S Jitkou Šuranskou jsme si povídaly nad novým albem muziky, ve které je sice primáškou, ale jak sama zdůrazňuje, je jenom jedním ze tří rovnocenných článků. Jitka Šuranská Trio spolu s ní tvoří nadžánrový mandolinista Martin Krajíček a multiinstrumentalista (vzděláním jazzový kontrabasista) Marian Friedl. Trojice muzikantůodstartovala křestní šňůru svého debutu Divé husy symbolicky 1. října na Husích slavnostech v Boskovicích, o dva dny později jej křtili v Brně ve Staré Pekárně. Do půlky října je ještě čeká cesta po klubech, kinech a knihovnách v Náchodě, Rožnově pod Radhoštěm, ve Zlíně a v Českých Budějovicích. Ačkoliv se trio hlásí k lidovým písním jako ke své inspiraci, dává jim autorský kabát z mnoha hudebních stylů, přesto souladný a zajímavý. A právě Jitčina vlastní muzikantská cesta je pro výslednou podobu důležitá a inspirativní.
Vyrůstala jsi v místě, kde nebylo možné se lidové muzice vyhnout. Jaký vliv mělo prostředí na tvé vnímání hudby v dětství?
Pocházím z Kudlovic u Uherského Hradiště. To je malá obec, ale bohatá na folklórní aktivity. Odmalička jsem chodila do souboru Jatelinka, kde jsem později hrála v první (ještě dětské) cimbálové muzice pod vedením Tomáše Drábka. Pak jsem tancovala v souboru Lúčka. O něco později přišlo důležité rozhodování: jestli chci víc tančit a zpívat v souboru, nebo hrát v pořádné dospělácké cimbálovce. Nakonec u mě rozhodly jako většinou city a tancování v Lúčce jsem vyměnila za post houslistky v Cimbálové muzice Stanislava Gabriela.
Kolik ti bylo let, když jsi vlastně rozhodla o své budoucnosti?
Bylo mi patnáct. Myslím, že mi spolupráce s výhradně chlapskou muzikou hodně dala, minimálně mi obohatila slovník a celkově sociální dovednosti (směje se). Každopádně deset let s Cimbálovou muzikou Stanislava Gabriela bylo hodně důležitých pro můj hudební vývoj i pro mé zakořenění v hudebním stylu našeho regionu.
Aby se muzikant dostal do renomované muziky jako jsou Gabrielovci, musí už na housle něco umět. Kde ses učila hrát?
Chodila jsem na ZUŠ v Uherském Hradišti k Pavlu Štulírovi (houslový terc ve vyhlášené CM Jaroslava Čecha, pozn. autorky), který je v našem regionu významnou osobností ve výchově mladých folklórních muzikantů. Tehdy ale do své cimbálové muziky při ZUŠce děvčata nebral, tak jsem mohla hrát jen v komorním orchestru. Sen o hraní v cimbálovce už ve mně ale dřímal. Nakonec se propojil s osobním životem: zamilovala jsem se do primáše Stanislava Gabriela a časem se mu svěřila, že bych kromě zpívání chtěla taky hrávat v muzice.
Jak se na to tvářila sestava muziky, která byla do té doby pouze chlapská?
Kupodivu udělali výjimku a do kapely mě vzali. Aby to však nevyznělo, že jsem si svou pozici vydobyla pouze osobním vztahem. Staník mne v ničem nešetřil. Postavil mě tvrdě úplně dozadu na obligát a řekl, že teď se budu učit. Pak jsem hrála třetí housle, což mi připadne úplně nejtěžší, hledat v kapele třetí hlas. Postupně jsem se propracovala až k němu dopředu na terc. Ale Staník jako primáš měl respekt a vždy striktně odděloval osobní život od toho kapelního, což pro mě nebylo úplně jednoduché. Ale právě za toto „školení“ jsem mu do dneška velice vděčná.
Mít na Slovácku muziku nebo zpěv jako koníčka je pro nadaného člověka skoro povinnost, ovšem zvolit si profesi hudebníka je těžké rozhodnutí na celý život. Není na to v patnácti trochu brzo?
Musím říct, že ještě když jsem nastupovala na konzervatoř, neměla jsem v tom úplně jasno. Symfonický orchestr jsem poprvé na živo slyšela až v Brně – zdejší filharmonii. Samozřejmě jsem si vážnou hudbu zamilovala, ale vybrat si muziku jako povolání bylo rozhodnutí srdcem. Člověk je uvnitř vlastně už hotový, cítí, že hudbu chce dělat po celý život. Ale co to obnáší, jaký ten život bude, co se za to platí, kolik je s tím spojeno cestování, trvalé přípravy, disciplíny – to hudebník zjišťuje, až když se to děje jemu. Ovšem v té chvíli už hudbu tak miluje, že je příliš pozdě brát ono osudové rozhodnutí zpátky.
Po skončení školní docházky jsi tedy směřovala na konzervatoř. Kam potom dál?
Konzervatoř v Brně jsem vystudovala, ale nebyl ze mě nijak suverénní interpret, nepovedlo se mi udělat přijímačky na žádnou vysokou školu. Ale nevzdala jsem to: rok jsem učila na ZUŠ v Uherském Hradišti a přitom se jezdila připravovat ke svému budoucímu profesorovi Zdeňku Golovi do Ostravy. Bylo to pro mě životní setkání. S jeho pomocí mě přijali na Institut pro umělecká studia (dnes Fakulta umění Ostravské univerzity, pozn. autorky) a pod jeho vedením jsem kromě interpretačních dovedností získala i sebedůvěru a lásku k houslím. Právě jeho zásluhou jsem se konečně ujistila, že housle a hudba jsou moje životní cesta.
V současnosti občas probíhá diskuse nad potřebností oficiálního odborného školení pro muzikanty hrající lidovou hudbu svého regionu. Jaký je tvůj názor?
Myslím si, že je velmi výhodné pro každého muzikanta pokusit se zvládnout hudebních stylů, kolik je jen možné. Pokud hrajete hudbu klasickou a jste vedeni k interpretaci předepsaných partů, osvojíte si jiný přístup, než když stojíte mezi muzikanty v kapele, hrajete podle sluchu a citu a snažíte se být její součástí. Hudba je jen jedna a dobrý muzikant se umí měnit jako chameleon. Je to obtížné, ale třeba pro mě je to velice obohacující.
Širší hudební publikum než folkloristé tě zaregistrovalo jako polovinu dua Hudecká úderka v roce 2005, kdy vyšlo oceňované album Písňobraní.
To album bylo pro mě svým způsobem osudové: byla jsem do té doby součástí velké kapely a z hraní ve dvojici jsem měla trochu obavy. Ale Jirka Plocek mě ujišťoval, že to utáhneme i ve dvou a že to bude dobré. Tak úplně jsem mu nevěřila, dost jsem se bála. Zpětně si ale myslím, že měl naprostou pravdu, že ve dvou už je to taky kapela. Když si s Jirkou dodnes můžeme spolu zahrát, vždy si uvědomím, jak velkou radost mi to přináší.
Jirka Plocek v té době právě končil s Teagrassem, tys ovšem byla ještě pevně zakotvená v cimbálovce Stanislava Gabriela. Jak pánové z kapely nesli tento tvůj „úlet“?
Zákonitě docházelo ke konfliktům, především v termínech. Staník mě bral nadále jako jejich houslistku a zpěvačku na plný úvazek a já jsem v případě termínových kolizí musela volit. Vnitřně jsem cítila, že setkání s Jirkou Plockem mi dává příležitost otevřít nové obzory, a upřednostňovala jsem jeho. Takže jsem v CM Stanislava Gabriela oficiálně skončila – což ovšem neznamená, že jsme se rozešli ve zlém, naopak, občas si zahrajeme, zazpíváme, zapaříme…
Ta osudová volba se ovšem týkala jenom neprofesionální muziky. Tehdy už jsi pracovala ve zlínské filharmonii…
Ano, od roku 2003 jsem členkou Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně a velice si toho vážím. Pro muzikanta je vždy velkou výhodou mít pevné zázemí a jistotu. Náš orchestr kromě toho, že výborně hraje, má i skvělé mezilidské vztahy. Mohu hrát na poloviční úvazek a koncertní program svého nynějšího tria předem konzultovat s vedoucím naší nástrojové skupiny, aby to fungovalo a přitom vyhovovalo oběma stranám.
Na své druhé (a první sólové) album Nězachoď slunečko v roce 2013 sis pozvala jazzové slovensko-moldavské PaCoRa Trio v sestavě housle, cimbál a kontrabas. Proč sis vybrala zrovna je?
Seznámil nás – jak jinak – Jirka Plocek. Se Stankem Palúchem jsem se asi na čtyři koncerty, potkala v Teagrassu, ale naše hudební přátelství přetrvalo. Věděla jsem, že pokud chci na svou první samostatnou desku producenta, tak chci jeho. Pak jsem slyšela hrát kompletní PaCoRu, pozvala je ke spolupráci na pár písniček a vyšla z toho nakonec celá deska. Když se potkáš s někým, kdo ti jako oni přiblíží další hudební žánr, je to obrovské vzájemné obohacení. V našem případě šlo o jejich precizní technický jazz s improvizací a k tomu můj spíš intuitivní ženský přístup. Když se to spojí dohromady, má to grády.
Na rozdíl od Písňobraní jsi mi na albu Nězachoď slunečko připadala sebevědomější, ve zpěvu i hraní výraznější, osobitější. Čím to?
Snad tím, že jsem začala být muzikantsky sama za sebe, jako Jitka Šuranská. Konečně jsem pochopila, kdo v muzice jsem. Na Písňobraní jsem se ještě nechala vést za ruku, tam byl Jirka ten vizionář, to on dal dohromady Hudeckou úderku a byla to jeho deska. Album Nězachoď slunečko už byl od začátku do konce můj nápad. Udělala jsem koncept, pozvala muzikanty do studia, sehnala sponzory a rozhodla se, že to bude takhle.
To byl další zlom – ujasnit si, kam chci směřovat a koho k tomu potřebuji.
Ano, poprvé jsem se – byť donucena okolnostmi – osamostatnila a projevila sama za sebe. Vývoj v posledních dvou letech představuje naplněný sen: být primáškou ve vlastní muzice. Také proto je to letošní nové album už společným dílem celé kapely. Moji dva spoluhráči, Marian Friedl a Martin Krajíček, jsou totiž schopni a ochotni nebýt pouhými hosty na mém albu, ale táhnout se mnou za jeden provaz, jako kapela.
Ještě na chvíli odbočím ke tvému sólovému vystupování, které JŠ Triu předcházelo a k němuž si občas odskočíš. Může lidový muzikant používat loop station a přitom zůstat hudcem?
Je to rozhodně jedna z možností, jak stát sám na pódiu a přitom na živo vytvořit vlastní hudeckou kapelu. Já si postupně v několika smyčkách nad sebou navrstvím nástroje, pak si je pustím jako podklad nebo doprovod a můžu tvořit vlastní hudbu-sólo, prožít si text, nabídnout lidem příběh. V mnoha dalších žánrech je loop station běžný, v lidové hudbě je to výjimečné. Pokud vím, jsem v tom první a asi zatím jediná. Nechci však používat různé technické vymoženosti, které to umí, žádné efekty – chci pořád zachovat zvuk hudecké muziky. Aby to bylo co nejblíž tomu, jak si muzikant kdysi zahrál a zazpíval třeba v hospodě pro lidi.
Jitka Šuranská Trio tvoří tři muzikanti se zkušeností z různých hudebních žánrů. Kde se jejich cesty protnuly?
Jsem velice intuitivní člověk a podobně si hledám spoluhráče. S Martinem jsme se znali od vidění, poslouchala jsem cédéčka KK Bandu a všimla jsem si, jak mě Martinova mandolína pokaždé rozpláče, jak se mi to zdá krásné. Tak jsem mu jednou zavolala a rozjela se za ním do Boskovic zkusit, jak by nám to šlo. Fungovalo to hned napoprvé. Shodli jsme se, že by se nám hodil basista; na Mariana nám úplnou náhodou dal tip Emil Formánek, kytarista Druhé trávy. I tak se rodí kapela. Takže s Marianem přibyl do kapely kromě kontrabasu i malý beskydský cimbál a celá škála fléten a píšťal. Navíc i skvěle zpívá a aranžuje. Některé věci se prostě dějí samy – a to je i případ našeho tria.
Z vaší nové desky Divé husy na mě hned napoprvé dýchlo muzikantské porozumění, vzájemný obdiv vás tří. Bylo tam okamžité souznění, nebo se rodilo postupně?
Mně se zpočátku o našem triu dost těžko mluvilo, protože jsem nedokázala popsat, co se vlastně děje. Kluci se předtím vůbec neznali, poprvé jsme se všichni tři sešli na hudebce ve Frenštátě a fungovalo nám to na první dobrou od první písničky. Hrajeme spolu něco přes dva roky a ze spoluhráčů se stáváme přáteli.
Na rozdíl od minulé desky tady nyní nejsou žádní hostující muzikanti, všechno si aranžujete a hrajete sami tři. Je to tedy dokonale společné dílo?
Každý přináší, v čem je silný. Já představuju ten naprosto ženský princip: tohle je o smutku, kluci, udělejte mi smutek! Oni to napíšou a postupně to skládáme k sobě. Nebo přinese Marian, náš úžasný aranžér, píseň už předem připravenou, postavenou a společně pak už jen „vychytáváme mouchy“. Na mně také zůstává uhlídat, aby v té písničce zůstala emoce, která by tam vždy měla být. Měli bychom pokaždé vědět, o čem zpíváme, co sdělujeme. Pro nás je důležité, aby písničce zůstal příběh.
Proč jste vaši první společnou desku pojmenovali právě Divé husy?
Tu píseň napsal Marian Friedl. Je o pohledu na oblohu, na hejno divokých husí letících někam do dálky. Je to píseň o touze, kterou v sobě všichni máme, o našich snech, které v sobě nosíme. A my naším cédéčkem říkáme: Dívejte se, sněte a naplňujte svoje sny!
