Od 30. srpna do 10. září bude na českém turné bluesový kytarista z Texasu Jonn Del Toro Richardson. Jedno z jeho vystoupení se odehraje na jižní Moravě – 2. září v kulturním domě Strážničan ve Strážnici. Další koncerty se konají například 30. srpna ve Valašském Meziříčí, 7. září nebo 10. září v Ostravě. Jonn Del Toro Richardson má na svém kontě sice pouze jedno sólové album (druhé připravuje na rok 2019), ale jako vyhledávaný studiový i koncertní kytarista spolupracoval s mnoha ze špiček bluesové scény.
Spolupracoval jste s mnoha důležitými osobnostmi amerického blues. Pianistu Pinetopa Perkinse například doprovázíte na albu The Last Of The Mississippi Delta Blues, oceněném Grammy. V čem pro vás konkrétně spolupráce s Perkinsem byla důležitá?
To nejdůležitější, co mě Pinetop naučil, je, že se mám na koncertě vždy plně soustředit na svůj výkon. Poprvé jsem s ním spolupracoval jako kapelník skupiny, se kterou zpívala Diunna Greenleaf. Měl jsem tehdy na starosti všechny technické detaily vystoupení a měl jsem plnou hlavu toho, aby všechno dobře dopadlo. Soustředil jsem se na výkony ostatních hudebníků víc než sám na sebe. Přišel Pinetop, sedl si ke klavíru, zahrál první tón a mně se před očima rozsvítilo. Měl jsem před sebou všechnu tu hudbu, kterou mám hrát, a uvědomil jsem si, že se musím jako kytarista soustředit především na svůj vlastní výkon. V tu chvíli se Pinetop ohlédl přes rameno a usmál se na mě. To byl tedy náš první společný koncert.
Pinetop Perkins zemřel v roce 2011 ve věku neuvěřitelných 97 a téměř do poslední chvíle aktivně hrál…
Ano, naše poslední společné vystoupení se odehrálo nějakých šest až osm měsíců před jeho smrtí. Hráli jsme tehdy ve složení Willie Big Eyes Smith na harmoniku, Hubert Sumlin na kytaru, Bob Stroger na basu a Pinetop na klávesy. Na jméno bubeníka si už nevzpomenu, byl to nějaký místní hráč. Po první části koncertu jsem měl pocit, že se Pinetop necítí dobře a že druhou polovinu už nezvládne. Řekl jsem tedy divákům, když jsem představoval kapelu, že je indisponovaný a že s námi po přestávce už hrát nebude. Jenže když jsme přišli po pauze znovu na pódium, Pinetop seděl za klávesami připravený na další část koncertu. Naučil mě, že mám být vždy připravený. A že člověk nikdy není tak nemocný, aby nemohl dokončit koncert.
Další zajímavá spolupráce byla s mandolinistou Richem DelGrossem. Je to náročné, sladit v bluesovém žánru mandolínu a kytaru jako dva hlavní nástroje?
Spolupráce s Richem byla velmi zábavná. Je to nejlepší bluesový mandolinista ve Spojených státech a podle mne i na světě. Mám rád mandolínu v country i folku, je to můj oblíbený nástroj a skvělé jsou i její možnosti v blues. Sladit navzájem mandolínu nebo mandolu s kytarou nebyl žádný velký problém. V několika písních jsem použil kapodastr, někde jsme se museli shodnout na vhodném ladění, ale celkově ta spolupráce byla velmi obohacující. Také mi pomohla v mých skladatelských začátcích. Byla to totiž také autorská spolupráce – Rich napsal své písně a já svoje a pak jsme to dávali dohromady.
Otis Taylor je pro změnu špičkový bluesový hráč na banjo, který na svých albech ukazuje nové možnosti tohoto nástroje. I s ním jste spolupracoval.
Ano, a také při spolupráci s Otisem Taylorem jsem se toho hodně naučil. Takzvané transové blues, které hraje, je obrovský zážitek, je to strašně silná hudba. Sestava, ve které jsme vystupovali, tedy kytara, banjo a basa, byla pro mě nová. Na basu s námi hrála Otisova dcera Cassie Taylor, která je také úžasná hráčka. Její basa plní i úlohu basového bubnu, zatímco Otisovo banjo funguje současně jako virbl. A já jsem nad tím měl hrát melodie, ale raději jsem dával přednost jen groovům a sem tam nějakému sólu.
Jak jste dával dohromady doprovodnou kapelu na své první sólové album Tengo Blues?
Mou sólovou desku Tengo Blues produkoval Anson Funderburgh. Sestavil pro mě vynikající kapelu – Nick Connoly hraje na klávesy, Nathan Rowe na basu a Wes Star na bicí. Jsou úžasní studioví hudebníci – Wes je legendární bubeník, Nathan je všestranný basista a na mém albu skvěle hraje na kontrabas i baskytaru. A Nick spolupracoval s kdekým a má obrovské hudební znalosti. Na albu nám hraje také dechová sekce Texas Horns. Dechové nástroje mám rád a věděl jsem, že je na desce chci mít, ale netušil jsem, že budou hrát až tak důležitou roli. Během natáčení jsme si však u mnoha písní říkali, že by tam dechy mohly být. Nakonec je slyšíte v sedmi skladbách ze třinácti, tedy na více než polovině alba. Já pocházím z Houstonu z Texasu a dechové nástroje ke zdejší hudební scéně neodmyslitelně patří.
Jak vás vůbec texaská nebo konkrétně houstonská scéna formovala?
To, že pocházím z Houstonu, pokládám za velké štěstí. Je to město s dlouhou a bohatou historií hudby různých žánrů – blues, country, latinskoamerické hudby, jazzu. Řada velkých hudebníků hledala v Houstonu své spoluhráče. Pocházeli odtud například členové kapely B. B. Kinga. Tito lidé měli možnost s ním pracovat ve studiu a pak jezdit po celém světě. Když se potom z turné vrátili domů, my jsme vyrůstali vedle nich, vedle nejlepších muzikantů světa. Mnozí z nich už odešli, co je samozřejmě smutné, ale blues je v Houstonu stále živé a daří se mu. A já jsem rád, že jsem součástí tohoto světa a že jsem měl to štěstí, že mi mnozí z těchto velikánů na mé cestě pomáhali. Měl jsem například možnost poznat Earla Gilliama krátce předtím, než zemřel. To byl člověk, který hrál skoro s každým – s Johnnym Copelandem, s Albertem Collinsem nebo s Albertem Kingem. Další, kdo mi hodně pomohl, byl Jimmy Lousiana Dotson. Jak napovídá jeho přezdívka, skutečně pocházel z Louisiany a byl to ten nejfunkovější bluesový kytarista, jaký kdy žil. Od něj jsem se naučil pracovat s akordy a rytmem a také skutečně poslouchat.
Na svém kontě máte několik důležitých ocenění. V rámci soutěže International Blues Challenge jste například získal Cenu Alberta Kinga a za album Tengo Blues máte prestižní Blues Music Award v kategorii Best New Artist. Jak jsou pro vás tyto cenu důležité?
Když vyhrajete nějakou cenu, je to v první řadě velká pocta. Někdo ocení vaši práci. V ten daný moment pro mne tedy taková cena znamená mnoho, ale na druhou stranu se snažím nepřikládat tomu příliš velkou váhu. I když jsem za každé ocenění velmi vděčný – a každé je pro mne překvapením –, důležité je to, co dělám právě teď, a ne to, co se mi povedlo v minulosti.
Před vámi je teď několik koncertů u nás v Česku. Na co se fanoušci mohou těšit?
Nemůžu se dočkat, až znovu přijedu k vám do Evropy a budu pro vás hrát. Mám spoustu vlastních skladeb, z kterých budu vybírat. Snažím se nehrát každý večer to stejné. Sleduji publikum a snažím se reagovat tak, aby se to lidem líbilo. Záleží také na tom, jak se v ten moment cítím já a mí spoluhráči. Budu hrát své autorské skladby, ale určitě zazní i několik předělávek. Určitě se ale budeme dobře bavit. Přijďte si nás poslechnout.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..