Baladas da Luta, Bojové balady, je název šestého alba brazilské zpěvačky Mariany Da Cruz a její švýcarsko-brazilské kapely Da Cruz. Jde o kombinaci moderní hudby, která spojuje latinskoamerickou tradici a současné elektronické prvky, se silnými texty. V nich autorka bojuje za práva žen, vymezuje se proti diktaturám a konkrétně kritizuje atmosféru, jaké se v Brazílii vytvořila za vlády dnes už bývalého autoritářského prezidenta Bolsonara. Skupina Da Cruz vystoupila v srpnu 2023 na festivalu Brasil Fest Brno. Rozhovorem, který jsme po skončení jejich koncertu na Zelném trhu pořídili, se k tomuto festivalu vracíme. Odpovídají zpěvačka Mariana Da Cruz a hráč na klávesové nástroje a producent Ane Hebeisn, vystupující jako Ane H.
Vaše nejnovější album se jmenuje Baladas da Luta, Bojové balady, nicméně balad je na něm minimálně. Pracujete s prvky elektronické taneční hudby, s brazilskými rytmy a texty jsou často drsné. Jak to tedy je s vámi a baladami?
Ane: Řekl bych, že naše hudba má také duši, že není jen drsná. Má i svou jemnou stránku a ten název vyjadřuje obojí. Máme opravdu i pár balad, například píseň Liberdade je taková „skoro balada“. Nicméně zrovna teď pracujeme na albu, které bude plné skutečných balad, pouze s doprovodem akustické kytary, trubky a basy. A bude opravdu velmi, velmi, velmi klidné. Ale jinak název „Bojové balady“ se mi líbí, protože opravdu vyjadřuje ty dvě strany naší hudby. Na albu hovoříme o posledních čtyřech letech v Brazílii. Byla to velmi náročná a temná doba se dvěma epidemie. Tou jednou byl covid a tou druhou prezident Bolsonaro. Chtěli jsme tedy vyjádřit pocity, které jsme měli.
Mariana: Já v tom albu vidím především naději, protože bez naděje nemohu žít. Album Bojové balady jsme natočili proto, abychom lidem dodali naději a sílu. Musíme se probudit, otevřít oči a bojovat – ne kvůli nám samotným, ale kvůli našim dětem, za lepší školy, za lepší život pro všechny lidi v Brazílii. Vložila jsem do toho alba obrovské množství energie, ale lidé mi ji ten vracejí. Vysvětluji v písních, na které straně stojí, že bojuji za progresivní věci.
Ane: Je to také politické album. Hráli jsme na několika festivalech v Brazílii a tam jsme byli svědky toho, že mnoho brazilských umělců nemá odvahu a sílu hovořit o politické situaci. Vědí totiž, že když to zkusí, přijdou o polovinu svých fanoušků. Pro nás, kteří se na to díváme zvenčí, je to mnohem jednodušší. A tak o těchto tématech mluvíme.
Mariano, skutečně je pro vás snazší zpívat o Brazílii, když bydlíte mimo svou rodnou zemi?
Mariana: Ano, je to jednodušší. Ve Švýcarsku žiji už mnoho let, ale v Brazílii mám rodinu a jezdím tam jednou nebo dvakrát ročně. Vídám se se svými přáteli a mluvím s nimi. Není to tak, že bych si zjednodušovala život tím, že jsem se přestěhovala do Švýcarska. Ano, mám sice svůj život, ale potřebuji se se svými brazilskými přáteli dělit o jejich starosti. Cítím potřebu jim pomáhat. Chci s nimi o tom mluvit. A oni mi tím, že o tom se mnou hovoří, také pomáhají. A takto společně s nimi už dvacet let bojuji…
Ane: My vlastně nikdy nezpíváme o sluncem prozářené stránce Brazílie. Nebo někdy možná ano, ale více se zaměřujeme na temná zákoutí brazilské společnosti. Proto jsme měli trochu obavy, když jsme jeli k vám do Brna, jak naši hudbu přijmete. Přece jen to není žádná barevná pohlednice, suvenýr z prosluněné Brazílie. Sledujeme negativa a důležité pro nás je, abychom neupadli do klišé. To pro nás bylo zásadní od samého počátku naší kapely.
Mariana: Rozhodující čas je právě teď. Budoucnost, o které hovoříme, musí nastat hned teď. Lidé už nemohou dál čekat, další čtyři nebo šest let. Ztrácíme čas. Už jsme v Brazílii ztratili celou jednu generaci. Mladí lidé nemají práci, nemají moc, nemají školy, nemají dobrý život. A hlavně – nemají naději. Budoucnost, kterou si přejeme, tedy musí přijít hned zítra. Musí to být velmi blízká budoucnost.
Je to v Brazílii poté, co se na post prezidenta vrátil Lula da Silva (byl prezidentem už v letech 2003–2011), skutečně lepší?
Ane: Samozřejmě je stále co dělat. Ty čtyři roky totiž způsobily opravdu hluboké rány. Společnost je rozdělena na dvě poloviny a jedna prezidentská volba ji nevyléčí. Ale máme naději. Je to vlastně docela vtipné, protože současný prezident Lula da Silva má 78 let. A my si říkáme, jestli může tak starý muž být nadějí pro tak velkou zemi. Ale on jí opravdu je. Už když se stal prezidentem poprvé, dokázal toho za ty čtyři roky hrozně moc změnit.
Mariana: Lula přivedl chudé lidi, černé lidi, jako jsem já, do škol, na univerzity. Bylo to poprvé, co jim někdo jasně řekl: Máte šanci studovat, ve školách je pro vás místo. A tito lidé si konečně uvědomili, že i oni mohou studovat, mohou si najít dobrou práci, mohou cestovat a třeba letět do Evropy. Myslím, že bohatým lidem v Brazílii se to nelíbí. Když já sedím v letadle, dívají se na mě s pohoršením, jak můžu já, černá, s takovým účesem, letět v tom samém letadle do Evropy jako oni. Zeptají se mě, kam letím, a já odpovím, že do Švýcarska, protože tam žiju. A máte vidět ty jejich překvapené obličeje. – Myslím si tedy, že díky prezidentu Lulovi budou lidé silnější a že se starý pořádek už nevrátí. Čtyři roky ovšem nestačí. Ale mám pocit, že si Lula chce vychovat nějakého nástupce, že si už někoho připravuje. Někoho, kdo jej po těch čtyřech letech nahradí. Lidé totiž opravdu potřebují pomoc. Musíme se sjednotit a něco dělat. A posledních sedm měsíců mám pocit, že vnímám změnu. Něco se opravdu mění. Jenže v Brazílii je velkým problémem také Kongres. Tři sta politiků, kteří opět nadržují bohatým. To je problém.
Ane: K Lulovi jsme ovšem také kritičtí. Například jeho postoj k válce na Ukrajině je velmi zvláštní. Určitě tedy neschvalujeme všechno, co dělá, neodmítáme kritiku. Ale chceme říct, že doufáme, že se díky němu v zemi mnoho věcí změní k lepšímu.
Mariana: Myslíme si, že lidé teď mají sílu povstat a posilovat hudbu a kulturu obecně. Hudba může hrát ve společnosti silnější roli, důležité mohou být festivaly. Umělci mohou ukázat, jakou mají sílu.
Ane: Kulturní scéna v Brazílii pod Bolsonarem hodně trpěla. Snažil se její „vzpurnou“ stránku zničit. Teď mám pocit, že lidé opět začínají něco budovat a že to dělají společně. Opravdu cítíme tu sílu, novou energii a doufáme, že tato energie bude dál růst.
Svými texty toho chcete říct docela dost, ale při koncertě lidé na vaši hudbu tančí, a navíc lidé v mnoha zemích portugalsky nerozumí. Jak to děláte, aby věděli, co jim chcete sdělit?
Mariana: Hudba má v sobě sílu, která není závislá na konkrétním jazyce. Ať zpívám portugalsky, nebo anglicky, nezáleží na tom. Důležitá je energie, kterou lidem předávám. Lidé třeba mé portugalské texty nechápou, ale když se jim podívám do očí, vidím, že věcí, co jim chci říct, a dávají mi to svým úsměvem najevo. Vlastně mi signalizují, že mi rozumí. A právě v tomto spojení je síla hudby. Tanec je také naše síla. Ať tedy lidé tančí, ať se radují, ať spolu navzájem mluví, usmívají se na sebe. To vše se počítá.
Ane: Myslím, že na něco podobného se jednou zeptali Fely Kutiho – že má politicky laděné texty, ale lidé na jeho hudbu tančí, takže ji vlastně asi pozorně neposlouchají. Nevím, jak přesně odpověděl, ale bylo to něco v tom smyslu, že když lidé tančí, a přitom začnou třeba jen přemýšlet, už to je důležité a on svou misi splnil. A já si myslím, že v našem případě je to podobné. Ti, kteří rozumí portugalsky, mohou při tanci přemýšlet o našich textech. A těm ostatním sem tam něco vysvětlíme, i když většinou na koncertech nemáme moc času hovořit o politice.
Vaše hudba kombinuje tradiční brazilské rytmy a elektronický pop. Jaký je tedy váš recept na píseň?
Ane: Máme na to, jak skládat hudbu, řadu různých receptů. Někdy hudebníci jamují společně s Marianou, a tak vznikne píseň. Jindy já vymyslím nějaký beat, ten pak přehrávám celý den stále dokola, až na jeho základě vymyslíme novou skladbu. Je to tedy pokaždé jinak, nemáme jeden recept. A to je také trochu náš problém, protože naši hudbu nelze jednoduše popsat a zařadit, nemá jednotnou náladu. V době Spotify, kdy potřebujeme patřit do jedné škatulky, to bohužel není dobré.
A jak vznikají texty?
Ane: Jsem původní profesí novinář, a jsem tedy zvyklý pracovat se slovy. Často mám tedy nápad na text, ale potřebuji jej přeložit do portugalštiny, což je velmi náročné. Portugalština není snadný jazyk. Je krásný, ale není sám od sebe melodický. Psaní textů je tedy pro nás ten nejnáročnější proces. Někdy už máme nápad na píseň, máme melodii i rytmus zpěvu, ale text se nám nedaří napsat. Ale zase jindy si poznamenáme pár nápadů a píseň vzniká úplně jinak. Přístupy jsou tedy různé.
Říkali jste, že pracujete na albu se skutečnými baladami. Co o něm můžete říct?
Mariana: Ten projekt vznikl v době pandemie nebo vlastně už předtím. Jeden náš přítel nás pozval, abychom zahráli v muzeu, ale měly to být jenom klidné písně. Říkali jsme si, že žádné takové nemáme. Nebo jen dvě nebo tři. A tak jsme museli ještě další dopsat. Připravili jsme tedy nový program s názvem Amazonas Project. Náš přítel připravil výstavu o Amazonce, hovořil o ní a my jsme v sále hráli. Představení proběhlo třikrát – jednou pro děti a dvakrát pro veřejnost. Bylo to krásné a byl to obrovský zážitek, hrát jen klidné písně a vložit veškerou energii jen do hlasu. A tak jsme si řekli, že se těmto baladám budeme věnovat trochu víc. A hodně jsme na tom pracovali právě během pandemie.
Ane: Myslím, že to bude jedno z nejsmutnějších brazilských alb, jaká jste kdy slyšeli. Ani ještě nevíme, jestli vyjde pod hlavičkou kapely Da Cruz, nebo jako Madame Da Cruz. Chceme totiž tento projekt od našeho ostatního repertoáru oddělit. Ale vlastně teď pracujeme na třech různých albech. Jedno bude tedy toto album s baladami, Madame Da Cruz. Potom připravujeme velmi elektronické album, postavené na afro-brazilských rytmech. Opravdu výrazně elektronické, ale stále melodické. A kapela Da Cruz pracuje na albu ve stylu samba-rock, které bude trochu tradičnější. Máme už spoustu připraveného materiálu a mnoho dalších nápadů.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..