Přerod úspěšné klasické akordeonistky v písničkářku. To bylo jedno z témat rozhovoru s Klárou Veselou. Především jsme však strávili příjemný čas nad jejím novým, celkově už třetím, albem Delicia.
Kláro, své třetí písňové album jste nazvala podle značky akordeonu Delicia a na jeho úvod jste zařadila píseň s názvem Znovuzrozená. Proč je to právě ona?
Zrození je začátek. Když jsem tedy přemýšlela nad výběrem a řazením písní a nad jejich tématy, bylo naprosto jasné, že právě toto bude číslo jedna. Shodli jsme se na tom i s kolegy muzikanty, je to takový začátek příběhu.
Jedná se o nový příběh i ve vašem osobním a muzikantském životě?
Úplně nový příběh to není. Má hudba má určitou tvář, v akordeonu i ve zpěvu jsou dlouhodobě patrné určité rysy, ale můj projev se také postupně proměňuje. Tentokrát jsem kladla větší důraz na zpěv, dala jsem záměrně více prostoru hlasu, jeho dynamice i barvám. A protože jsem si do studia přizvala kolegy, kytaristu Luciana Mayaciho a basistu Jakuba Šimáněho, šel akordeon malinko do pozadí. U každé písně jsem měla jasnou představu o aranžích, ale party spoluhráčům nepíšu. Měli vlastní svobodu, sami si rozhodovali o sólech. Album je v tomto případě týmová práce. Já jsem pouze měla tu výhodu, že jsem měla právo veta.
Říkáte, že akordeon šel „malinko do pozadí“. Má být tedy na desce slyšet?
Ale ano, je tam slyšet přesně tolik, kolik je třeba. Ale v některých písních nakonec akordeon není vůbec. Všechny ty skladby samozřejmě na akordeon hraji, ale když mám možnost jej někdy vypustit a jen stát u mikrofonu a zpívat s partou perfektních muzikantů za zády, působí mi to velkou radost. Nemám tedy problém si od nástroje odpočinout a věřím, že i pro posluchače je to vítaná změna. Hraji tedy o něco méně, což souvisí i s mou hudební cestou. Doba soutěží a předhánění, kdo zahraje více not a jak rychle, je dávno za mnou.
Když jste přemýšlela nad výběrem a řazením písní na albu, snažila jste se, aby deska jako celek vyprávěla nějaký příběh?
Ano i ne. Není to konceptuální album, ale skládá se z písní, které fungují dohromady. Spojují je emoce, pocity, příběhy, je hodně o vztazích. Jednak jsou to samozřejmě vztahy mezi námi lidmi, mezi ženami a muži, ale důležité je pro mne i to, co jako lidé cítíme uvnitř. Přitom nevyprávím jen svůj příběh. Nefunguje to tak, že se mi něco stane, já pak sednu a napíšu o tom píseň. Ve svých textech reaguji na své okolí, na to, co se děje kolem mě. Inspirací může být nějaká situace, myšlenka, obraz… Každá písnička má svůj příběh, ale není nutné, aby posluchači znali mé příběhy. Důležité je, aby tam našli ty své. A pak je důležitý ještě jeden detail. Ty texty nejsou vždycky veselé, ale důležité je v nich povznesení, směr vzhůru, a k tomu směřuje poslední píseň Souznění.
Ano, z některých textů je přímo cítit bolest. Třeba píseň Zraněná…
V ní jsem měla potřebu reflektovat dnešní uspěchanou dobu z pohledu ženy. Život přináší určité křivdy, které si necháváme líbit, jenže pak vznikají zranění a život se nám komplikuje. Myslím, že je dobré o tom mluvit.
To je tedy vaše autorská současnost. Zkusme se ale vrátit na začátek. Delicia je vaše třetí album. To první s názvem Vlnohraní jste natočila ještě pod svým dívčím jménem Klára Šmahelová v roce 2012. Já si vás ale pamatuji z doby ještě dřívější, například v roce 2005 jste hostovala na albu Těba skupiny Cymbelín. V té době jste ještě autorské písně nepsala?
Nepsala a ani jsem nezpívala. Tedy zpívala jsem vždy, dokonce jsem zpěv studovala na konzervatoři a jako malá jsem zpívala ve sboru. To pro mne byla důležitá zkušenost, jenže člověk tam není sám za sebe. Zpěv s doprovodem akordeonu je u mě otázkou asi posledních deseti let. Předtím jsem primárně hrála na akordeon, spolupracovala s různými kapelami a divadly, natáčela cédéčka, ale vždy to bylo v roli hosta nebo jako součást jiného tělesa. I moje první album měla být původně čistě akordeonová deska, ale v té době jsem už cítila potřebu jít ven i s vlastní tvorbou. Desku mi produkoval a vydal Daliboru Štrunc a já jsem se na ní – vedle autorské tvorby – opřela o autory, které jsem milovala, a o hudební styly, které jsem s nimi měla spojené. Bylo to argentinské tango ve skladbách Astora Piazzolly, dále francouzský styl musette a hudba úžasného Richarda Galliana a konečně italský jazzman Renzo Ruggieri.
Ano, jejich tvorba se na albu střídá s vašimi vlastními písněmi. Co bylo hlavním důvodem přerodu akordeonistky v písničkářku?
Myslím, že to náhlý zlom nebyl. U mě byly hra na akordeon a zpěv opravdu dlouho vedle sebe. Už když mi bylo šest, chtěla jsem být zpěvačkou. Jenže pak jsem začala hrát a dařilo se mi. Byla jsem takový soutěživý typ, hodně jsem se soustředila na výkon. Věnovala jsem se tomu naplno, ale ona je to taková sportovní disciplína, která člověka stojí velkou přípravu, úsilí, až ho může pohltit. Já jsem se nakonec dostala do stadia, kdy jsem musela přemýšlet, jak dál. Přetěžovala jsem se, dostavily se zdravotní problémy a navíc mi to přestalo přinášet potěšení. Přitom slovo delicia v překladu znamená právě potěšení. Mohla jsem si tedy vybrat, jestli vydržím ještě dva roky a zničím své fyzické tělo, nebo svůj život změním. Byla jsem nucena se zastavit. Hledala jsem ztracenou radost a to mě přirozeně přivedlo zpět ke zpěvu a k písním, kde jsem našla své kořeny.
Dnes tedy používáte akordeon hlavně jako doprovodný nástroj. Kolik nástrojů vůbec máte?
Vždy jsem jich měla víc. Momentálně používám dva. Dříve jsem hrála na klávesový, ale nyní už delší čas hraju na knoflíkový nástroj, u nás stále ještě méně obvyklý.
Jaké jsou jeho výhody?
Je to větší rozsah na menší plochu, knoflíky jsou blíž u sebe. Já nemám moc velkou ruku, je mi to tedy sympatičtější. Ale musíte se samozřejmě naučit systém, jak to funguje.
Další vaší zajímavou aktivitou je tvorba výukových materiálů.
Ano, vydala jsem Veselý akordeon, což je sedmnáct přednesových skladbiček a většina z nich vnikla pro mé studenty. Jsou to různé oblíbené styly jako valčík nebo tango. U nás je totiž hlad po nových hratelných skladbách. Akordeonistům se často něco líbí, ale není pak pro ně snadné to interpretovat. Já mám velkou radost, že se na hudebních školách tyto moje skladby často hrají. Vedle toho jsem ještě vydala Veselý akordeon dětem, což je pracovní sešit pro ty úplně nejmenší, kteří ještě neumí ani číst. Je to hraní s notičkami, s pastelkami. Začátek je totiž pro každého muzikanta nejdůležitější. Sama jsem měla skvělou paní učitelkou, a i když mě učila jen prvního půl roku, motivovalo mne to do dalších let.
Vím, že album Delicia vyšlo nedávno, ale pracujete na nových písních?
Ano, díky desce Delicia vzniklo Klára Veselá Trio, které nyní pracuje na další desce. A mám v hlavě i spoustu dalších projektů. Uvidíme tedy, co se nám podaří realizovat. Nechám se překvapit.
Svět klasické hudby jste už úplně opustila?
Měla jsem pocit, že jsem jej víceméně opustila, ale on se mi postupně ozývá zpátky. Pozvali mě například jako lektorku do Ostravy na skladatelsko-interpretační kurzy, zaměřené na akordeon. Jinak na poli vážné hudby momentálně nevystupuji, omezila jsem koncerty na svou autorskou tvorbu, ale uvidíme, co přinese čas. Je mnoho možností, jak pokračovat.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..