Litevská skladatelka Justė Janulytė se letos zúčastní festivalu Expozice nové hudby, kde bude v rámci úvodního koncertu provedena její skladba Prodlužování nocí. Rozhovor jsme začali u její monochromní hudby, ale dostali jsme se i k barvám, akustickým objektům, kompoziční metodě, dalším skladatelům a soudobé hudbě vůbec.
Říkáte o své hudbě, že je monochromní – jednobarevná, co to znamená?
„Monochromní“ hudba je napsaná pro skupinu stejných nástrojů jako pro čtyři violoncella, šestnáct hlasů, dvacet jedna smyčců a podobně. Není to ale jen určitá estetická kvalita zvuku nebo způsob instrumentace, ale také metoda, jak ty nástroje používat určitým způsobem. S jejich specifickým chováním, způsobem, jak je uspořádat, aby zněly jako ozvěna jeden druhého. V hudební terminologii se tomu říká mikropolyfonie nebo heterofonie, jako „horizontální“ variace, kdy stejný materiál – například melodie – zní zároveň v několika interpretacích nebo verzích. Nejlepším příkladem by mohla být moje skladba Psalms (Žalmy) pro violoncello a přednatočená violoncella, v níž čtyři cellisté hrají hrají stejný materiál s přirozenými rozdíly v tempu, rytmu, frázování atd. Krása těchto drobných změn ve vertikálním směru je to, co se snažím zachytit.
Váš web je s výjimkou fotek pro tisk také jednobarevný. Je 256 odstínů šedé dost, aby řekly všechno o vaší hudbě i o vás?
Je to spíš vizuální metafora, ale myslím, že funguje docela dobře. Když prochází postupně od nejtmavší šedé, což je černá, až k nejsvětlejší – bílé – člověk může prožít velmi silný pocit proměny. To se děje často taky v mé hudbě – myslím velmi pozvolnou, skoro termodynamickou proměnu z jednoho stavu do úplně opačného při udržování stálé kontinuity.
Tvoří jednobarevnost vaší hudby opačný princip ke Skrjabinově teorii, která přiřazovala každé tónině konkrétní barvu?
Nejsem si jistá, jestli existuje nějaká spojitost mezi mými myšlenkami a Skrjabinovou teorií, protože nemám žádnou synestetickou vlohu, abych „slyšela“ nebo viděla barvy v hudbě. V mé hudbě je vizuální vnímání spojené především s akustickým vnímáním prostoru, což se dá docílit pomocí změny rejstříku, dynamiky a textury.Když je například zvuk hlasitější, akustický „objekt“ se zdá být bližší, a naopak. Ráda vytvářím dojem akustických objektů, které se pohybují v prostoru – když je zvuk hlasitější, textura hustší a rejstřík střední, objekt se přiblíží. Takže jde víc o pohyb a prostor než o barvy.
A co spektralismus – ten sice pracuje s harmonickým spektrem, ale pocit barevnosti je v jeho názvu obsažený také. Jak by si s ním rozuměla vaše jednobarevná duha?
Filosofii spektralistů mám velmi ráda, pocit hloubky a „hypnotické síly pozvolnosti“, jak říkal Gerard Grisey o jejich hudbě. Byl to silný protijed proti narativní a horizontální hudbě, hudbě vytvořené ze sledu událostí. Také se snažím rozšířit pocit prostoru v mé hudbě – zastaví se horizontální čas a vznikne pocit, že se ten samý objekt přibližuje a zase vzdaluje, rotuje kolem své osy a jediná změna je ve viditelnosti, objekt sám se nemění.
Běžný posluchač filharmonických koncertů se často soudobé hudby bojí, má pocit, že jí nerozumí a že se nedá poslouchat. Uměla byste takovému člověku říct, proč má jít na Tristana Muraila nebo Justė Janulytė, místo na Beethovena?
To záleží na tom, jak jsou posluchači obeznámení se soudobou hudbou. Lidé obvykle chtějí to, co dokážou rozpoznat, je to jejich přirozené chování. Samozřejmě, jsou tu současné věci, které mám problém vyposlechnout bez ztráty koncentrace i já, s veškerou svojí profesionální průpravou a zvědavostí. Ale je tu také mnoho soudobé hudby, která přináší velký kus čisté rozkoše z poslechu – vzpomeňte si třeba na americké minimalisty nebo na estonského Arvo Pärta. Zbytek vyžaduje poněkud více koncentrace, otevřenou mysl a chuť poznat něco nového. Ve 20. století některé skladatelské školy zašly opravdu příliš daleko ve svých vědeckých výzkumech a ignorovaly hranice lidského vnímání. Zasloužily se tak o špatnou pověst veškeré soudobé hudby, což je škoda, protože v ní vzniká i dnes mnoho čisté krásy.
Vaše skladba Aquarelle z roku 2007 svádí k dalším otázkám na barvy, ale byla provedena už i v Brně, takže vaši hudbu neuslyšíme poprvé. Jak se od té doby proměnila, s čím letos na Expozici nové hudby přijedete?
Skladba, která se bude hrát tento týden v Brně, vznikla v roce 2009, tedy krátce po Aquarelle. V každém případě je to ale zvláštní část mé tvorby díky tomu, jak je pohyblivá a energická. Většinou píši velmi pomalou hudbu, ale Elongation of Nights (Prodlužování nocí) pro 21 smyčců je úplně jiné. Je to jedna z mých oblíbených skladeb a také jedna z nejhranějších různými orchestry. Napsala jsem ji pro úžasnou Riga Sinfoniettu a jejího uměleckého šéfa Normundse Šnė. Později jsem napsala několik větších děl jako Sandglasses pro 16 hlasů, dva dechové kvintety a smyčce, takže má hudba se pomalu proměňovala díky spolupráci s vizuálními umělci nebo prostě jak šel čas. Ale estetický základ zůstává pro Aquarelle i Elongation of Nights stejný.
Píšete jednu nebo dvě skladby ročně, to není mnoho. Je to tak, že o věci třeba půl roku přemýšlíte a potom ji za týden napíšete, nebo zaznamenáváte a propracováváte každou skladbu s pomalou důkladností a beze spěchu?
Obvykle mívám okamžitou vizi, velmi jasnou představu o své budoucí skladbě, ale většinou přichází jako vizuální vjem. Zabere tedy celkem dlouhý čas, než se „přeloží“ do hudební řeči. Také se snažím být tak čistá a průzračná, jak je to jen možné, a očista a filtrace materiálu na samotnou podstatu chce také svoji dobu. I když začínám inspirovaná skutečně velmi jasnou představou, dostavuje se množství pochybností a trvá několik měsíců, než je překonám. Jak tedy vidíte, můj kompoziční proces je velmi obtížný a pomalý. Nepíšu také libovolnou hudbu pro libovolné obsazení a každou příležitost, ale přijímám jen zakázky, které jsou blízké mé přirozenosti. Musí vyvolávat myšlenky, které patří do mé oblasti zájmů, což je další filtr. Myslím, že čas potřebný k vytvoření závažného díla je nejméně jeden rok. Jak jste říkal, fyzicky ho možná píšu jeden měsíc, ale veškerá nejdůležitější příprava probíhá předtím v mé mysli a možná i v podvědomí.
Koho považujete za spřízněnou duši, ať už je to skladatel nebo člověk z libovolného jiného oboru?
Je jich spousta… Mám ráda mnoho skladatelů, jsou mezi nimi třeba Giacinto Scelsi nebo Phill Niblock – jsem velmi zvědavá na to, až ho v Brně osobně poznám, naše skladby se budou hrát v jednom večeru. Potom většinu minimalistů z USA a pobaltských zemí. Hodně mě zajímá také tradiční lidová hudba mnohých zemí – východní, africká, nedávno jsem pro sebe objevila korsické zpěvy. Mám také ráda barokní a renesanční hudbu, o vizuálním umění a filmu ani nemluvím. Je ale dobré, aby všechny vlivy zůstaly pouze v rovině souvislostí nebo objevování vlastních myšlenek. Vyhnete se tak riziku napodobování působivých příkladů.
Skládáte často pro tzv. rodiny nástrojů, consorty, které byly oblíbené i ve staré hudbě – typicky celé rodiny viol nebo fléten. Hledáte i nějaké jiné souvislosti se starou hudbou, nebo se jedná výhradně o záležitost zvuku?
Mám starou hudbu velmi ráda: setrvalost hudebního proudu, smysl pro rytmus, diatonickou harmonii, pulsující fráze… to všechno najdete i v mé hudbě. V jiné formě a souvislostech, proměněné, rozšířené a použité jiným způsobem, ale přece to v ní pořád je.
Nepřipadají vám někdy barevné možnosti tradičního symfonického orchestru poněkud omezené nebo strnulé? Nechybí v něm třeba basový hoboj, tenorový fagot a jiné zapomínané nástroje?
Mně osobně ne, ale současní skladatelé mají obvykle možnost přidávat libovolné nástroje, které v orchestru postrádají, jako elektrické kytary, zvláštní perkuse…
Jakou má v Litvě tvorba současných skladatelů podporu z oficiálních míst. Pomáhá jim stát, města, nebo si musí každý poradit sám?
V současnosti je to dobré, nemůžu si stěžovat. Soudobé umění dostává pěknou podporu od ministerstva kultury. Mnoho institucí, orchestrů a souborů si objednává nové skladby, hodně iniciativ přichází také od Svazu autorů (Composers’ Union), který organizuje festivaly a koncerty. Takže když máte dobrý nápad, je tu vždy možnost požádat o grant a získat možnost realizace.
Působíte střídavě ve Vilniusu a v Miláně. Jak se daří vaší hudbě ve městě s tak silnou operní tradicí?
Mám dojem, že lepší situace pro soudobou hudbu je ve Vilniusu než v Miláně, nebo je to aspoň podobné s ohledem na rozdíly v situaci. V Litvě se všechno koncentruje do Vilniusu jako do hlavního města, zatímco Miláno je jen jedno z velkých center země mezi dalšími důležitými a aktivními městy, jako je Řím, Florencie, Turín nebo Benátky. Nicméně v Litvě stejně jako v Itálii a kdekoliv jinde soudobá hudba přežívá v uzavřených, izolovaných ghettech a zajímá jen velmi vybrané publikum. Když pak z těchto souvislostí vyjdete do „normálního“ světa, můžete získat dojem, že celý ten svět soudobé hudby a osob, které v něm žijí, vůbec neexistuje. Mimo tento svět o nich nikdo neví… je to velmi surrealistický pocit.
Co je pro vás nejdůležitější v hudbě obecně, nejen v té vaší. Co musí obsahovat, aby vás zaujala?
Velmi jasné a pronikavé myšlenky – jednoduché, ale ne hloupé – a jejich nejčistší realizace se silným zřetelem na význam výrazu.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..