Cimbálová muzika, objevování hudecké tradice, sólové vystupování, práce ve Filharmonii Bohuslava Martinů, v posledním roce také budování vlastního tria. Pozvolný přechod od folkloru k world music je obrazem poctivosti, s jakou Jitka Šuranská k hudbě přistupuje. K tomu všemu přidává ještě vymýšlení projektů pro festival Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Náš rozhovor na nádvoří Moravské galerie sledoval s lehkým neklidem adoptovaný Kuba z útulku.
Minulý rok jsi na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou připravila projekt Tři hlasy, přizvala jsi k němu Irén Lovász a Michal Eliu Kamal. V čem se potkává hudba Moravy, Maďarska a Blízkého Východu?
Především se potkaly tři zpěvačky. A tři zpěvačky – stejně jako tři houslisté nebo kytaristé – vždy mají o čem mluvit a co si vyměňovat. Takže jsme si vyměňovaly naše hudební přístupy, naše hudební radosti, zpívaly jsme si písničky, které milujeme. A nejvíc jsme si daly tím, že jsme pozorovaly jedna druhou: jak která zpívá, jaké části těla u toho používá, jak se u toho chová. A tím se stalo, že každá z nás začala vnímat i kulturní prostředí, z něhož ty druhé vyšly. Ale v prvním plánu mě zajímaly ty zpěvačky čistě jako interpretky.
Takže se ty společné věci nedají popsat čistě hudebně, třeba nějakou stupnicí nebo důrazem na třetí dobu každého pátého taktu?
Já nejsem muzikolog, abych to dokázala. Melodika je jiná, každá z nás se pohybovala v jiné hlasové poloze a naše zázemí se v tom přirozeně odráželo, ale dál bych to raději nepopisovala.
Letos chystáš na folkovkách podobný projekt, ale se třemi niněristy, jak jsi přišla zrovna na tento nástroj?
Na WOMEXu 2014, který probíhal v Santiagu de Compostela, jsme s dramaturgem Folkových prázdnin Michalem Schmidtem šli na koncert skvělého niněristy Germána Díaze. Toho jsem shodou okolností potkala už kdysi na festivalu EBU v Kaustinenu ve Finsku, kde hrál s kapelou Rao Trio. Hráli zajímavým stylem hozeným do jazzu, a dali jsme se do řeči už tehdy. A když jsme teď přišli na jeho koncert, kde hrál jenom s hobojistou, tak jsme se do něj s Michalem oba zamilovali. Začali jsme rozebírat, jestli by nástrojem letošního projektu nemohla být niněra, promluvili jsme o tom Germánem, potom i s jeho manažerkou a oba byli nadšení, tak jsme na tom začali pracovat. A protože niněrám nerozumíme, tak jsme se dohodli, že Germán bude uměleckým šéfem projektu a vybere si další dva niněristy.
Na české wikipedii píšou, že „dnes niněra patří do muzea, ale někdy je využívána ve folkové hudbě.“ Z kterého muzea ty další dva niněristy vytáhl?
Autor té věty by měl na Folkové prázdniny přijet, protože uvidí tři naprosto současné lidi, kteří tím nástrojem žijí.
Jaké to je dělat hudební kurátorku, baví tě vymýšlet projekty a dávat lidi dohromady?
Já jsem si to loni zkusila poprvé a narazila jsem taky na první úskalí. Především v tom, že je při takové práci hodně důležitá komunikace a diplomacie, kterou jsem v minulém roce ještě úplně nezvládala. Ale ukázalo se, že hudba je natolik silná věc a natolik lidi spojuje, že nakonec všechno dobře dopadlo. Mě hlavně fascinuje, že Folkové prázdniny poskytují zázemí pro tento typ aktivit, a byli bychom hloupí, kdybychom ho nevyužili. Je úžasné, když se tři blázni z jednoho oboru setkají na jednom místě – to mě baví. A baví mě, že u toho mám tak skvělého parťáka jako je Michal Schmidt.
Svoje zatím jediné sólové album jsi natočila s Pacora Triem a dalšími hosty. Co je pro tebe studiová práce ve srovnání s živými projekty?
Pro mě je to samozřejmě výzva jako pro většinu muzikantů. Ve studiu si člověk najednou ověřuje, co funguje a nefunguje. Přitom je v té věci stále subjektivně přítomen, takže prožívá pracovní nervy, aby nahrál svou hudbu stejně dobře, jak se mu hraje pro obecenstvo. Ale když je v režii dobrá podpora, tak i ve studiu vzniká tvůrčí prostředí, zvlášť když jsou tam s tebou dobří spoluhráči.
Postavila sis vlastní trio, se kterým od loňského jara zkoušíš a vystupuješ. Marian Friedl i Martin Krajíček jsou výborní hráči, ale sešli jste se i lidsky?
Určitě, funguje nám to.
Dovedeš si představit, že bys svoje spoluhráče prostě zaměstnala a úkolovala je jako placené studiové profesionály? Mluvím teď čistě o hudební a lidské stránce věci, ne o penězích.
Já jsem za Marianem a Martinem původně přišla jako muzikant s nabídkou práce. Řekla jsem jim, že potřebuji spoluhráče, že jsou skvělí a jsou to oni, se kterými chci hrát. A nabídla jsem jim podmínky i peníze, které se jim budu snažit za každý koncert garantovat. Takže naše spolupráce začala na této čistě profesionální úrovni. Ale hned na první zkoušce se ukázalo, že nás to bude bavit, že naše práce bude mít i osobní rozměr a nebude z ní jen vztah zaměstnanec – zaměstnavatel. Teď už je to naše společná věc, kterou budujeme všichni tři.
Ve Zlíně jsi mě přesvědčovala (a přesvědčila), že musím slyšet hrát koncertní mistrovou vaší filharmonie. Jak poznáš, že je někdo opravdu dobrý?
Rozpláču se, když začne hrát, to je hrozně jednoduché. Poznám, že je ve spojení s něčím vyšším.
Ve své sólové kariéře si děláš víceméně primáše, v orchestru sedíš ve druhých houslích – co je lepší?
V tom mám úplně jasno, co je lepší – pochopitelně si o sobě velice ráda rozhoduji sama. Orchestru si ale vážím: poskytuje profesionálům ohromné zázemí a klasická hudba je pro mě tak velká věc, že jsem ochotná sklopit hlavu a sloužit.
Co znamená být dobrý hudebník ve vážné hudbě a co to znamená ve folkloru?
Rozdíl v tom není téměř žádný. Buď člověk je muzikant, nebo není. Když to má v srdci, tak se snaží každou věc interpretovat nejlíp, jak dokáže, a nezáleží na technických schopnostech.
Jaká je cesta od folkloru k world music, kde je ten bod zlomu a existuje vůbec?
To je velké téma a na letošních folkovkách ho vlastně taky budeme řešit. S Marianem Friedlem máme společné zázemí v tradiční kultuře, on v Beskydech a já na Moravském Slovácku. A rozhodli jsme se uskutečnit projekt, v němž se budeme zamýšlet nad tím, kde je ta hranice a kudy vede cesta tradičního muzikanta k world music. Myslím si, že žádný muzikolog na světě tu hranici nenašel, že to vlastně ani nejde, ale můžeme se pokoušet ji najít. Na našem koncertě budou slyšet autentické staré nahrávky, dva tradiční soubory – ženský sbor z Kudlovic a Marianova kapela RukyNaDudy –, dále naše společné trio a ještě dva jazzmani. Zkusíme tu cestu projít přímo na jevišti.
Nebylo pro tebe takovým přelomem od folkloru k world music hraní s Jiřím Plockem v Hudecké úderce?
To rozhodně, já bych bez Jirky Plocka tu cestu nezačala vůbec objevovat. Příští týden jedu na festival do Rudolstadtu a tam je takových projektů, kde se nedá určit hranice, celá řada. A jsou to všechno skvělé projekty, které dělají báječní muzikanti. Jirka mi ukázal, že tu svoji tradici neurážím, když se dívám i kolem, přijímám vnější prvky a zapojím je do svých písniček.
Za album Písňobraní jste s Jiřím Plockem dostali žánrového Anděla, dostala jsi ho i za sólové Nězachoď slunéčko. Sypou se ti od té doby nabídky hraní, nebo to sis odbyla svých patnáct minut slávy a nic se nezměnilo?
Nabídky chodí a děkuju za to. Poptávka se zvyšuje pozvolna, za což jsem taky vděčná, protože nemůžu zpychnout a děkuji za každou příležitost. Umím pořád hrát za litr slivovice, ale jsem vděčná i za to, že jsem si mohla zahrát pro německý rozhlas v Kolíně nad Rýnem.
To byl koncert pro West Deutsche Rundfunk: daří se ti pronikat do světa, je to pro tebe důležité?
Je to důležité. Muzikant, který hraje na malém městě v lokálním prostředí, si tím ověří, že jeho muzika funguje. Když zatleská publikum na mezinárodním festivalu, dodává to člověku pocit jistoty, že jde správnou cestou.
Co by se muselo stát, aby moravský folklor zažil takovou expanzi světové popularity jako před lety balkánský?
Museli by přijít tak výrazní interpreti, aby si jich svět všimnul. Ale museli by to být právě interpreti ve světovém měřítku. U nás jsou muzikanti, kteří hrají naprosto úžasně, na Horňácku a vlastně v každém moravském regionu je aspoň jedna naprosto skvělá a výrazná kapela. Ale možná to ještě nestačí, možná že by to prvky world music ukázaly světu lépe.
A nechybí k tomu peníze, producenti a kus štěstí? Nebo i válka, která přitáhla pozornost světa k Balkánu?
O válce bych raději nemluvila, ale producenti každopádně. Jak do toho světa pomalu pronikám, tak tu nemám nikoho, o koho bych se v tomto směru mohla opřít. V loňském roce jsem hrála na showcasu na Colors of Ostrava – pokládám za velice záslužnou věc, že jej organizátoři Colors uspořádali. Těsně potom se o našem společném koncertě s kapelou mluvilo, ale nestalo se vůbec nic, protože nemám žádného agenta, který by ty samé organizátory oslovil znovu, připomněl jim, že existuji a že se jim to líbilo. To je rozhodně moje brzda.
To ale mluvíš spíš o managementu než o producentech.
To je pravda. Ale pravda taky je, že když přemýšlím o producentovi dalšího CD, nenapadá mě opět nikdo jiný než Stano Palúch, který překračuje hranice žánrů na vysoké úrovni. Upřímně si myslím, že world music v České republice je trošku zabržděná. Když jsme byli na WOMEXu a prezentovalo se Španělsko, tak nás ten koncert úplně fascinoval. Nakonec jsme z toho ale byli smutní, protože jsme si říkali, kdo by hrál na WOMEXu, kdyby se konal u nás.
Jsi z Moravského Slovácka, hledáš hudební tradice a jejich kořeny, vycházíš z nich. Co pro tebe znamenají tradiční hodnoty?
Pro mě je to hlavně muzika, tanec, setkávání lidí. To, že se ve vesnicích udržely zvyky, jako jsou hody, fašank, krojový ples. A když se začne pít a něco slavit, tak se lidi rozezpívají, což se pravděpodobně v Čechách tak úplně neděje. Pořád je zvyk dát děti kromě běžných kroužků taky do folklorního souboru. A když dítě začne chodit, tak se mu okamžitě shání kroj, aby mohlo jít v průvodu na hody, aby to zažilo. To si v sobě lidé udržují, je to jejich pýcha.
A bojíš se o tradice, o identitu. Je pro tebe reálné, že by nás o ni mohli připravit třeba nějací uprchlíci?
To je úplný nesmysl. Když můžu zajít na kebab a dělá mi ho fakt Turek, je to výhoda, žádná nevýhoda. A klidně toho Turka vezmu na hody do Kudlovic, ať to taky zažije.
Lidoví muzikanti se kdysi toulali po světě a kromě samotného zpěvu přinášeli lidem novinky. Dnes si každý může přečíst noviny z celého světa, nepotřebuje potulné zpěváky, aby mu je sdělovali. K čemu jste tedy dobří?
Nad tím přemýšlím dnes a denně, protože dělám věc, která není přímo hmatatelná. Když někdo umí výborně péct rohlíky, naučíš se tam denně chodit a máš z toho radost, protože máš denně skvělý rohlík. Ale k čemu jsem užitečná já? Myslím, že probouzím v lidech emoce, které znají a rádi si je připomínají. V těch písních jsou příběhy, které máme všichni společné. Odjakživa byly přítomné v našich životech a jsou do dneška. Často za mnou přijdou posluchači po koncertě a děkují mi, že si vzpomněli na něco, co kdysi zažili. Nebo se v nich probudily věci, o kterých neměli ani tušení. My bereme lidi do světa, kde je jim dobře, kde jsou pryč ze svých všedních životů – to je naše funkce.
Kdybych to vzal čistě statisticky: 10 let sólové kariéry, jedno sólové album. Vypadá to, že jsi ještě línější než Hana Hegerová…
Kdybych neměla tolik práce s tím, jak se uživit… za hraní je tak málo peněz, že vlastně musíš hrát pořád, a stojí to tolik energie, že mi jí na tvorbu nezbývá. Ale když mám týden volno, tak jdu k houslím a můžu tvořit. A taky už se schyluje k lepším časům – kluci z tria jsou velmi inspirativní elementy, takže chystáme další album a mělo by být v roce 2016. A mám v plánu dvojcédéčko – na jednom by bylo naše trio, na druhém kořeny, ze kterých jsem vyrostla.
Já mám už dlouhou dobu pocit, že bys jednou měla přijít s vlastní tvorbou. Nemáš ho náhodou taky, pokud to není rovnou plán?
Už se to děje, i když velice pozvolna. Zhudebňovala jsem čtyři básničky o ročních dobách na dětský koncert u nás ve zlínské filharmonii. Šlo to ztuha, ale šlo to, a myslím, že výsledek byl povedený. Je to první vlaštovka – k vlastní tvorbě směřuji, ale chce to svůj čas. A vím, že nikdy nepřestanu zpívat naše moravské písničky – už z toho důvodu, že se za ně cítím zodpovědná.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..