Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.
Vaše nejnovější album se jmenuje The Capitalist Blues, ale zdaleka není čistě bluesové. Co pro vás blues jako žánr a jako slovo znamená?
Slovo blues v kontextu mého posledního alba odkazuje k roli africké diaspory v americké hudbě. Tato hudba se zrodila z boje a ze zármutku a dnes je součástí určitého společenského procesu. Mé album rozhodně není po formální stránce bluesové, ale tento výraz jsem použila z důvodu určité sentimentality, kterou odráží.
Vidíte, a mně říkalo už několik bluesových umělců, že blues vnímají spíš jako hudbu radostnou, veselou…
Ano, hudba ve vás opravdu může vyvolat radost navzdory všem těžkostem života. Hudba je přirozený lék proti bolesti. Je to něco, co nám pomáhá lépe žít naše životy, bojovat naše boje a samozřejmě i prožívat naše radosti. Nejde to od sebe oddělit, všechny tyto emoce s hudbou samozřejmě souvisejí.
Louisiana, kde žijete, je kolébkou mnoha hudebních stylů – blues, jazzu, zydeco, cajunu a dalších. Jak s tímto dědictvím ve své tvorbě pracujete?
Město New Orleans a vlastně celá Louisiana jsou místa, kde na vás přímo dýchá hudební tradice a kde můžete načerpat mnoho inspirace i pro naprosto současné hudební vyjádření. Čerpání z této bohaté tradice je stále důležitou součástí mé hudební cesty. Snažím se pozorně naslouchat, a i když nepovažuji vše za stejně zajímavé, hudební scéna Louisiany, a to i ta současná, je pro mne opravdu mimořádně inspirativní. To se odrazilo i na zmíněném albu, na kterém se snažím propojit různé hudební žánry z Haiti a Louisiany. Každá píseň je taka sama o sobě malým hudebním mikrokosmem.
Nedávno jste hostovala na albu HaitiaNola haitské skupiny Lakou Mizik, která se pokusila ukázat příbuzné rysy v hudbě Haiti a Louisiany. Jsou si tyto kulturní tradice opravdu tak blízké?
Ano, hudba Haiti a Louisiany vyvěrá opravdu z téhož pramene. Mezi těmito dvěma oblastmi existují velmi silná historická a kulturní pouta. Mně osobně pak můj život v Louisianě pomáhá vyrovnat se s mými haitskými kořeny. A sama z toho pak těžím a snažím se propagovat tuto společnou historii. A díky znalosti historie se mohu více dozvídat o světě, ve kterém žijeme. Tato část dějin byla dříve často stigmatizována vinou protičernošských nálad ve společnosti. A já dnes považuji za svůj možná největší úkol vytvářet prostor pro svobodnou konverzaci o těchto tématech. Na albu Lakou Mizik přitom nejde o nic jiného. Mnoho umělců se spojilo proto, aby ukázali, že haitská hudba je důležitou součástí kultury Louisiany a že by se o tom mělo více mluvit. Měli bychom tuto hudbu více hrát a měli bychom se jí snažit porozumět, protože je součástí naší identity.
Vraťme se k vašemu albu The Capitalist Blues. Druhou část jeho názvu jsme si už rozebrali, ale co ten kapitalismus?
Píseň Capitalist Blues jsem začala psát v době, kdy jsem se dlouhodobě snažila vyjádřit svou frustraci. Frustraci z toho, jak na nás okolní společnost tlačí, abychom se podvolili jejím standardům a abychom byli úspěšní. A právě z tohoto neustálého tlaku vznikla tato píseň. Nakonec jsem se rozhodla takto pojmenovat i celé album, protože všechny písně, které jsem se na ně rozhodla zařadit, pod tento souhrnný název „kapitalistické blues“ dobře zapadají. Všechny vlastně pojednávají o tomto tlaku ze strany našeho okolí. Společnost po nás žádá, abychom měli víc a víc peněz, abychom hromadili další a další majetek a chtěli stále víc a víc. Já to považuji za nemoc tohoto světa. Bohaté korporace mají peníze, a tím pádem mají i moc. Majetek je propojený s politikou a ti, kteří mají peníze, se nás snaží indoktrinovat a přesvědčit, že právě toto je štěstí. Jenže to není pravda. Štěstí jde ruku v ruce s bezpečím a naše dnešní společnost bezpečná není. Z touhy po dalších a dalších věcech vznikají deprese a smutek. Bohužel západní společnost na těchto principech stojí – mít víc a víc majetku, být co nejúspěšnější, nejmocnější… Vykořisťovat druhé, aby nám bylo lépe. Celý ten slavný „americký sen“ je klam. Prý, že když budete tvrdě pracovat, dosáhnete svých cílů. Jenže ti, kdo z toho všeho těží, nejsou ti, kdo pracují. O takovém kapitalismu tedy zpívám ve svých písních a chtěla jsem to s lidmi sdílet.
Toto vaše album vzniklo v době administrativy prezidenta Donalda Trumpa. Předpokládám, že nejste jeho fanynkou. Ale jak vnímáte současnou éru Joea Bidena?
Víte, život v době Trumpovy administrativy byl mimořádně vyčerpávající. Prakticky denně se ve zprávách objevovaly nové a nové šokující informace, báli jsme se, co dalšího prezident provede. Lidé z toho byli unavení, ale zároveň v této době sílila řada důležitých hnutí ve společnosti. Na dnešní situaci je smutné, že se lidé utěšují, že je v prezidentském úřadě někdo jiný a necítí už takovou potřebu mluvit a přemýšlet o tom, jak svět zlepšit. Já nejsem žádná velká Bidenova fanynka, ani nejsem jeho velký kritik. Ale mám pocit, že ani současná administrativa nepodporuje snahy o odstranění všech nespravedlností. Žijeme tedy ve zvláštní době, kdy navíc probíhá pandemie. Nerovnosti ve společnosti jsou zřejmé – kdo má například přístup k vakcíně a kdo ne a podobně. Obávám se však, že tyto otázky si už dnes lidé tolik nekladou, protože ztratili společného nepřítele, vůči kterému se vymezovali.
Před pár dny byl zavražděn prezident Haiti. Jak se díváte na tamní situaci?
Haiťané zažívají opravdu smutné časy. Nemají politického lídra, o kterého by se mohli opřít. To ovšem souvisí s dlouhodobou nestabilitou, kterou na Haiti už od počátků této černošské republiky, jedné z nejstarších na světě, pomáhal vytvářet Západ. Haiti nemá vůdce, nemá silný parlament, nemá respektovanou ústavu. Je to jen další příklad neúspěchu kapitalismu. Je to jedna z největších katastrof, kterou si lidé mohli způsobit. Dokonce i zemětřesení na Haiti mělo tak ničivé důsledky proto, že lidé nezvládli vybudovat stabilní infrastrukturu. Spojené státy to vše sledují z pozice síly a Haiťané si uvědomují, že jsou chyceni do pasti. Žijí ve společnosti rozdělené na třídy, ve které několik málo bohatých rodin kontroluje ty ostatní. Ne že by tomu tak ve Spojených státech nebylo, ale v Haiti se to pojí s horší ekonomickou situací. Takže ano, pro Haiti je tato doba mimořádně smutná. I já tedy cítím smutek a frustraci.
Jste známá jako zpěvačka, ale také jako violoncellistka. Nicméně na albu The Capitalist Blues jste cello odložila a doprovázíte se na elektrickou kytaru a na banjo. Co plánujete dál?
Chci dál důvěřovat svým instinktům. Není to tak, že bych si dopředu řekla: „Už nebudu hrát na cello.“ Snažím se jen porozumět tomu, co která píseň vyžaduje a tím se řídit. Ale musím říct, že v době pandemie jsem pracovala na novém albu a na něm opět na cello hraji.
Už víte, jak se album bude jmenovat?
Ano, myslím, že už mám název. To album se bude jmenovat Breaking the Thermometer to Hide the Fever, stejně jako divadelní hra, na které jsem posledních pár let pracovala. V těchto dnech podepisuji smlouvu s důležitým nezávislým vydavatelstvím. Jsem tedy ráda, že se mi v době pandemie povedlo přijít s něčím opravdu novým.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..