostuje Nové operetní studio s premiérou operety Na tý louce zelený. Jak se má postavit dlouhodobě plánované divadlo k aktuálnímu dění, jak na něj má nebo nemá reagovat? Minutou ticha, ničím…
Já myslím, že přítomnost uvědomění během krátkého času před představením je cestou – důležité je, co se v těch hlavách odehraje. Dnešní svět se stává nebezpečným a všichni jsme toho součástí. Všichni si budeme muset připustit, že to není někde daleko ve Francii, ale že se to týká nás všech. Je to jakési souznění a uvědomění propojenosti do společného přání, aby se takové věci neděly a abychom především sami v sobě ještě víc zakotvili, že lidskost je jen jedna, stejně jako vzájemný respekt. A musíme to mít neustále v srdci.
Jak se vůbec díváte na operetu v operním divadle?
Pokud vím z minulosti, tak opereta byla součástí divadla, byl to čtvrtý soubor, který sídlil v Redutě. Ten se přesunul do Městského divadla Brno a mělo by být jeho posláním, aby tento žánr nadále pěstoval a rozvíjel. Soubor Janáčkovy opery uvádí operety, ale to není naše poslání. To poslání bylo předáno někomu jinému a prostředky, které jsou věnovány na operu, by měly sloužit k rozvíjení operního repertoáru.
V Brně se hodně zdůrazňuje operetní minulost Reduty. Ta trvala nějakých padesát let, ale 300 let předtím už se tam hrála opera. Chcete Redutu využívat pro komorní operní produkce, experimenty, už jste to naznačil…
Reduta má pro takové věci ideální prostorové dispozice. Klíčová je pro mě ale momentálně obnova repertoáru v Janáčkově divadle.
Jak se díváte na působení Ensemble Opera Diversa v Redutě, neuvažujete o nějaké bližší spolupráci nebo propojení s „velkým“ operním souborem?
S Tomášem Studeným jsme teď navázali režijní spolupráci. Na nějaké další debaty ještě nebyl čas, ale těším se na to, že se podívám na více představení a věřím tomu, že se cesta najde.
Salieriho opera říká „Nejdřív hudba, potom slovo“ – je to pravda?
Ne. Pro mě je klíčový celek, ve kterém má všechno svoji hodnotu a všechno se propojuje. Já vlastně pořád objevuji, co to opera je. Pořád hledám formu, jak jí dát prostor a jak ji uvést, aby zarezonovala v současném divákovi. Je to krásná cesta a proto tady jsem.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..