Jiří Vondrák: Brňané jsou nevyzpytatelní

Šedesáté narozeniny letos v březnu oslavil Jiří Vondrák, významná postava brněnské kultury – písničkář, dokumentarista, režisér, autor divadelních her i prózy, někdejší vydavatel a principál Divadla šansonu. Povídali jsme si u něj doma. O zahraničních úspěších skupiny Bowle, o setkávání s Bulatem Okudžavou, o vztahu k Řekům nebo o novém albu šansonů, na kterém právě pracuje. Mimochodem Jiří Vondrák se ve skutečnosti jmenuje Vondráček a z Brna nepochází.

Patříte už několik desetiletí k brněnské kulturní scéně. Přesto máte ve svém životopisu uvedeny jako rodiště Litoměřice…
Ano, je to tak. Litoměřice jsou Máchovo město, a možná už tím byl předurčen směr, který mě v životě měl ovlivňovat. Na Moravu jsem se dostal díky tatínkovi, který pracoval na odboru kultury v Jihlavě. Rodiče se tedy přestěhovali do Jihlavy, kde jsem začal chodit do první třídy, ale už v polovině školního roku jsme se přemístili do Brna. Tatínek totiž dostal místo tiskového mluvčího BVV, pak pracoval jako šéf kulturní rubriky Rovnosti a v letech 1967 a 1968 byl redaktorem zpravodajství v Československé televizi.

Jste tedy Brňan od raného školního věku…
Ano, považuji se za Brňana. Brno mi zalezlo pod kůži už jako dítěti. V první třídě se mě ptali, odkud jsem, a já jsem už tehdy řekl, že „jsem z Brna“. Nějaká holčička mě ovšem hned poučila, že se říká „já su z Brna“.

Čím vám Brno učarovalo?
Brno má zajímavé kouzlo, které se dá jen těžko vysvětlit. Podobně vám Ostravák nevysvětlí, v čem je krásná Ostrava. Ale Brňáci mě často štvou. V naší branži všechno podléhá pražskému diktátu a není to jen záležitost této doby. Četl jsem v nějakých novinách stížnost na to, jak je Brno macešské ke svým umělcům – a psal to v roce tuším 1929 Rudolf Těsnohlídek! Když slavil Leoš Janáček šedesáté narozeniny, nepřišlo mu na oslavný koncert ani deset lidí. Brno bylo vždy macešské ke svým velkým synům, ale zároveň má zvláštní „skácelovská“ zákoutí. Tvrdím, že Skácel nemohl své dílo začít psát jinde než v Brně. Kundera se nemohl dostávat do takových antagonistických vztahů jako v Brně. Právě tím, jak je Brno macešské, vzbuzuje u svých dětí abnormální potřebu lásky, kterou je třeba vyjádřit.

Vy jste na brněnskou scénu vstoupil jako člen písničkářského dua Bodlák—Vondrák. Jak jste se s kolegou Bodlákem seznámili?
To bylo kamarádství od prvního okamžiku. Bylo mi asi patnáct, byl jsem na diskotéce, kde se pila kofola s rumem, a mně se udělalo špatně. Jedna řecká kamarádka mě vyvedla na vzduch, a tam, nad kanálem, stál on, bledej mánička. Říká: „Já su Bodlák“, já nato: „Já su Vondrák“ – a od toho momentu jsme byli kamarádi.

Jak se z kamarádů stali písničkáři?
Koupil jsem si LP Donovana, na které jsem se v noci chodil koukat a přivonět k němu. Naučil jsem se několik kytarových akordů a udělal jsem něco na způsob přebásnění písně Universal Soldier. Neuměl jsem sice ani slovo anglicky, ale bylo mi jasné, že „univerzální voják“ musí být proti všem typům války. Bodlákovi se to strašně líbilo. Já jsem mu ukázal a moll a on se velmi rychle naučil dalších asi osm akordů. Nacvičili jsme čtyři písně, mezi nimi Kluci, nezlobte se od Vlasty Třešňáka. Já jsem hrál na foukačku, Bodlák na kytaru. Vůbec poprvé jsme vystoupili v Sokolnicích na taneční zábavě. Hráli tam Speakers, byl tam taky Franta Kocourek a ten nám o přestávce řekl: „Běžte hrát!“ Přitočil se k mikrofonu a řekl: „Teď vystoupí Vondrák—Bodlák. Oni zpívají folkový protestsongy.“ Na té zábavě bylo šest set ožralých lidí, kteří poslouchali a dokonce nám i zatleskali! Dostali jsme první honorář – jedno vajíčko natvrdo a jedno pivo. Potom jsme vystoupili na školní akademii na gymnáziu na Lerchově. A to byl náš raketový start – slečny plakaly a my jsme toho využívali.

Jak se vám podařilo dostat se v roce 1979 na volnou nohu?
V té době jsem jezdil jako osvětlovač u Synkop a také jsem zaskakoval u The Progress Organization. A jako doprovod si nás s Bodlákem vzala Froso Tarasidu. (Já jsem k Řekům vždycky inklinoval – tatínek mě vedl k antice a jedna z prvních knih, které jsem četl, byly řecké báje a pověsti.) Froso nás oslovila a my jsme jí napsali celý repertoár. Dostal jsem se na volnou nohu a Froso nám vydupala profesionální kvalifikace.

V polovině 80. let jste s Pavlem Váněm a s Richardem Laškem založil trio Bowle, vzniklo také další, spíše příležitostné, trio Vondrák—Kopřiva—Váně. V jakém momentě vás zastihl listopadový převrat?
Přesně 17. listopadu jsme měli u nás v bytě s Vladimírem Morávkem první čtenou zkoušku mé hry z prózy a poezie Jiřího Ortena Skutečně jsem nechtěl ublížit nikomu. Začali jsme asi v osm večer a mně potom někdo telefonoval, že se v Praze něco děje. O dva dny později, 19. listopadu, jsme s Bowlí odjeli na turné do Polska. Strašně se nám nechtělo, protože u nás už začínaly demonstrace. Když jsme měli hrát na jednom bluesovém festivalu v Čenstochové, konferenciér stihl pouze oznámit, že jsme kapela z Československa. Na pódium vyběhl nějaký chlapík a zařval do mikrofonu, že v Československu šli komunisti do… Publikum začalo řvát, tleskat, lidé nás objímali, a nám teprve došlo, co se stalo. Druhý den jsme se omluvili a další koncerty jsme už neodehráli. Poláci byli ale úžasní, dávali nám kytky, objímali nás.

Změna režimu přinesla nové možnosti a vy jste jich využil.
Ano, hned někdy začátkem roku 1990 si Petr Rímský založil nakladatelství Hitbox a první knihou, kterou vydal, byl můj historický román Osud jménem Pertinax. Mezitím jsme s Bowlí začali jezdit do západního Německa. Na první krátkodobé vízum jsme vyjeli už v lednu. Hráli jsme v takové bluesové hospůdce v Münsteru. Přišlo na nás asi osm lidí a my jsme měli obrovský pocit zodpovědnosti. Byli jsme vychováváni v tom, jak je západní Německo nenávistné, a teď jsme byli první Čechoslováci, kteří tady měli vystupovat. Pořadatel nás uvedl, my jsme začali hrát předehru na španělky a vůbec nikdo si nás nevšímal. Ale pak jsme „to zmáčkli“ – měli jsme s sebou miniaturní aparaturu – a spustili jsme bigbít. Než jsme dohráli, všech těch osm lidí sedělo ve dvou řadách před námi a všichni s obrovským nadšením tleskali. Ten poctivě odvedený koncert pro osm diváků nám dodal sebevědomí. Představte si to, západní Němci za námi po koncertě chodili, obdivovali Váněho kytaru, koukali na aparaturu…! Nazítří jsme měli v Münsteru další koncert, na který už přišlo asi dvě stě lidí. A pak už na nás chodilo tři sta až šest set diváků. A nebylo to jen anonymní publikum. Na jednom koncertě například stál vedle jeviště bělovlasý muž v tričku, koukal přísně se založenýma rukama a mně byl strašně povědomý. Když Lašek strčil hlavu do bubnu a začal řvát „Umí!“, dostal záchvat smíchu. O pauze za námi přišel, řekl něco stroze anglicky a šel pryč. A já jsem si teprve potom uvědomil, že to byl John Mayall, který tam měl v ten den koncert. O dva roky později nás oslovil Willi Landsknecht, důležitá postava münsterské scény. Řekl, že koupil nádraží nedaleko od Düsseldorfu, z kterého udělal klub, a zeptal se, jestli tam můžeme v jeden konkrétní den přijet a odehrát tři písně. Měli jsme v ten den volno, a tak jsme rádi zahráli. V publiku seděl dědek s cigaretou a se šňůrkami ve vlasech, a strašně se bavil. Byl to Keith Richards z Rolling Stones! Křičel: „Bowle!“, a pak se někam odpotácel. Já jsem šel po koncertě za Landsknechtem a on se mě zeptal na výši honoráře. Hrávali jsme tehdy za čtyři sta marek a já jsem byl drzý a řekl jsem si o šest set. „Vy chcete šest set marek? Gut!“ odpověděl a vypsal papír. Pak se zeptal: „Proč jste si neřekli šest tisíc?“ Když si představím, kolik peněz nám uteklo jen proto, že jsem v tom neuměl chodit. Vždyť to mohlo být na auto…

V roce 1994 jste vydal své první a nadlouho jediné sólové album Šansony a písně. Jak k tomu došlo?
Od deváté třídy, kdy jsem v kině spíše náhodou zhlédl Perný den, mě fascinovali Beatles. Po nich přišli Rolling Stones, Dylan, Bee Gees a další. Žil jsem bigbítem, prožíval jsem hippies, korálky, džíny do zvonu. A v takovém rozpoložení jsem jednou v televizi uviděl Gilberta Bécauda, muže v obleku, který zpíval Natalie a L’important, c’est la rose. Naprosto mi učaroval a láska k šansonům mi zůstala i v mých bohémských dobách. V první polovině 90. let jsem si založil vlastní vydavatelství, ve kterém jsme vydávali skupiny jako Charlie The Bomber, Helmutovu stříkačku, ale také Varmužovu cimbálovou muziku nebo Brněnský akademický sbor. Vydělal jsem si prodejem CD nějaké peníze a v té době za mnou přišel Karel Plíhal, který měl studio, ale měl zrovna problémy s obživou. A tak jsem u něj natočil písně, které jsem v té době zkoušel zpívat, mimo jiné Vysockého Policejní protokol, dvě písně od Bulata Okudžavy nebo právě jeden šanson od Gilberta Bécauda.

Vaše setkávání s Bulatem Okudžavou by vydalo na samostatný rozhovor. V roce 1995 jste mu zorganizoval jediný koncert v Brně a v roce 2004 jste nazpíval album jeho písní v českých překladech, které ostatně letos vyšlo v rozšířené reedici. Váš filmový dokument o Okudžavovi dal vznik nejen cyklu Básníci Evropy, ale vlastně celé vaší kariéře dokumentaristy. A právě teď pracujete na knize o Okudžavovi. Jak byste Bulata Okudžavu jako písničkáře charakterizoval – třeba ve srovnání se zmíněným Vladimirem Vysockým?
Na rozdíl od mladšího Vysockého byl Okudžava především romanopisec a písničky pro něj byly až druhořadá záležitost. Za svůj život napsal 160 nebo 170 písní, Vysockij o řád více. Co se týká obsahu, byl Okudžava poměrně střízlivý, psal o dvou nebo třech tématech. V jeho tvorbě se především zrcadlí témata jeho doby, tedy celého 20. století. Důležitým mezníkem pro něj byla válečná tragédie, ke které se neustále vrací. Co se týká milostných témat, tam bych jej možná srovnal s Puškinem – je však stručnější a samozřejmě modernější.

Říkáte, že byl stručnější, ale zároveň psal romány. Jak to jde dohromady?
Jak už jsem řekl, písně u něj vznikaly až jako „druhý produkt“. Něco potřeboval rozepsat a něco naopak chtěl říct úderně, jasně. Jedno ovlivňovalo druhé a já si myslím, že si pan Okudžava potřeboval při psaní románů odpočinout a vyjádřit se jiným způsobem.

Okudžavův koncert na Provázku se konal až napotřetí…
Ano, pan Okudžavu mi při mé první návštěvě u něj v Pěredělkinu v roce 1990 slíbil, že přijede, až od nás odjedou ruští okupanti. Pak měl ale v Americe nějakou srdeční příhodu a přesně za rok, když se přiblížil termín odloženého koncertu, onemocněl angínou. Až napotřetí to vyšlo, ale stálo to za to.

Vaše CD Okudžavových písní vyšlo původně pod názvem Písně o modrém balónku. Aktuální reedice má jiný obal a pozměněný titul Modrý balónek. Čím ještě je album nové?
Krátce poté, co jsme to cédéčko před deseti lety vydali, se mi přestala líbit Písnička o vojenských bagančatech. A tak jsem ji teď přetočil jen se španělkou. Pak jsem přeložil Gusaka, politickou satiru, kterou Okudžava poprvé zpíval na veřejnosti právě v Brně. Trvalo mi mnoho let, než jsem dospěl k definitivní verzi – přeložit takovou jednoduchou píseň je totiž to nejtěžší. A pak jsem si dovolil nazpívat rusky I vsjo taky žal, kteroujsme zaranžovali jako moskevskou pouliční kutálku.

V současné době zároveň pracujete na novém autorském albu. Sám ale přiznáváte, že to jde pomalu…
Já jsem si díky Okudžavovi a také například Krylovi vypěstoval možná až příliš velký respekt k textařské práci. Navíc bylo období, kdy lidé na muziku nechodili a já jsem začal víc psát a také se věnovat filmům. Psal jsem si ale mezitím do šuplíku texty, přísně jsem je selektoval, a teď to došlo tak daleko, že jsem u Milana Vidláka natočil dvanáct písní. Zatím jsem zveřejnil dvě nejlehčí, Frajera a Starého malíře. Album bude obsahovat některé mé miniaturky a vedle nich i náročnější písně.

Několik let jste v Brně, postupně na různých místech, udržoval Divadlo šansonu. Plánujete jeho obnovení?
Teď píšu velkou knihu o Okudžavovi, chci se soustředit na své šansony, připravujeme další film s Nohavicou. Do toho bych měl stříhat cyklus třinácti filmů Backbeat. Nemohl bych tedy divadlo dělat pořádně. Mám sice úžasné spolupracovníky, kteří čekají jen na pokyn, ale bohužel nemám čas. Navíc bych to chtěl dělat jinak než dříve, mnohem víc jako autorské divadlo. Mám připravené čtyři hry, z toho dvě hudební, ale zároveň jsem domluvený s Vladimírem Morávkem, že společně uděláme něco na Provázku.

Na prknech Divadla šansonu jste uvedl například své autorské Pohádky z Dobráčkova. Především jste však brněnskému publiku představil spoustu slavných i méně známých, ale velmi zajímavých osobností. Na která představení nejraději vzpomínáte?
Určitě bych zmínil tři jména. Na prvním místě je to bezesporu Jiří Suchý. Udělali jsme společně pět večerů, které mapovaly tvorbu Semaforu v jednotlivých dekádách, dále čtyři večery s Ondřejem Suchým Já na bráchu, další dva nebo tři recitály a taky hru Levandule.Jako další mě pak napadají Milan Lasica a také Marta Kubišová, která do Divadla šansonu v Židenicích jezdila každé dva měsíce.

Já jsem v programu Divadla šansonu ocenil koncerty francouzského zpěváka Gérarda Pitiota, ruských písničkářek nebo britského muzikanta Paula Millnse. Jak na tato méně známá jména reagovalo brněnské publikum?
Bohužel jsem někdy musel prosit kamarády, aby přišli, rozdávali jsme lístky zadarmo. Ale ti, kteří přišli, byli nadšení. A když jsem potom Pitiota pozval podruhé, už bylo lidí víc a koncert se zaplatil. Já ale nechci být nespravedlivý. Vynikající, ale neznámý šansoniér, písničkář nebo jazzman by měl problém přilákat návštěvníky kdekoli na světě.

Říkal jste, že Brno je macešské vůči svým umělcům. Měl jste na mysli především instituce. Ale platí to i o publiku?
Já musím především říct, a to je pro mne nesmírné překvapení, že se v posledních dvou nebo třech letech velmi zlepšila atmosféra v brněnské televizi. S čímkoli jsem přišel, to se povedlo prosadit. Musím se jich tedy zastat. A pokud jde o publikum, Brňané jsou nevyzpytatelní. Dokážou sice být úžasní, ale neznám jediného umělce, který by řekl, že v Brně je nejlepší publikum. To mě sice mrzí, ale podepsal bych to.