Leyla McCalla: Americký sen je pouhý klam

23. červenec 2021, 1:00

Leyla McCalla: Americký sen je pouhý klam

Americká zpěvačka a skladatelka Leyla McCalla se hlásí k haitským kořenům. Sama žije v Louisianě a tradiční hudební žánry amerického Jihu propojuje s kulturou ostrova, z nějž pocházeli její předkové. V úterý 27. července si její hlas a písně budeme moci poslechnout živě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.

Vaše nejnovější album se jmenuje The Capitalist Blues, ale zdaleka není čistě bluesové. Co pro vás blues jako žánr a jako slovo znamená?

Slovo blues v kontextu mého posledního alba odkazuje k roli africké diaspory v americké hudbě. Tato hudba se zrodila z boje a ze zármutku a dnes je součástí určitého společenského procesu. Mé album rozhodně není po formální stránce bluesové, ale tento výraz jsem použila z důvodu určité sentimentality, kterou odráží.

Vidíte, a mně říkalo už několik bluesových umělců, že blues vnímají spíš jako hudbu radostnou, veselou…

Ano, hudba ve vás opravdu může vyvolat radost navzdory všem těžkostem života. Hudba je přirozený lék proti bolesti. Je to něco, co nám pomáhá lépe žít naše životy, bojovat naše boje a samozřejmě i prožívat naše radosti. Nejde to od sebe oddělit, všechny tyto emoce s hudbou samozřejmě souvisejí.

Louisiana, kde žijete, je kolébkou mnoha hudebních stylů – blues, jazzu, zydeco, cajunu a dalších. Jak s tímto dědictvím ve své tvorbě pracujete?

Město New Orleans a vlastně celá Louisiana jsou místa, kde na vás přímo dýchá hudební tradice a kde můžete načerpat mnoho inspirace i pro naprosto současné hudební vyjádření. Čerpání z této bohaté tradice je stále důležitou součástí mé hudební cesty. Snažím se pozorně naslouchat, a i když nepovažuji vše za stejně zajímavé, hudební scéna Louisiany, a to i ta současná, je pro mne opravdu mimořádně inspirativní. To se odrazilo i na zmíněném albu, na kterém se snažím propojit různé hudební žánry z Haiti a Louisiany. Každá píseň je taka sama o sobě malým hudebním mikrokosmem.

Nedávno jste hostovala na albu HaitiaNola haitské skupiny Lakou Mizik, která se pokusila ukázat příbuzné rysy v hudbě Haiti a Louisiany. Jsou si tyto kulturní tradice opravdu tak blízké?

Ano, hudba Haiti a Louisiany vyvěrá opravdu z téhož pramene. Mezi těmito dvěma oblastmi existují velmi silná historická a kulturní pouta. Mně osobně pak můj život v Louisianě pomáhá vyrovnat se s mými haitskými kořeny. A sama z toho pak těžím a snažím se propagovat tuto společnou historii. A díky znalosti historie se mohu více dozvídat o světě, ve kterém žijeme. Tato část dějin byla dříve často stigmatizována vinou protičernošských nálad ve společnosti. A já dnes považuji za svůj možná největší úkol vytvářet prostor pro svobodnou konverzaci o těchto tématech. Na albu Lakou Mizik přitom nejde o nic jiného. Mnoho umělců se spojilo proto, aby ukázali, že haitská hudba je důležitou součástí kultury Louisiany a že by se o tom mělo více mluvit. Měli bychom tuto hudbu více hrát a měli bychom se jí snažit porozumět, protože je součástí naší identity.

Vraťme se k vašemu albu The Capitalist Blues. Druhou část jeho názvu jsme si už rozebrali, ale co ten kapitalismus?

Píseň Capitalist Blues jsem začala psát v době, kdy jsem se dlouhodobě snažila vyjádřit svou frustraci. Frustraci z toho, jak na nás okolní společnost tlačí, abychom se podvolili jejím standardům a abychom byli úspěšní. A právě z tohoto neustálého tlaku vznikla tato píseň. Nakonec jsem se rozhodla takto pojmenovat i celé album, protože všechny písně, které jsem se na ně rozhodla zařadit, pod tento souhrnný název „kapitalistické blues“ dobře zapadají. Všechny vlastně pojednávají o tomto tlaku ze strany našeho okolí. Společnost po nás žádá, abychom měli víc a víc peněz, abychom hromadili další a další majetek a chtěli stále víc a víc. Já to považuji za nemoc tohoto světa. Bohaté korporace mají peníze, a tím pádem mají i moc. Majetek je propojený s politikou a ti, kteří mají peníze, se nás snaží indoktrinovat a přesvědčit, že právě toto je štěstí. Jenže to není pravda. Štěstí jde ruku v ruce s bezpečím a naše dnešní společnost bezpečná není. Z touhy po dalších a dalších věcech vznikají deprese a smutek. Bohužel západní společnost na těchto principech stojí – mít víc a víc majetku, být co nejúspěšnější, nejmocnější… Vykořisťovat druhé, aby nám bylo lépe. Celý ten slavný „americký sen“ je klam. Prý, že když budete tvrdě pracovat, dosáhnete svých cílů. Jenže ti, kdo z toho všeho těží, nejsou ti, kdo pracují. O takovém kapitalismu tedy zpívám ve svých písních a chtěla jsem to s lidmi sdílet.

Toto vaše album vzniklo v době administrativy prezidenta Donalda Trumpa. Předpokládám, že nejste jeho fanynkou. Ale jak vnímáte současnou éru Joea Bidena?

Víte, život v době Trumpovy administrativy byl mimořádně vyčerpávající. Prakticky denně se ve zprávách objevovaly nové a nové šokující informace, báli jsme se, co dalšího prezident provede. Lidé z toho byli unavení, ale zároveň v této době sílila řada důležitých hnutí ve společnosti. Na dnešní situaci je smutné, že se lidé utěšují, že je v prezidentském úřadě někdo jiný a necítí už takovou potřebu mluvit a přemýšlet o tom, jak svět zlepšit. Já nejsem žádná velká Bidenova fanynka, ani nejsem jeho velký kritik. Ale mám pocit, že ani současná administrativa nepodporuje snahy o odstranění všech nespravedlností. Žijeme tedy ve zvláštní době, kdy navíc probíhá pandemie. Nerovnosti ve společnosti jsou zřejmé – kdo má například přístup k vakcíně a kdo ne a podobně. Obávám se však, že tyto otázky si už dnes lidé tolik nekladou, protože ztratili společného nepřítele, vůči kterému se vymezovali.

Před pár dny byl zavražděn prezident Haiti. Jak se díváte na tamní situaci?

Haiťané zažívají opravdu smutné časy. Nemají politického lídra, o kterého by se mohli opřít. To ovšem souvisí s dlouhodobou nestabilitou, kterou na Haiti už od počátků této černošské republiky, jedné z nejstarších na světě, pomáhal vytvářet Západ. Haiti nemá vůdce, nemá silný parlament, nemá respektovanou ústavu. Je to jen další příklad neúspěchu kapitalismu. Je to jedna z největších katastrof, kterou si lidé mohli způsobit. Dokonce i zemětřesení na Haiti mělo tak ničivé důsledky proto, že lidé nezvládli vybudovat stabilní infrastrukturu. Spojené státy to vše sledují z pozice síly a Haiťané si uvědomují, že jsou chyceni do pasti. Žijí ve společnosti rozdělené na třídy, ve které několik málo bohatých rodin kontroluje ty ostatní. Ne že by tomu tak ve Spojených státech nebylo, ale v Haiti se to pojí s horší ekonomickou situací. Takže ano, pro Haiti je tato doba mimořádně smutná. I já tedy cítím smutek a frustraci.

Jste známá jako zpěvačka, ale také jako violoncellistka. Nicméně na albu The Capitalist Blues jste cello odložila a doprovázíte se na elektrickou kytaru a na banjo. Co plánujete dál?

Chci dál důvěřovat svým instinktům. Není to tak, že bych si dopředu řekla: „Už nebudu hrát na cello.“ Snažím se jen porozumět tomu, co která píseň vyžaduje a tím se řídit. Ale musím říct, že v době pandemie jsem pracovala na novém albu a na něm opět na cello hraji.

Už víte, jak se album bude jmenovat?

Ano, myslím, že už mám název. To album se bude jmenovat Breaking the Thermometer to Hide the Fever, stejně jako divadelní hra, na které jsem posledních pár let pracovala. V těchto dnech podepisuji smlouvu s důležitým nezávislým vydavatelstvím. Jsem tedy ráda, že se mi v době pandemie povedlo přijít s něčím opravdu novým.

Leyla McCalla/ foto web umělkyně

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie v divadle II se nesl v duchu definování národní a osobní identity pomocí symfonického zvuku. Zatímco první polovina přenesla diváky do Francie druhé poloviny 19. století, druhá půle zavedla posluchače geograficky do Spojených států v období druhé světové války, ideově ale spíše do Maďarska. V podání Filharmonie Brno pod vedením před tímto orchestrem debutující dirigentky Lucie Leguay zazněla díla Césara Francka, Vincenta d’Indyho a Bély Bartóka. V první polovině se k orchestru přidal brněnskému publiku známý klavírista Igor Ardaševvíce

Cyklus koncertů staré hudby v režii jeho zakladatelky Barbary Marii Willi je již dvacátým třetím rokem nedílnou součástí kulturního dění v moravské metropoli. Brněnskému publiku se již představila řada vynikajících osobností i ansámblů, s nimiž Barbara Maria Willi pravidelně spolupracuje. Letošní zahajovací koncert tradičně uspořádaný ve středu 11. února v sále Konventu Milosrdných bratří nesl podtitul Hudba v pohybu a nabídl spojení umu kladívkového klavíru s flétnovou hrou Sofie Mavrogenidou a mladými tanečníky Klementýnou Annou ŠpičkovouAdamem Mišem v choreografii Davida Strnadavíce

Poslední dokončená opera Bedřicha Smetany nepatří mezi jeho nejčastěji uváděná díla. Od prvního uvedení roku 1882 a v porovnání s populární Prodanou nevěstou či Hubičkou stojí spíše v pozadí zájmu inscenátorů a operních dramaturgů. Poslední brněnská premiéra se odehrála roku 1979, tedy takřka před padesáti lety. Národní divadlo Brno se rozhodlo tuto „nespravedlnost“ páchanou na Čertově stěně odčinit novým a v podstatě atypickým nastudováním. Režisér Jiří Heřman oděl Smetanovu nehranou operu do lehčího a rozvernější hávu a zvýraznil tak kontury původní komické opery, stále skrývající se pod povrchem romantického patosu.  více

Čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma byl věnovaný německým romantickým skladatelům, na což přímo odkazoval i název Trojhvězdí německého romantismu. V podání Filharmonie Brno pod vedením dirigenta Ivora Boltona zazněla díla Carla Maria von Webera, Johannese Brahmse a Felixe Mendelssohna Bartholdyho. V první polovině večera se k orchestru připojila klarinetistka Sharon Kamvíce

Na scénu Janáčkova divadla se po několika letech vrátila opera Aida italského skladatele Giuseppe Verdiho (1813–1901). Režie nové inscenace, která měla premiéru 26. září 2025, se ujala Magdalena Švecová a hudebního nastudování Jakub Klecker. Při čtvrté repríze v sobotu 31. ledna se hlavních rolí zhostili Mária Porubčinová (Aida), Sung Kyu Park (Radames) a Anastasiya Martyniuk (Amneris).  více

Když se v roce 2004 otevírala nová Hudební scéna Městského divadla Brno, málokdo si dokázal představit, jakou cestu tento soubor urazí. Dnes, o dvacet let později, se věhlasný muzikál Bídníci už napodruhé vrací na brněnská prkna nikoliv jako pouhý „remake“ úspěšného titulu, ale jako manifest umělecké zralosti a suverenity. Zapomeňte na pražské verze svázané striktními licencemi, které nutily herce kopírovat každý krok londýnského originálu. Brněnští Bídníci pod režijním vedením Stanislava Moši využívají tzv. volnou licenci, která jim umožňuje tvořit nesmírně živelné a navýsost sugestivní, uhrančivé divadlo.  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je zaběhlou tradicí, která k brněnským oslavám tohoto svátku neodmyslitelně patří. Letošní koncert byl ale výjimečný: orchestr zároveň oslavil kulaté sedmdesáté narozeniny. Jubilující těleso pod tehdejším názvem Státní filharmonie Brno vzniklo 1. ledna 1956 sloučením Symfonického orchestru brněnského rozhlasu a Symfonického orchestru kraje Brněnského. Právě tehdy hned zkraje roku brněnská filharmonie odehrála svůj první koncert na Stadionu na Kounicově ulici. Přestože se zmíněný večer konal ještě pod hlavičkou krajského orchestru, lze jej jednoznačně považovat jako počátek této důležité kulturní instituce.  více

Brněnská filharmonie pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese společně s Českým filharmonickým sborem Brno uvedla ve čtvrtek 11. prosince v Janáčkově divadle kantáty Leoše Janáčka a Antonína Rejchy. Jako sólisté se publiku představili zpěváci Simona Šaturová (soprán), Daniel Matoušek (tenor) a Jiří Brückler (bas). Koncert se uskutečnil za podpory Nadace Leoše Janáčka a byl zaznamenán Českou televizí.  více

Poslední koncert letošní části cyklu Barbara Maria Willi uvádí nabídnul unikátní projekt, ve kterém se 4. prosince v Konventu Milosrdných bratří spojily dva soubory: Cappella Pratensis Ramillete de Tonos. Publiku předvedli, jakými různými způsoby lze pracovat s polyfonním repertoárem 15. a 16. století. V programu se mísila duchovní se světskou hudbou a také vokální, vokálně-instrumentální a čistě instrumentální.  více

V sobotu 29. listopadu proběhl v bretaňském Rennes mimořádný koncert a masterclass brněnského Dua Ardašev, které do Francie zavítalo na pozvání partnerského města Rennes a za organizační podpory kanceláře Brno – město hudby UNESCO. Akce se uskutečnila v rámci projektu Face à la guerre – dialogues européens, iniciovaného Francouzským institutem a koordinovaného kulturní institucí Les Champs Libres.  více

Znovuobjevení a digitalizace brněnských polyfonních rukopisů BAM 1 a BAM 2 otevřely novou kapitolu zkoumání a interpretace renesanční hudby. Na průsečíku historického výzkumu, moderních technologií a umělecké interpretace stojí Past Forward, přeshraniční projekt propojující instituce z Nizozemska, Belgie a České republiky. V jeho uměleckém jádru stojí dva hudebníci, jejichž přístupy se vzájemně doplňují: Tim Braithwaite, umělecký ředitel Cappella Pratensis, a Kateřina Maňáková, loutnistka, která vyučuje hru na rané drnkací nástroje na Janáčkově akademii múzických umění a je garantkou celé iniciativy. V tomto rozhovoru hovoří o práci s dosud opomíjenými prameny, o výzvách historicky poučené interpretace, o příslibech mezinárodní spolupráce a o své vizi budoucnosti interpretace rané hudby.  více

Pozoruhodný program nabídl koncert Filharmonie Brno v čele s dirigentem Dennisem Russellem Daviesem konaný ve čtvrtek 6. listopadu v Besedním domě, který spojil tvorbu dvou soudobých skladatelů zemí bývalého sovětského svazu. Na koncertu vystoupili arménský barytonista Aksel Daveyan, violista Julián Veverica, bicista Lukáš Krejčí a rakouský sbor Hard-Chor Linz pod vedením sbormistra Alexandera Kolleravíce

Brněnský rodák, klavírista a generální ředitel České filharmonie David Mareček vystupuje společně s violoncellistou Václavem Petrem na koncertním turné v Jižní Koreji. Duo během prvního listopadového týdne představuje český repertoár na prestižních pódiích, mimo jiné v Seogwipo Arts Center, Yongin Poeun Art Hall a Daegu Concert House.  více

Linie chrámových koncertů tělesa Ensemble Opera Diversa si klade za cíl přinášet soudobou duchovní hudbu do patřičných prostor. V této dramaturgické linii zaznělo za patnáct let mnoho světových a českých premiér. I podzimní úterní večer 4. listopadu nebyl výjimkou – posluchačům nabídl pod taktovkou dirigentky Gabriely Tardonové tři pozoruhodné kompozice, které rozezněly prostory kostela blahoslavené Marie Restituty na Lesné.  více

Městské divadlo Brno uvedlo světovou premiéru muzikálu Winton, který se pokusil převést do jevištní podoby příběh muže, který bez okázalosti a bez očekávání slávy zachránil 669 dětí před holokaustem. Nový titul hudebního divadla vznikl ze spolupráce skladatele a brněnského klavíristy Daniela Kyzlinka a libretisty Luďka Kašparovského. Režie novinky se ujal Petr Gazdík. Při prvním uvedení v hledišti dokonce usedli potomci zachráněných, „Nickyho rodina“, i syn sira Nicholase Wintona.  více

Nejčtenější

Kritika

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie v divadle II se nesl v duchu definování národní a osobní identity pomocí symfonického zvuku. Zatímco první polovina přenesla diváky do Francie druhé poloviny 19. století, druhá půle zavedla posluchače geograficky do Spojených států v období druhé světové války, ideově ale spíše do Maďarska. V podání Filharmonie Brno pod vedením před tímto orchestrem debutující dirigentky Lucie Leguay zazněla díla Césara Francka, Vincenta d’Indyho a Bély Bartóka. V první polovině se k orchestru přidal brněnskému publiku známý klavírista Igor Ardaševvíce