Jonn Del Toro Richardson: Jako kytarista se musím soustředit na sebe, ne na ostatní

22. srpen 2018, 8:00

Jonn Del Toro Richardson: Jako kytarista se musím soustředit na sebe, ne na ostatní

Od 30. srpna do 10. září bude na českém turné bluesový kytarista z Texasu Jonn Del Toro Richardson. Jedno z jeho vystoupení se odehraje na jižní Moravě – 2. září v kulturním domě Strážničan ve Strážnici. Další koncerty se konají například 30. srpna ve Valašském Meziříčí, 7. září nebo 10. září v Ostravě. Jonn Del Toro Richardson má na svém kontě sice pouze jedno sólové album (druhé připravuje na rok 2019), ale jako vyhledávaný studiový i koncertní kytarista spolupracoval s mnoha ze špiček bluesové scény.

Spolupracoval jste s mnoha důležitými osobnostmi amerického blues. Pianistu Pinetopa Perkinse například doprovázíte na albu The Last Of The Mississippi Delta Blues, oceněném Grammy. V čem pro vás konkrétně spolupráce s Perkinsem byla důležitá?

To nejdůležitější, co mě Pinetop naučil, je, že se mám na koncertě vždy plně soustředit na svůj výkon. Poprvé jsem s ním spolupracoval jako kapelník skupiny, se kterou zpívala Diunna Greenleaf. Měl jsem tehdy na starosti všechny technické detaily vystoupení a měl jsem plnou hlavu toho, aby všechno dobře dopadlo. Soustředil jsem se na výkony ostatních hudebníků víc než sám na sebe. Přišel Pinetop, sedl si ke klavíru, zahrál první tón a mně se před očima rozsvítilo. Měl jsem před sebou všechnu tu hudbu, kterou mám hrát, a uvědomil jsem si, že se musím jako kytarista soustředit především na svůj vlastní výkon. V tu chvíli se Pinetop ohlédl přes rameno a usmál se na mě. To byl tedy náš první společný koncert.

Pinetop Perkins zemřel v roce 2011 ve věku neuvěřitelných 97 a téměř do poslední chvíle aktivně hrál…

Ano, naše poslední společné vystoupení se odehrálo nějakých šest až osm měsíců před jeho smrtí. Hráli jsme tehdy ve složení Willie Big Eyes Smith na harmoniku, Hubert Sumlin na kytaru, Bob Stroger na basu a Pinetop na klávesy. Na jméno bubeníka si už nevzpomenu, byl to nějaký místní hráč. Po první části koncertu jsem měl pocit, že se Pinetop necítí dobře a že druhou polovinu už nezvládne. Řekl jsem tedy divákům, když jsem představoval kapelu, že je indisponovaný a že s námi po přestávce už hrát nebude. Jenže když jsme přišli po pauze znovu na pódium, Pinetop seděl za klávesami připravený na další část koncertu. Naučil mě, že mám být vždy připravený. A že člověk nikdy není tak nemocný, aby nemohl dokončit koncert.

Další zajímavá spolupráce byla s mandolinistou Richem DelGrossem. Je to náročné, sladit v bluesovém žánru mandolínu a kytaru jako dva hlavní nástroje?

Spolupráce s Richem byla velmi zábavná. Je to nejlepší bluesový mandolinista ve Spojených státech a podle mne i na světě. Mám rád mandolínu v country i folku, je to můj oblíbený nástroj a skvělé jsou i její možnosti v blues. Sladit navzájem mandolínu nebo mandolu s kytarou nebyl žádný velký problém. V několika písních jsem použil kapodastr, někde jsme se museli shodnout na vhodném ladění, ale celkově ta spolupráce byla velmi obohacující. Také mi pomohla v mých skladatelských začátcích. Byla to totiž také autorská spolupráce – Rich napsal své písně a já svoje a pak jsme to dávali dohromady.

Otis Taylor je pro změnu špičkový bluesový hráč na banjo, který na svých albech ukazuje nové možnosti tohoto nástroje. I s ním jste spolupracoval.

Ano, a také při spolupráci s Otisem Taylorem jsem se toho hodně naučil. Takzvané transové blues, které hraje, je obrovský zážitek, je to strašně silná hudba. Sestava, ve které jsme vystupovali, tedy kytara, banjo a basa, byla pro mě nová. Na basu s námi hrála Otisova dcera Cassie Taylor, která je také úžasná hráčka. Její basa plní i úlohu basového bubnu, zatímco Otisovo banjo funguje současně jako virbl. A já jsem nad tím měl hrát melodie, ale raději jsem dával přednost jen groovům a sem tam nějakému sólu.

Jak jste dával dohromady doprovodnou kapelu na své první sólové album Tengo Blues?

Mou sólovou desku Tengo Blues produkoval Anson Funderburgh. Sestavil pro mě vynikající kapelu – Nick Connoly hraje na klávesy, Nathan Rowe na basu a Wes Star na bicí. Jsou úžasní studioví hudebníci – Wes je legendární bubeník, Nathan je všestranný basista a na mém albu skvěle hraje na kontrabas i baskytaru. A Nick spolupracoval s kdekým a má obrovské hudební znalosti. Na albu nám hraje také dechová sekce Texas Horns. Dechové nástroje mám rád a věděl jsem, že je na desce chci mít, ale netušil jsem, že budou hrát až tak důležitou roli. Během natáčení jsme si však u mnoha písní říkali, že by tam dechy mohly být. Nakonec je slyšíte v sedmi skladbách ze třinácti, tedy na více než polovině alba. Já pocházím z Houstonu z Texasu a dechové nástroje ke zdejší hudební scéně neodmyslitelně patří.

Jak vás vůbec texaská nebo konkrétně houstonská scéna formovala?

To, že pocházím z Houstonu, pokládám za velké štěstí. Je to město s dlouhou a bohatou historií hudby různých žánrů – blues, country, latinskoamerické hudby, jazzu. Řada velkých hudebníků hledala v Houstonu své spoluhráče. Pocházeli odtud například členové kapely B. B. Kinga. Tito lidé měli možnost s ním pracovat ve studiu a pak jezdit po celém světě. Když se potom z turné vrátili domů, my jsme vyrůstali vedle nich, vedle nejlepších muzikantů světa. Mnozí z nich už odešli, co je samozřejmě smutné, ale blues je v Houstonu stále živé a daří se mu. A já jsem rád, že jsem součástí tohoto světa a že jsem měl to štěstí, že mi mnozí z těchto velikánů na mé cestě pomáhali. Měl jsem například možnost poznat Earla Gilliama krátce předtím, než zemřel. To byl člověk, který hrál skoro s každým – s Johnnym Copelandem, s Albertem Collinsem nebo s Albertem Kingem. Další, kdo mi hodně pomohl, byl Jimmy Lousiana Dotson. Jak napovídá jeho přezdívka, skutečně pocházel z Louisiany a byl to ten nejfunkovější bluesový kytarista, jaký kdy žil. Od něj jsem se naučil pracovat s akordy a rytmem a také skutečně poslouchat.

Na svém kontě máte několik důležitých ocenění. V rámci soutěže International Blues Challenge jste například získal Cenu Alberta Kinga a za album Tengo Blues máte prestižní Blues Music Award v kategorii Best New Artist. Jak jsou pro vás tyto cenu důležité?

Když vyhrajete nějakou cenu, je to v první řadě velká pocta. Někdo ocení vaši práci. V ten daný moment pro mne tedy taková cena znamená mnoho, ale na druhou stranu se snažím nepřikládat tomu příliš velkou váhu. I když jsem za každé ocenění velmi vděčný – a každé je pro mne překvapením –, důležité je to, co dělám právě teď, a ne to, co se mi povedlo v minulosti.

Před vámi je teď několik koncertů u nás v Česku. Na co se fanoušci mohou těšit?

Nemůžu se dočkat, až znovu přijedu k vám do Evropy a budu pro vás hrát. Mám spoustu vlastních skladeb, z kterých budu vybírat. Snažím se nehrát každý večer to stejné. Sleduji publikum a snažím se reagovat tak, aby se to lidem líbilo. Záleží také na tom, jak se v ten moment cítím já a mí spoluhráči. Budu hrát své autorské skladby, ale určitě zazní i několik předělávek. Určitě se ale budeme dobře bavit. Přijďte si nás poslechnout.

Jonn del Toro Richardson/ foto archiv umělce

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

U některých ještě neopadlo nadšení z nejnovější inscenace Čertovy stěny a už se opera Národního divadla Brno může pyšnit další jedinečnou podívanou – Händelova Agrippina v režii Martina Glasera a hudebním nastudování souboru Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse, jejíž premiéra se odehrála 11. dubna v Janáčkově divadle, se totiž povedla přímo královsky… či spíše císařsky!  více

Závěrečný večer 33. ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby, který se odehrál v neděli 12. dubna 2026 ve zcela zaplněném kostele sv. Jakuba, nesl symbolický náboj. Číslovka třiatřicet, v křesťanské tradici odkazující ke věku Kristova umučení, se stala ústředním motivem celého letošního ročníku. Festival pod dramaturgickým vedením Vladimíra Maňase a Ondřeje Múčky letos nehledal jen „stálost a radost“, ale skrze hudbu kráčel po cestě naděje. Program s názvem „Za světlem“ tuto cestu završil dramaturgicky sevřeným obloukem, který propojil britskou současnost, moravský mysticismus a vídeňskou klasiku. Oficiální zahájení podtrhlo komunitní a duchovní rozměr festivalu. Ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová ve vstupním pozdravu zhodnotila 33. ročník jako mimořádně úspěšný a poděkovala všem, kteří se na jeho realizaci podíleli. Na její slova navázal farář od sv. Jakuba, Jan Pacner, který připomněl, že hudba v tomto prostoru není jen estetickým doplňkem, ale formou modlitby a dialogu. Výjimečnost večera umocnila osobní přítomnost autorů první poloviny programu, Davida Matthewse a Pavla Zemka Nováka. Jejich účast dodala provedení děl mimořádný punc autenticity.  více

Na Velký pátek 3. dubna zazněly v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v kostele Nanebevzetí Panny Marie u Jezuitů v Brně španělské renesanční tenebrae v provedení mezinárodního souboru Ramilette de Tonos.  více

Letošní 33. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby se nese ve znamení tématu Stálost. Tento motiv, inspirovaný biblickou výzvou k vytrvalosti v dobrém a k neustálému vnitřnímu dialogu, prostupuje celou dramaturgií ročníku. Program se letos zaměřuje na monumentální varhanní a vokální kompozice, které reflektují cestu z hluboké sklíčenosti žalmů směrem k vnitřní radosti a světlu. V tomto duchu byl koncipován i varhanní recitál 30. března 2026 v katedrále sv. Petra a Pavla, kde varhaník Jan Šprta provedl díla kladoucí extrémní nároky na technickou virtuozitu i duchovní soustředění v majestátním prostoru Petrova.  více

Stálost a radost jsou letos hlavními motivy Velikonočního festivalu duchovní hudby, jehož 33. ročník začal na Květnou neděli 29. března v kostele sv. Janů. Zahajovací koncert nabídl spojení Filharmonie Brno pod taktovkou zkušeného dirigenta Jaroslava KyzlinkaPražského filharmonického sboru a sopranistky Simony Šaturovévíce

Legendu o brněnském drakovi zná snad každý Brňák. A právě toto stvoření se stalo inspirací mladému nově vzniklému uměleckému tělesu Crocodile Orchestra pro jeho originální název. Komorní orchestr založený Lukášem Marečkem debutoval v sále Konventu Milosrdných bratří v pátek 27. března pod taktovkou brněnského rodáka a nynějšího studenta Kunstuniversität Graz Tomáše Kalouska. V roli sólistky se představila houslistka Veronika Cagáňovávíce

Městské divadlo Brno se v novém muzikálu ViK!NG pustilo do žánru hudební dobrodružné fantasy s bombastickou hudební i vizuální výpravností, nenuceně definovaným morálním obloukem hlavního hrdiny a působivou autenticitou projevu mladých aktérů. Autorský tým Robin SchenkPetr Štěpán a Miroslav Ondra, povzbuzený úspěchem zdařilé muzikálové balady Devět křížů, tentokrát opustil moravské reálie a zamířil na mýtický sever. Výsledkem je rodinná freska ViK!NG, která sice oslňuje technickou precizností a hudební invencí, ale místy naráží na limity vlastního textového základu. Hudební scéna MdB i takto opět nabízí kombinaci profesionální muzikálové řemeslnosti, vizuální atraktivity a divadelního rozptýlení pro široké publikum všech věkových kategorií.  více

V rámci čtyř komorních koncertů této filharmonické sezony, které se pravidelně konají v sále Besedního domu, mohli posluchači navštívit pestrou paletu sólových recitálů i komorních uskupení. Středeční večer 18. března se nesl v duchu oslav kulatého výročí lotyšského skladatele Pēterise Vaskse (*1946), jemuž tady svým uměním vzdala hold brněnská rodačka a klavíristka Terezie Fialovávíce

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie v divadle II se nesl v duchu definování národní a osobní identity pomocí symfonického zvuku. Zatímco první polovina přenesla diváky do Francie druhé poloviny 19. století, druhá půle zavedla posluchače geograficky do Spojených států v období druhé světové války, ideově ale spíše do Maďarska. V podání Filharmonie Brno pod vedením před tímto orchestrem debutující dirigentky Lucie Leguay zazněla díla Césara Francka, Vincenta d’Indyho a Bély Bartóka. V první polovině se k orchestru přidal brněnskému publiku známý klavírista Igor Ardaševvíce

Cyklus koncertů staré hudby v režii jeho zakladatelky Barbary Marii Willi je již dvacátým třetím rokem nedílnou součástí kulturního dění v moravské metropoli. Brněnskému publiku se již představila řada vynikajících osobností i ansámblů, s nimiž Barbara Maria Willi pravidelně spolupracuje. Letošní zahajovací koncert tradičně uspořádaný ve středu 11. února v sále Konventu Milosrdných bratří nesl podtitul Hudba v pohybu a nabídl spojení umu kladívkového klavíru s flétnovou hrou Sofie Mavrogenidou a mladými tanečníky Klementýnou Annou ŠpičkovouAdamem Mišem v choreografii Davida Strnadavíce

Poslední dokončená opera Bedřicha Smetany nepatří mezi jeho nejčastěji uváděná díla. Od prvního uvedení roku 1882 a v porovnání s populární Prodanou nevěstou či Hubičkou stojí spíše v pozadí zájmu inscenátorů a operních dramaturgů. Poslední brněnská premiéra se odehrála roku 1979, tedy takřka před padesáti lety. Národní divadlo Brno se rozhodlo tuto „nespravedlnost“ páchanou na Čertově stěně odčinit novým a v podstatě atypickým nastudováním. Režisér Jiří Heřman oděl Smetanovu nehranou operu do lehčího a rozvernější hávu a zvýraznil tak kontury původní komické opery, stále skrývající se pod povrchem romantického patosu.  více

Čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma byl věnovaný německým romantickým skladatelům, na což přímo odkazoval i název Trojhvězdí německého romantismu. V podání Filharmonie Brno pod vedením dirigenta Ivora Boltona zazněla díla Carla Maria von Webera, Johannese Brahmse a Felixe Mendelssohna Bartholdyho. V první polovině večera se k orchestru připojila klarinetistka Sharon Kamvíce

Na scénu Janáčkova divadla se po několika letech vrátila opera Aida italského skladatele Giuseppe Verdiho (1813–1901). Režie nové inscenace, která měla premiéru 26. září 2025, se ujala Magdalena Švecová a hudebního nastudování Jakub Klecker. Při čtvrté repríze v sobotu 31. ledna se hlavních rolí zhostili Mária Porubčinová (Aida), Sung Kyu Park (Radames) a Anastasiya Martyniuk (Amneris).  více

Když se v roce 2004 otevírala nová Hudební scéna Městského divadla Brno, málokdo si dokázal představit, jakou cestu tento soubor urazí. Dnes, o dvacet let později, se věhlasný muzikál Bídníci už napodruhé vrací na brněnská prkna nikoliv jako pouhý „remake“ úspěšného titulu, ale jako manifest umělecké zralosti a suverenity. Zapomeňte na pražské verze svázané striktními licencemi, které nutily herce kopírovat každý krok londýnského originálu. Brněnští Bídníci pod režijním vedením Stanislava Moši využívají tzv. volnou licenci, která jim umožňuje tvořit nesmírně živelné a navýsost sugestivní, uhrančivé divadlo.  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je zaběhlou tradicí, která k brněnským oslavám tohoto svátku neodmyslitelně patří. Letošní koncert byl ale výjimečný: orchestr zároveň oslavil kulaté sedmdesáté narozeniny. Jubilující těleso pod tehdejším názvem Státní filharmonie Brno vzniklo 1. ledna 1956 sloučením Symfonického orchestru brněnského rozhlasu a Symfonického orchestru kraje Brněnského. Právě tehdy hned zkraje roku brněnská filharmonie odehrála svůj první koncert na Stadionu na Kounicově ulici. Přestože se zmíněný večer konal ještě pod hlavičkou krajského orchestru, lze jej jednoznačně považovat jako počátek této důležité kulturní instituce.  více

Nejčtenější

Kritika

U některých ještě neopadlo nadšení z nejnovější inscenace Čertovy stěny a už se opera Národního divadla Brno může pyšnit další jedinečnou podívanou – Händelova Agrippina v režii Martina Glasera a hudebním nastudování souboru Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse, jejíž premiéra se odehrála 11. dubna v Janáčkově divadle, se totiž povedla přímo královsky… či spíše císařsky!  více