Hostem Festivalu bicích nástrojů na JAMU byla vynikající perkusionistka Marta Klimasara – její koncert festival uzavřel, vedla i workshop. Sešli jsme se spolu v nedávno otevřených sklepních prostorách, kde nyní sídlí Katedra bicích nástrojů. U bicích a hudby zůstal po celou dobu i náš rozhovor, takže jsme se od tématu nehnuli zevnitř ani zvenku.
Pokolikáté jste v Brně a jak se vám tu líbí?
Jsem tady už potřetí v rámci programu Erasmus, který funguje mezi JAMU a naší univerzitou ve Stuttgartu. Poprvé jsem tu byla před sedmi lety a jednou jsem tu měli soutěž pro hráče na marimbu. Je to tady prima a Martin Opršal je vynikající člověk i perkusionista. Hodně toho taky změnil, především se zasloužil o nové prostory, kde se teď hraje. Je to nádherné místo a splňuje opravdu vysoké nároky, má i vynikající akustiku. Také tu mají výborné nové nástroje. Pro studenty je fantastické, když mají příležitost pracovat v takovém prostředí.
Jak se to liší od vašeho domácího prostředí ve Stuttgartu?
Máme víc studentů, takže pro ně máme i větší prostory. Je to ale úplně jiný styl, prostě moderní budova. Tady je zvláštní atmosféra. Slyšela jsem o sklepeních pod Špilberkem, prý je to tam podobné.
Jsou fetivaly bicích nástrojů ve světě obvyklé, nebo je to spíš zvláštnost?
Festivalů zaměřených na bicí nástroje je spousta, ale na východě jich zatím příliš mnoho není. V Čechách i v Polsku jich pomalu přibývá a je to dobře. Potkáváme se na nich a vzájemně se ovlivňujeme.
Je ten brněnský něčím zvláštní?
Hlavně tím, že na něj nechodí zdaleka jen perkusionisté. Na koncertech jsou studenti z celé univerzity i lidé zvenku.
Čím je tvořen základní repertoár pro bicí – klavíristé mají Dobře temperovaný klavír a Beethovenovy sonáty, co mají perkusionisté?
My samozřejmě také máme skladby, které zná každý perkusionista, jsou to třeba věci od Iannise Xenakise. Starých skladeb ale moc nemáme, jsme pořád ještě na začátku. Současní skladatelé píšou pořád nové věci a tím se vyvíjejí i mírně odlišné styly hry v jednotlivých zemích. Japonský styl se odlišuje od amerického, a v Evropě najdete jemné rozdíly mezi českým, polským a německým stylem.
Jaký je váš oblíbený skladatel, objednáváte si skladby i přímo pro sebe?
Marta Ptaszyńska pro mě napsala věc, kterou budu hrát dnes večer. V její hudbě je spousta zvukových barev. Potom třeba ještě Marcin Blazewicz, vynikající polský skladatel, který žije ve Varšavě. Napsal mnoho koncertů pro marimbu, i když sám na bicí nehraje.
Vaše první album se jmenuje I Ching (česky I-ťing pozn. red.) – myslíte tím čínskou Knihu proměn, nebo postavu z komiksu?
Týká se to té knihy. Celé album se jmenuje podle stejnojmenného cyklu čtyř krátkých skladeb, z toho jedna je pro kalimbu. Napsal je dánský skladatel Per Nørgård.
Z Knihy proměn vychází i John Cage a jeho Music of Changes – mají s ní skladby na vašem CD něco společného?
To spojení se nabízí, ale jsou to úplně odlišné věci.
Kdy jste se rozhodla, že budete hrát na perkuse, byl to váš vlastní nápad?
Ani náhodou. když mi bylo osm let, chodila jsem do baletu a hrála na klavír. V Polsku ale máme podobný systém jako vy – pokládáme za vhodné hrát na dva nástroje. Já jsem vůbec nevěděla, který bych si měla jako další vybrat, a ředitel školy chtěl, abych se učila na bicí. Říkal, že jsem energická a že se na to hodím. Bylo mi třináct a byla jsem z toho hrozně nešťastná, ale do roka se to otočilo. Dnes musím říct, že je to nádhera. Jste pořád u toho, když vzniká nová hudba, skladby a interpreti se rozvíjejí zároveň.
V roce 2001 jste vyhrála významnou soutěž bavorského rozhlasu ARD Music Competition. Co to pro vaši kariéru znamenalo?
Strašně moc. Získala jsem tam samozřejmě spoustu nových kontaktů, ale velké soutěže přinášejí ještě něco navíc. Sjedou se tam lidé z celého světa, všichni se snaží zahrát co nejlépe, a můžete s nimi hned potom mluvit. Porovnat si své koncepty a přístupy, poznáte nové skladby, hodně vás to změní.
Byl to impuls, abyste přesídlila do Německa?
Ne, já jsem šla studovat do Německa hned po maturitě. Když jsem hrála na nějaké menší soutěži v Polsku, byl členem poroty můj pozdější profesor Klaus Treßelt. Po vystoupení se mě ptal, co chci dělat dál a nakonec jsem šla studovat k němu do Stuttgartu. Původně jsem chtěla v Německu jen studovat, ale časem se to změnilo.
Jste od začátku své dráhy sólistka, nebo jste začínala jako člen orchestru?
Když studujete na bicí, musíte hrát na všechny nástroje, je to hodně různorodé. Já jsem v orchestru nikdy hrát nechtěla, je to něco úplně jiného. Hudba je to krásná, ale máte mnohem míň možností. Taky se někdy stane, že tam sedíte a hrajete jen na triangl nebo činely…
…ale hráč na tympány je pokaždé tak trochu sólista.
Určitě! Je to velmi náročný nástroj, krásně zní a dobrý tympánista posune výkon orchestru o úroveň výš.
Vaše druhé album s Jürgenem Spitschkou se jmenuje Sahay Manush, to znamená spontánní člověk – sedí to na vás?
Album se jmenuje podle skladby Marcina Blazewicze. Napsal ji pro nás, zná mě a část mé osoby to určitě vystihuje.
Marta Klimasara pochází z polského Sosnovce, kde studovala hru na klavír a později i na bicí. V Polsku studovala u Krzystofa Jaguszewskiho a získala ceny v několika menších soutěžích. Po maturitě odešla do Stuttgartu na Staatliche Hochschule für Musik und Darstellende Kunst, kde studovala u profesora Klause Treßelta. V roce 2004 se stala na téže škole profesorkou. V roce 2001 zvítězila v ARD International Music Competition, v roce 1999 získala první místo ve World Marimba Competition v Japonsku a druhé místo v Krzystof Penderecki International Competition of Contemporary Music v Krakově.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..