Když se řekne pojem „world music“, většina lidí si pravděpodobně vzpomene na indickou hudbu z Bollywoodu nebo africké rytmy. Do žánru ale spadá i hudba z Evropy. Povídal jsem si o ní s Milanem Tesařem, vedoucím hudební redakce Rádia Proglas a nově i sekretářem hudebního žebříčku World Music Charts Europe. Zajímavé interprety z Evropy zve nově na world music scénu na hudební festival Maraton hudby Brno. Kromě toho jsme se bavili o Proglasu, jeho práci odborného garanta v Cenách Anděl a kvalitě české hudby i zkušenostech s dramaturgií.
Pracujete jako vedoucí hudební redakce v rádiu Proglas už šestadvacet let. Co vám tato pozice přináší, že jste ještě nezměnil místo působení?
K rádiu jako médiu jsem tíhl odmalička. Když jsem v rádiu skutečně začal pracovat, netušil jsem, co mi to dá. Ale postupně jsem si uvědomil, že v dnešní době asi neexistuje jiné rádio, které by mi dalo takovou volnost, jako Proglas. Komerční rádia jsou totiž velmi svázaná jedním hudebním žánrem, jde se po velké poslechovosti, tím pádem má dramaturg menší možnost vlastní kreativity. Ve veřejnoprávních médiích, která jsou jistě prestižní, bych měl možná jen jeden pořad, do zbytku bych nemohl moc zasahovat. V Proglasu je naopak velká svoboda a já mám na starost velkou část hudebního vysílání.
Podílíte se na každodenní sérii hudebních rozhovorů “Jak se vám líbí”, kterých je už více jak tři tisíce. Máte se ještě na co ptát? Nemáte pocit, že už bylo řečeno vše?
Člověk může sklouznout k rutině, nebo stále vymýšlet nové věci. Já mám pocit, že je stále co objevovat. Existuje tolik zajímavých lidí, u nichž máme možnost se na něco ptát, že by byla škoda toho nevyužít. Pořad se ale v čase vyvíjel. Na začátku jsme se věnovali primárně českému folku. Jak Proglas rostl a já se hudebně vyvíjel, tak jsem si víc troufal do náročnějších věcí, jako jsou třeba rozhovory se zahraničními interprety. Rozvíjely se i technologie, což vyvrcholilo v době covidové, kdy jsme ve velké míře používali videohovory. Prakticky dnes není problém se domluvit s kýmkoliv na druhé straně světa a promluvit si. V poslední době jsem tak dělal rozhovory například s kapelou z Beninu nebo zpěvačkou z Colorada. Před dvaceti lety to moc nešlo, dnes už naštěstí ano.
Na rozhovory ale nejste sám.
Ano, to je další výhoda, pomáhá mi několik kolegů a nejvíc pak dva spolupracující muzikanti, a to Martin Kyšperský z kapely Květy a písničkář s řeckými kořeny Jannis Moras. Ten navíc začal dělat rozhovory v řečtině se svými krajany. Když to vezmu vše dohromady, tak nemám strach, že by pořad skončil na nedostatku obsahu.
Jaké jsou reakce vašich posluchačů? Máte od nich i nějaké tipy, co byste si měli poslechnout nebo co stojí za zveřejnění?
Já si velmi pečlivě schovávám všechny reakce, které se ke mně dostanou. Devadesát procent je kladných, ten zbytek více nebo méně negativní. Dokonce mám právě skupinu stabilních posluchačů vzniklou z posluchačské hitparády, kteří nám píšou každý týden. Velmi si toho vážím, právě odsud nám chodí i tipy na kapely nebo konstruktivní kritika.
Hudební program připravujete nejen v rádiu, ale i na brněnském hudebním festivalu Maraton hudby Brno. Jak jste se stal jeho dramaturgem?
Už delší dobu přispívám jako redaktor na web Brno město hudby, který vznikl po zápisu města do sítě kreativních měst UNESCO. David Dittrich, zakladatel festivalu a šéf produkční společnosti CEMA, mi nabídl vzhledem k mé novinářské profesi možnost na web psát. Kromě toho už jsme o sobě věděli. A teď přišla i nabídka na dramaturgii nové world music scény.
Co chcete hudbou vybraných interpretů říct?
Jednak prvním záměrem je orientace na Evropu. Evropská scéna je velmi pestrá a zajímavá, a taková je, alespoň doufám, i má dramaturgie. Kromě toho jsem se snažil dívat i na úspěšnost interpretů v žebříčku World Music Charts Europe (WMCE), jehož jsem součástí. Z toho vzešel Damir Imamović, který byl mezi pěti nejúspěšnějšími interprety za celý loňský rok. Navíc teď v květnu získal ocenění nejlepšího evropského interpreta v časopise Songlines, což je nejvýznamnější hudební tištěné médium v oblasti world music. Kapela Spilar mě zaujala svou energií a tvorbou. A vokální kvinteto Kata z Faerských ostrovů je velmi zajímavé, tajuplné a čistě ženské. Posledním průsečíkem všech interpretů a celé world music obecně je důraz na příběh. I když jednotlivým jazykům nerozumíme, písně vypráví příběhy svých autorů. Myšlenku skladeb ale poznáme skrze hudbu, která nás vede.
Co pro vás znamená práce dramaturga?
Je to člověk, který za druhé naposlouchá, nasleduje, načte a následně vybírá a doporučuje druhým. Dříve u nás vyšlo v jednom žánru třeba pět desek za rok. Hudební redaktor tak psal o všem. Teď je hudby nepřeberné množství, i díky streamovacím platformám. Mou prací je tedy poskytnout, i na základě svých znalostí a zkušeností, posluchači pestrý balík hudby, která nemusí být vždy hitová, ale je zajímavá a má co nabídnout.
Od listopadu 2020 jste se stal sekretářem právě WMCE, evropské hitparády nezávislé hudby, což prakticky znamená, že celý žebříček řídíte. Co přesně je náplní vaší práce?
Ano, i když tomu říkáme sekretář, je to de facto je to vedoucí role. Organizace je odborným panelem s třiačtyřiceti rozhlasovými hudebními redaktory z dvaceti pěti zemí. Mou prací je koordinovat tuto skupinu a poskytovat jim podklady pro jejich činnost v organizaci. Každý člen panelu má jednou měsíčně hlasovat pro deset podle sebe nejlepších alb. Dále se snažíme o kooperaci redaktorů, hudebníků a labelů, aby každý věděl, kam hudbu posílat a jak ji dál distribuovat. Hudebník či label si může vybrat. Buď pošle nahrávku cíleně nějakému redaktorovi, jehož kontakt si najde na našem webu, nebo můžeme zajistit rozesílku všem členům panelu za určitý poplatek. Dříve se totiž stávalo, že někdo poslal nahrávku třeba do berlínského rozhlasu, tam si to někdo poslechl na recepci, CD si nechal pro sebe a příslušný redaktor se o tom už ani nedozvěděl.
Co přesně znamená tato „plošná rozesílka“?
Nabízíme labelům, aby nám v jednom balení poslali třiačtyřicet CD, které pak posíláme jednotlivým kolegům. Preferujeme fyzické nosiče, protože někteří členové panelu jsou stále velcí milovníci starých formátů. Balíčky chodí k nám do redakce do Brna. Jednou měsíčně pak kolegyně připraví ze všech příchozích alb balíky pro naše členy, které pak odesíláme.
To vypadá, že budete téměř v denním kontaktu s různými vydavateli napříč Evropou.
Přesně, a nejen s nimi, ale také přímo s hudebníky. Kromě toho se starám o web www.wmce.de a s maďarským kolegou spravujeme sociální sítě.
Fakt, že se přesunulo ústředí hitparády z Berlína do Brna – znamená to pro Českou republiku něco?
To ukáže čas. Určitě se zvýšila prestiž v odborných kruzích, pár pozitivních zpětných vazeb jsem dostal i z České republiky. Kromě toho veškeré dokumenty a věci odchází z Brna, což bývá při klasické distribuci vidět, a tudíž zase zviditelňujeme město i naši zemi v zahraničí. Z dlouhodobějšího horizontu je teď složité určit přínos, nicméně znalost druhých o nás a naše pozice nám umožňuje dostat se k zajímavým událostem. Například kolega z Maďarska chystá projekt ve střední Evropě o mapování a analýzu folkloru, a v Česku poptal jako partnera rovnou nás, protože znal Proglas. Nechci to přeceňovat, na druhou stranu se snažím Brno a zemi propagovat, co to jde.
Jak je to s hudbou, máte větší vliv na nasazení českých interpretů do hitparády?
Už dříve byla některá alba začleněna do hitparády a občas byl i někdo v zahraničním rádiu vysílán. Dlouho je aktivní třeba vydavatelství Indies Scope. Teď se snažím přemluvit ostatní české labely, aby v tom našly smysl a začaly aktivně posílat svá alba nejen do českých rádií, ale i nám do panelu.
A jak si stojí česká hudba v zahraničí? Máme co nabídnout?
Některá alba v žebříčku WMCE bodovala, nicméně šlo o jeden, dva případy za rok. Jmenovitě si pamatuji Gipsy.cz, BraAgas, Tomáše Kočka nebo Čankišou. Loni si velmi dobře vedli Clarinet Factory a k největšímu úspěchu českých interpretů v žebříčku došlo letos na začátku roku, kdy se duo Tara Fuki dostalo na druhé místo, a dokonce v průběžném půlročním hodnocení je v první pětce, což se zatím nikomu od nás nepovedlo. Spíš mám pocit, že aktivnější a úspěšnější jsou Slováci. Jeden měsíc měli v první dvacítce dokonce čtyři tituly, ale je to dané aktivitou místní organizace WOMUSK, která slovenskou hudbu do zahraničí nabízí.
Znamená to, že „nejsme kvalitní“?
To určitě jsme, máme tu plno zajímavých projektů a hudebníků, jen to neumíme dostatečně „prodat“ do zahraničí, poukázat na sebe. Konkurence je bohužel silná a někdy se může proslavit i ten, kdo je hudebně slabší, ale ví, jak se v branži pohybovat. Proto se jako panel snažíme nabídnout svým členům zajímavé novinky. Labelům navíc radím, ať k CD přibalí i tiskovou zprávu v angličtině, případně další promo materiály. Času je málo, a když někdo dostane informace naservírované přímo pod nos, tak je to jednodušší než čekat, že si vás všimnou sami od sebe.
Když si člověk pročítá hudební biografie, nalezne mnoho způsobů, jak kapelu prezentovat. Upřednostňujete spíše barvitý jazyk a pestré slovní obraty, nebo fakta a jednoduchost?
Určitě druhou možnost. Interpreti by si měli uvědomit, že různorodé slovní obraty a metafory nemusí vždy znamenat kvalitu. Mě jako hudebního novináře zajímá, kdo je autorem hudby a textu, jak dlouho kapela existuje, z jakého je prostředí, čím si prošla. Chci znát příběh. Když tedy dostanu popis, který tyto informace obsahuje, a jeho součástí jsou i jedna, dvě metaforické věty, tak to považuji za velmi vydařenou práci. A ani to nemusí být kdoví jak dlouhé, stačí půl strany.
Asi by se dalo říct, že každý stát nebo větší region má svou typickou hudbu – moravská lidová hudba, bosenský sevdah, portugalské fado, severské rytmy a další. Prolíná se těmito žánry cizí vliv? Nebo si drží svou podobu, podle vás, nezměněnou?
Už samotné pojmenování „world music“ původně označovalo hudbu, která není přímo folklorem, ale kombinuje různé žánry, případně folklor s něčím jiným. Dnes je to už volnější, z čehož vyplývá, že nejde o žánr, ale spíš o určité zjednodušené pojmenování. Vnímám, jak se hodně objevují jazzové nebo rockové fúze. Nicméně každá oblast si své tradice hlídá. V Maďarsku existuje silný revival lidové hudby, ve skandinávských zemích je spousta zajímavých houslistů, ve Finsku už dlouhá léta hraje mnoho lidí na akordeon. Do hitparády se ale dostává i hudba národů, které nemají svůj stát. Velmi intenzivně spolupracuji s jedním katalánským vydavatelstvím. Zájem je ale i o Sámy, dříve známé jako Laponce. Už mnoho let je v kursu také hudba Tuarégů ze Sahary, tedy z dnešního Mali a Nigeru. Vydavatelství Naxos teď vydává mnohadílnou sérií písní a skladeb národnostních menšin v Číně, kterých je uznaných více než padesát. Mnohdy je to pro nás hudba zvláštní a netypická, ale velmi zajímavá.
Kdybyste měl málo nápadů, tak hudební inspiraci pro rozhovory nebo rádio můžete čerpat i jako odborný garant cen Anděl v žánrových kategoriích Folk a Jazz. V čem vidíte smysl Cen Anděl? Případně i jiných ocenění, jako jsou Vinyla nebo Apollo z oblasti populární hudby?
Toto téma je pro mne zvlášť letos velmi aktuální. Vždy v létě v rámci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou bývá odborné kolokvium složené z řad redaktorů, labelů, pořadatelů a dalších. A právě letos je tématem „Hudba a kapitál“. Budu tam mít přednášku o efektu ocenění pro kapely. Hodnocení bývá vždy subjektivní, hudba není soutěž, je to jen hra, ale přesto je podle mě úspěch v anketě odborníků nebo vítězství hitparádě, jako je WMCE, pro interpreta důležité. Když ale někdo získá cenu, může s tím dále pracovat, ať už v PR, v tvorbě, bookingu a dalších. Nicméně je vždy na umělci, jak kapitál v podobě ocenění dál zúročí.
Můžete přiblížit, jak se v cenách Anděl hlasuje?
Ceny Anděl mají dvě části. Jednak jsou to hlavní ceny – album roku, interpret roku a podobně. V nich hlasuje tzv. velká akademie, což je několik stovek lidí z oboru. Druhou složkou jsou žánrová ocenění, kdy každý žánr má svého garanta a v jednotlivých hudebních směrech hlasují odlišní lidé. Částečně se to prolíná, protože někdo má přehled ve dvou různých žánrech. Garant tedy vybírá hlasující, kteří poté hodnotí. Dříve cen bylo více, teď je to trochu zkrácené. Tudíž třeba kategorie Folk zahrnuje trampské písně, folk, country, folklor, world music a akustickou alternativní hudbu. To je široký záběr. Proto jako hlasující zvu pořadatele například z Porty i z Colours of Ostrava, protože vím o jejich znalosti těchto žánrů. Druhým úkolem garantů je vytvořit co nejkompletnější seznam alb, jež v minulém roce v dané kategorii u nás vznikla. Hlasující pak mají rolovací online seznam, případně mohou sami doplnit někoho, kdo v něm není.
Co jsou podmínky pro začlenění?
Album musí být vydané v tom konkrétním roce a musí jít o dříve nezveřejněné písně. Dále nadpoloviční většina členů kapely musí mít české občanství nebo trvalý pobyt u nás. Zjišťovali jsme tedy například, zda saxofonista Karel Růžička, žijící v New Yorku, má ještě české občanství, nebo už ne. Řešilo se také, jestli jedno album může být nominováno ve více kategoriích. Můj názor je, že jedno album může bodovat a třeba i vyhrát ve více kategoriích, podobně jako například v cenách Grammy. Například loni vyhrál Vladimír Mišík kategorii Folk i Rock. A to je podle mě v pořádku.
Kromě Proglasu připravujete externě články pro časopis Kulturní magazín UNI, Harmonie, Katolický týdeník. Dále píšete na web Brno – město hudby, do polského čtvrtletníku Twój Blues a další. Je time management Vaší silnou stránkou?
Jsem velmi organizovaný, dokážu si čas najít, ale musím chtít já, nesmím být nucen. Když mi někdo stojí za zády a úkoluje mě, tak se zaseknu a nemohu jít dál. Pokud mě ale něco baví, tak to udělám a zvládám více věcí. Například nejsem řidič, považoval bych to za ztrátu času. Při cestování vždy čtu a zároveň poslouchám hudbu, to bych za volantem nemohl.
Není toho někdy až moc? Máte čas si sednout a jen koukat z okna ven nebo si sednout do parku a jen tak přemýšlet?
Někdy je toho moc. Ještě na střední škole jsem psal básničky, teď už to bohužel nezvládám. Na druhou stranu dělám to, co jsem chtěl od malička a co mě baví, tudíž si toho vážím a naplňuje mě to. Zápřah je ale velký, hudbu poslouchám prakticky celý den, kromě spánku. Někdy dostanu i deset alb k poslechu za den, což je už dost. Zatím to ale funguje.
Hudební redaktor, dramaturg a odborný porotce s praxí přes pětadvacet let. Vyvíjí se hudba, nebo se točíme v nějakém cyklu?
Říká se, že se postupně vracejí minulé roky a hudební tvorba. V devadesátých letech se v Anglii vracela hudba Beatles. Do toho máme legendární stálice. Přesto víc cítím vývoj než cyklení. Na přelomu tisíciletí bylo více žánrových festivalů, teď bývá zvykem mít multižánrové. Když vezmu folk, u kterého jsem začínal i jako redaktor, dříve bylo nemyslitelné mít v tomto žánru bicí. Když Bob Dylan poprvé vystoupil s elektrickou kapelou, mnoho fanoušků to nevzalo. A tyto situace pokračují. Před pár lety se v předkolech Porty řešil looper a smyčkování, přitom dnes už folkaři běžně pracují s beaty a elektronikou. Posouváme se dál.
Rozhovor vznikl ve spolupráci s časopisem Frontman.
