Daniel Lazar je rumunsko-srbský houslista, Almir Mešković je akordeonista z Bosny. Potkali se v Norsku, kde oba studovali na akademii. Oba také svou hudbu, která vychází z balkánských folklorních kořenů, obohacují o prvky hudby severské. Nevyhýbají se ani inspiraci klasickou hudbou nebo třeba hudbou romskou a mezi hosty na svém oceňovaném albu Family Beyond Blood mají i nedávno zesnulého špičkového afrického hudebníka Toumaniho Dabatého. Duo, které letos na jaře stanulo na čele Balkan World Music Chart, vystoupí na festivalu Maraton hudby Brno. Představí se v sobotu 10. srpna v rámci scény Balkan Soirée.
Oba pocházíte z Balkánu, ale začali jste spolupracovat v Norsku. Jak se to přihodilo?
Almir: V roce 2011 jsem přijel do Osla, abych tam na akademii absolvoval magisterské studium klasického akordeonu. Máme s Danielem společného přítele, který byl v době, kdy jsem tam studoval, na akademii v Oslu profesorem. Právě on mi řekl, že tam má přijet jeden opravdu úžasný muzikant ze Srbska. A že bych se s ním, až tam bude, měl určitě seznámit a že bych s ním měl i hrát. A pokaždé, když jsme se na akademii potkali, mi to opakoval. V příštím roce přijel Daniel a náš společný přítel – jmenuje se Steinar Ofsdal – nás představil, a my jsme spolu začali hrát. Alespoň tedy myslím, že i Daniel se se Steinarem také znal a že on mu řekl o mně totéž, co mně o něm. Dal nás tedy takto dohromady.
Daniel: Já bych dodal, že jsme se potkali a začali jsme se přátelit, ale zpočátku jsme spolu nehráli. Jenže profesor se nás pořád ptal, proč spolu nehrajeme. My jsme mu říkali, že jeden o druhém ani nevíme, jak ten druhý hraje. On se tedy rozhodl zorganizovat nám společný koncert. Přímo nás donutil k tomu, abychom spolu hráli. A my jsme hned po první zkoušce věděli, že by to mohlo fungovat. Klasická a lidová hudba jsou dvě naprosto odlišné disciplíny. Z vlastní zkušenosti vím, že když jste dobrý ve vážné hudbě, zpravidla se zaměřujete jen na ni, a lidová hudba tím – řekněme – poněkud trpí. Ale Almir umí oba žánry hrát stejně dobře a podobně to mám i já. Byla to tedy skvělá kombinace. Navíc jsme zhruba stejně staří a do Norska jsme přijeli ve stejnou dobu. Všechno to do sebe zapadalo.
Almire, spolupracoval jste už dříve s nějakým houslistou?
Almir: Když jsem studoval na střední škole v Tuzle v Bosně a Hercegovině, spolupracoval jsem s jedním houslistou, ale hráli jsme vážnou hudbu. Podobně i na akademii jsem hrával s houslisty. V té době jsem působil v triu, které si říkalo Rubinstein Klezmer Project. Houslista z tohoto tria byl úžasný hudebník z Izraele, který v té době žil v Německu. Když nad tím tedy teď přemýšlím, hrál jsem tehdy s houslisty hodně, i když jsem si to možná neuvědomoval.
A vy, Danieli? Hrál jste s akordeonisty?
Daniel: Já jsem podobné zkušenosti neměl. Hrával jsem s akordeonisty, ale pouze v rámci lidového orchestru a nikdy přímo v duu. Ostatně naše duo také vzniklo náhodou, protože předtím jsme spolu hráli v rámci větších skupin. Nicméně Norsko je drahá země a lidé tam šetří i na kultuře, a tak se nás často ptali, jestli bychom nemohli zahrát to samé, ale pouze ve dvou. Zpočátku jsme říkali, že kapelu jen ve dvou zastoupit nemůžeme. Až jsme jednou měli jen jako duo koncert v divadle, a tehdy jsme si řekli, že nám to vlastně funguje a že je to zajímavé. V Norsku je totiž typické, že hrají jen velmi malá uskupení, například duo akordeonu a houslí, případně že hraje třeba houslista sám, což se například v Srbsku nebo v Bosně moc neděje. Řekli jsme si tedy, že by mohlo být zajímavé zkusit, jak by naše hudba, napsaná pro větší tělesa, mohla znít jen ve dvou, a jaké nuance by z takové spolupráce mohly vzejít.
Vaše úspěšné album Family Beyond Blood, vydané loni, obsahuje jak lidové melodie, tak autorské skladby. Jaká k nim byla cesta?
Almir: Naše společná hudební cesta začala tím, že jsme hráli především lidovou hudbu z Balkánu, kterou jsme upravovali pro akordeon a housle. Ale na našem posledním albu už najdete především naše vlastní skladby. Trvalo nám pár let, než jsme se ke skládání vlastního repertoáru dostali, ale pak už nám to přišlo naprosto logické. Na našem novém albu máme prakticky samou původní hudbu. Navíc posledních dvanáct nebo třináct let, co žijeme v Norsku, spolupracujeme s norskými hudebníky a rozvíjíme svůj styl do různých směrů. To se na novém albu odrazilo v tom, že na něm máme hosty z různých zemí a že jsme k žánrům, na které se zpravidla orientujeme, přidali něco navíc. Díky norským hostům na albu dostala naše hudba severský nádech.
Podle čeho jste hosty vybírali?
Daniel: Na albu máme hosty, jaké jsme si vysnili. Já jsem třeba dříve hrál s Danielem Herskedalem a zde jsme na tuto spolupráci navázali. Chtěli jsme také vyzkoušet něco společného se sámskými umělci, což pro nás byla velká výzva. Moc toho totiž o sámské kultuře nevíme a skládat pro hlas zpěvačky Marji byla opravdová výzva, něco, co jsme nikdy předtím nezkoušeli. Chtěli jsme prostě zjistit, jaké jsou možnosti dua složeného z těchto dvou konkrétních nástrojů. Navíc každý host, kterého jsme si na album pozvali, je někdo, koho obdivujeme. Každý z nich reprezentuje hudbu, kterou posloucháme, případně hudbu, o které jsme byli přesvědčeni, že se bude k té naší skvěle hodit. Hráli jsme například s hudebníky ze západní Afriky a já jsem si říkal, že kombinace akordeonu a kory by zněla skvěle. A nemyslím si, že by na světě bylo mnoho takových projektů, kde tyto dva nástroje zní vedle sebe. Poslouchal jsme tedy různé interprety a hledal jsem někoho, kdo by mě svou hrou na koru skutečně zaujal, až jsem narazil na nahrávky Toumaniho Diabatého. Toumani je z Mali a Sidiki Kamara, kterého máme také na albu, patří mezi jeho nejlepší přátele. Byl tedy pro nás důležitou spojnicí směrem k Toumanimu. Zajímavé to bylo také s íránským zpěvákem Vahidem. Píseň, ve které zpívá, jsme měli zkomponovanou a odjeli jsme na turné. Já jsem v minulosti hrál s různými íránskými zpěváky, a tak jsme si pouštěli různé živé nahrávky z této oblasti. A mezi těmi nahrávkami nás zaujal jeden zpěvák s typickým hlasem, o kterém jsem byl původně přesvědčený, že to byl Alim Qasimov z Ázerbájdžánu. Měl totiž úplně stejný hlas. Ale zjistili jsme, že je to mladý zpěvák z Íránu Vahid Taj. Hned bylo rozhodnuto, že právě on bude naším hostem v této konkrétní skladbě.
Budete tedy pokračovat jako duo, nebo budete směřovat spíše ke spolupráci s dalšími hudebníky?
Almir: Jste-li v Norsku hudebníkem na volné noze, znamená to, že musíte stále spolupracovat s různými lidmi. Fungujeme tak od prvního momentu. Můj kolega má spoustu projektů a já také. Ale i když jsme si na společné album pozvali řadu hostů, bereme naše duo vždy jako základ, jako osu, kolem které se to všechno točí. Hosté jsou jen taková příchuť. I ty skladby, ve kterých máme hosty, hráváme na koncertech pouze v duu. Jen jsme to chtěli na albu předvést trochu jinak, s dalšími umělci, a brali jsme to pro sebe i jako výzvu, jako něco nového.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..