Se sopranistkou Pavlou Vykopalovou jsme se sešli deset dní před premiérou operety Polská krev v Janáčkově divadle. Mluvili jsme nejen o ní, ale o operetě vůbec. A samozřejmě také o opeře, oblíbené hudbě a dětství stráveném v Hudebním divadle v Karlíně.
Jak pokračuje práce na Polské krvi, už vám teče v žilách?
Dnes jsem se dokonce pořezala, takže mi tekla doopravdy. Jinak se už blížíme do finále, osaháváme si prostor, scénu, teď jsou před námi generálky. Máme dobrou hlasovou poradkyni na mluvu, ta nás prohání. Musíme v-y-s-l-o-v-o-v-a-t, aby nám všem bylo perfektně r-o-z-u-m-ě-t. Z toho mám radost, protože je to příležitost se posunout trošku dál.
Takže operetní praxe opernímu herectví prospívá?
Určitě ano. Já jsem vlastně v operetě vyrostla, moje maminka byla operetní zpěvačka v Hudebním divadle v Karlíně, to bylo moje dětství. A moc jsem si přála operetu zpívat a žádná příležitost nepřicházela. Mám to vlastně jako vzpomínku na dětství.
To mě bohužel minulo, já jsem chodil odmala tady do Janáčkova divadla.
Utekla jsem z Rusalky z Národního divadla v Praze asi v šesti letech. Mamince jsem řekla, že princ je malý a tlustý a že si ho Rusalka nemůže vzít, a taky že zpěvákům vůbec nerozumím. Tak mě maminka o pauze vzala a šli jsme domů.
K legendám českého operního života patří, jak Zdeněk Košler řekl Dagmar Peckové, aby se vrátila do Karlína ke svým šibřinkám.
To víte, život je někdy složitý. Já si pamatuji na kvalitní inscenace.
Zpíváte v Polské krvi Helenu, ráznou a hubatou dceru polského statkáře. Umíte taková být i v životě?
Já se tak na venek moc neprojevuji, ale někdy to umím. A taky mám někdy trochu zvláštní smysl pro humor, občas si dělám z lidí legraci a pak mě to mrzí, takže dobře vím, co Helena prožívá.
Já vás beru spíš jako lyrický typ, ale Mařenku v Prodané nevěstě nebo komické aspekty Julietty jste vystihla výborně. Jaká poloha vám v tomto směru vyhovuje víc?
Myslím, že jsem lyrický typ s nádechem komičnosti...
Na to mi přišla zrovna Julietta ideální.
Tento part byl pro mě velmi náročný, poprvé jsm se setkala s hudbou inspirovanou impresionismem. Nepatřila zrovna k mým oblíbeným rolím.
Zvenku to ale vidět vůbec nebylo.
To je samozřejmě dobře.
Kde vůbec vidíte hranici mezi operou a operetou, co odlišuje Smetanu a Nedbala, Mařenku a Helenu?
Já si myslím, že Helena je taková operetní Mařenka, ty postavy mají hodně společného. A ten náboj, který v sobě má Mařenka, má Helena taky. Dřív to bývalo tak, že divadla mívala svůj operetní soubor. Teď se šetří. Opereta je žánr, který by se měl hrát a dělat na profesionální úrovni. Není to nic lehkého.
Ona je taky opereta a opereta, jedna věc je Na tý louce zelený a druhá věc je Netopýr. Jinak v Brně už jste dlouho, jste tu doma?
Nežiju v Brně, dojíždím, ale jsem tu hodně často.
Kterou brněnskou inscenaci máte nejraději, která je vám nejbližší?
Z těch, co jsem zpívala, je to jednoznačně Prodaná nevěsta, Její pastorkyňa, Komedianti a Gianni Schicchi. Detailně udělané a propracované inscenace, kterým jsme věnovali hodně času, a myslím, že to na nich je vidět.
Takže vám vyhovovala spolupráce s Ondřejem Havelkou.
Vyhovovalo mi jeho přesné vidění postav a choreografie. Totéž bylo i u Zdeňka Kaloče v Jenůfě.
Co je pro vás důležité u dirigenta a co u režiséra – dá se to nějak jednoduše říct?
Pro mě je důležité, aby měl režisér jasnou představu. Nejhorší je pro mě práce s režisérem, který tvoří za pochodu: tohle zkus, teď něco jiného, tohle se ti povedlo, tak to tam nechej… Když má jasnou představu, tak do ní můžu zase já přinést to svoje a společně tu věc můžeme dotvářet.
S dirigenty je to podobné?
U dirigenta to je zvláštní, s tím si buď sednu, nebo nesednu.
Zpívala jste s Adamem Plachetkou na novoročním koncertu Filharmonie Brno árie z českých oper. Řekl bych, že u vás český repertoár celkově převažuje, máte k němu speciální vztah ?
Neřekla bych speciální. Mému srdci nejbližší je Dvořák, Janáček a Smetana.
Nechtěla byste taky nějakou českou operu nahrát?
Samozřejmě chtěla. Věřím, že ta příležitost přijde.
Mě při tom koncertu mimo jiné napadlo, že nám kvůli absenci nahrávek vypadává z dlouhodobé paměti minimálně jedna generace pěvců…
Je to tak, nahrávky chybí. Rozhlas se snaží, teď jsem v lednu natáčela čtyři árie s dirigentem Tomášem Hanusem, a další spolupráce se rýsuje na rok 2015.
Chystáte se teď na něco nového, kromě aktuální Polské krve?
Já se pomalu připravuji na koncertní provedení Rusalky do Budapešti. Dirigent Iván Fischer ji chce dělat úplně celou, takže se musím naučit i veškeré škrty, které se v ní obvykle dělávají. Velice se těším do Frankfurtu. Eliahu Inbal mi nabídl sopránové sólo v Bernsteinově symfonii č.3 – Kaddish, recitovat bude Samuel Pisar. Přežil holokaust, na podnět Leonarda Bernsteina napsal k symfonii mluvený text a po Bernsteinově smrti ještě Rozhovor s Bohem. Považuji za velkou poctu, že se mohu takového projektu zúčastnit.
Jak se díváte na kritiku a jak ji snášíte?
Upřímně řečeno ji v poslední době přestávám číst.
Začínala jste u barokní opery, je to pro zpěváka obecně dobré?
Ano, začínala jsem barokem. Mým učitelem byl pan Jiří Kotouč. Ale zpívala jsem i Mozarta. Neplatí to obecně, ale Mozart je dobrá škola hlasové techniky.
Asi před osmi lety jste přešla z mezzosopránu na soprán, hlídáte si nějak svůj obor?
Můj přechod z mezzosopránu na soprán už je velká minulost, tím už se vůbec nezabývám. Hledám hudbu, která mi sedí hlasově a emotivně. Co mi přinese budoucnost, nevím, ale myslím, že k dramatičtějším rolím mohu dospět.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..