Před třemi lety vznikla na JAMU Katedra jazzové interpretace. Brno se tak stalo prvním městem v České republice, ve kterém bylo možné studovat jazz na vysokoškolské úrovni. Jedním z prvních studentů, kteří dokončili tříletý bakalářský cyklus, je kytarista Libor Šmoldas, hudebník, který se už řadu let úspěšně pohybuje na pražské scéně, spolupracuje s evropskými i zámořskými hudebníky a letos vydal dvě nová alba – jedno s vlastním českým kvartetem a s americkým saxofonistou Bobbym Watsonem a druhé se dvěma americkými spoluhráči, bubeníkem Adamem Nussbaumem a basistou Jayem Andersonem.
Libore, vzpomeneš si na okamžik, kdy ses rozhodl, že se přihlásíš ke studiu na Katedře jazzové interpretace na JAMU?
V první řadě si vzpomínám, že se o plánech katedru zřídit dlouho hovořilo. Ještě předtím se mluvilo o tom, že by něco mohlo vzniknout v Praze, a až poté se začaly objevovat informace, že Patrik Hlavenka a další lidé chtějí založit jazzové oddělení v Brně. Jenže tohle všechno trvalo několik let a pořád se nic konkrétního nedělo. Až jsem se najednou dozvěděl, že v Brně se jazz skutečně bude učit. A přestože jsem už nebyl ve studentském věku, rozhodl jsem se, že podám přihlášku. Ocitl jsem se tedy u přijímacích zkoušek, a byl jsem přijat. Že ta škola vznikla, že měli v Brně na JAMU tak otevřenou mysl, bylo pro všechny velmi pozitivní překvapení.
Říkáš, že jsi už nebyl ve studentském věku. Absolvoval jsi v Praze Konzervatoř Jaroslava Ježka a poté vyšší odbornou školu při této konzervatoři, kde jsi později sám začal vyučovat. Ovšem ke studiu v Brně se přihlásil i o generaci starší Jaromír Honzák, který vyšší odbornou školu v Praze založil a řadu let vedl. Jak se tedy na tebe a podobné zkušené hudebníky při přijímacích zkouškách dívali? Byla pro vás zkouška jen formalitou?
Nemohu mluvit za zkušební komisi. Měl jsem však pocit, že zkoušky byly objektivní. Nehledělo se na to, kdo má za sebou jaké zkušenosti, ale na prvním místě bylo opravdu to, jak kdo hraje. U zkoušek jsme se například bavili i o tom, jak moc budu schopný na hodiny docházet. Přislíbil jsem, že udělám maximum pro to, abych byl přítomen na co největším počtu hodin, a také jsem se o to během studia snažil.
A jak se ti to tedy při vší snaze dařilo? Pokud vím, do Brna jsi z Prahy dojížděl…
Nemůžu říct s čistým svědomím, že bych byl ve škole pořád. Ale když to jen trochu šlo, snažil jsem se přijet. Někdy jsem dělal i domácí práci navíc, abych slabší docházku vykompenzoval. Dělal jsem prostě, co bylo v mých silách.
Jaké předměty jsi jako kytarista na JAMU absolvoval?
Člověk za dobu studia vystřídá spoustu předmětů. Celé tři roky se studuje samozřejmě hlavní obor, v mém případě kytara, dále jazzová harmonie, jazzová kompozice, jazzová improvizace. Protože JAMU je primárně škola vážné hudby, chodil jsem i do klasické verze nástroje, což tedy v mém případě byla klasická hra na kytaru. Pro všechny byl povinný klavír, také dějiny jazzu, intonace a cvičení sluchu a samozřejmě hra v ansámblech. Museli jsme si vybrat také některé předměty společně se studenty vážné hudby. Já jsem například absolvoval dějiny hudby 18. a 19. století a dějiny hudby 20. století, což bylo zvlášť zajímavé. Dále jsme měli pedagogiku, psychologii, software pro hudební notaci, akustiku a spoustu zajímavých dalších předmětů.
Během tří let, kdy jsi v Brně studoval, se nová katedra pomalu rozvíjela. Mezitím došlo také ke střídání na postu jejího vedoucího, Patrika Hlavenku vystřídal Vilém Spilka. Oba jsou mimochodem kytaristé stejně jako ty. Vnímal jsi kytaru na katedře jako protežovaný nástroj?
Patrik Hlavenka i Vilém Spilka jsou osvícení lidé, kteří by určitě nějak zvlášť nenadržovali jednomu nástroji. Vědí, kdo umí hrát a kdo ne, a dokážou vybrat dobré učitele. Je fajn, že do Brna jezdí učit David Dorůžka, Vilém Spilka je také skvělý učitel, stejně jako například Matúš Jakabčic, který vyučuje především harmonii, skladbu a aranžování. Do fungování katedry se nijak nepromítlo, že oba její vedoucí jsou kytaristé. Především jsou to totiž dobří a inteligentní muzikanti, kteří znají scénu a umějí si do svého týmu vybrat správné lidi.
Ty sám také učíš. Byla ti v tomto ohledu JAMU inspiraci?
Určitě. Nevím, jestli mají ostatní učitelé stejnou zkušenost, ale já když učím, mám pocit, že se toho naučím víc než můj student. Vyučování se člověk totiž naučí strašně moc. Ale učíte se samozřejmě i tehdy, když jako student sledujete dobré učitele. Mně byly velkou inspirací zejména hodiny improvizace s Davidem Dorůžkou. Ale než bych vyjmenovával jednotlivé učitele a vzpomínal na konkrétní chvíle, spíše bych řekl obecně: Studium v Brně má opravdu vysokou úroveň, a to mám zkušenosti z různých kursů a vyučování po celém světě. Je obdivuhodné, že za pouhé tři roky dokázala ta škola dát dohromady katedru, která má takto vysokou úroveň. Opravdu je to škola, kterou můžu s čistým svědomím každému doporučit.
Co Katedře jazzové improvizace zatím chybí?
Především by si zasloužila daleko velkorysejší prostory a vybavení. Ale je logické, že začínající katedra nedostane hned všechno od začátku. Budova JAMU samozřejmě není nafukovací, to chápu, ale mám-li zmínit jeden nedostatek, bylo by to právě tohle. Taky by katedře prospělo víc peněz a více zaměstnanců, kteří by se uměli postarat o některé logistické záležitosti. A skvělé by určitě bylo – a já věřím, že na tom se už pracuje –, kdyby měli studenti v Brně víc příležitostí hrát. Vím, že to není přímo zodpovědnost fakulty, ale bylo by dobré, kdyby v Brně vznikl jazzový klub, ve kterém by se každý večer hrálo, případně další místa, kde by se hrálo příležitostně.
Na JAMU jsi absolvoval bakalářský studijní program. Chystáš se někde získat i magisterský titul?
Kdyby byla možnost studovat magistra a dělat to nějakou volnější formou, bylo by to pro mne určitě zajímavé. Zvlášť by mě lákalo mít nějaký projekt a dlouhodobě na něm pracovat. To by mě oslovilo. Nechávám si tedy tuto možnost otevřenou.
Foto Antonio Porcar a Patrick Marek
Zatím nebyl přidán žádný komentář..