Měřítkem jakéhokoli ocenění v umění se stal filmový Oscar. V hudebním průmyslu jsou jeho paralelou Gramophone Awards, kterých má letošní rezidenční soubor festivalu Concentus Moraviae ve vitrínce hned pět. Zůstaneme-li v hollywoodských přirovnáních: Pavel Haas Quartet se už pěkných pár let drží na prvních příčkách kvartetního celosvětového A-listu. Vystupuje v nejvěhlasnějších koncertních síních včetně Wigmore Hall v Londýně, Philharmonie a Konzerthaus v Berlíně, Musikverein ve Vídni či Carnegie Hall v New Yorku. BBC Music Magazine PHQ zařadil mezi deset nejlepších smyčcových kvartet všech dob. Cenami ověnčené nahrávky jim exkluzivně vydává domácí legendární label Supraphon. PHQ zůstává věrný i festivalu Concentus Moraviae, kam se jako rezidenční soubor vrací po deseti letech. Rozhovor poskytl violoncellista Peter Jarůšek, který je letos zároveň jedním z festivalových dramaturgů.
Ocenění a zvučná jména sálů lze popsat, sečíst. Ale dokázal byste těch deset let poměřit i něčím jiným? Jak a v čem se kvarteto za tu dobu proměnilo?
Otázka je jednoduchá a velmi složitá zároveň. Logicky jsme se určitě někam posunuli, jinak by to bylo špatné, ale je jiné, když ten posun pozorujete zvnitřku, nebo ho sledujete zvenčí jako divák, pro kterého jsou určeny informace popsané výše. Období od roku 2016 začalo nesmírně dramaticky. Z vážných rodinných důvodů nás musel opustit zakládající člen kvarteta, člověk nesmírně blízký hudebně, ale především lidsky, violista Pavel Nikl. Od té doby se na violové pozici vystřídali čtyři hráči, což je více, než bychom si přáli. Každá změna violisty byla výsledkem mnoha aspektů, není snadné to pojmenovat a ani to není nutné.
Použiju klišé, které je ale nesmírně pravdivé: pokud vás špatná zkušenost zcela nepoloží, dokáže velmi obohatit. Například jsme si díky tomuto turbulentnímu období ustálili a pojmenovali priority, uvědomili jsme si, jak je důležité umění dobrého spolužití v kvartetu. S nadsázkou řečeno, není důležité mít fantastické spiccato, daleko důležitější je být na jedné lodi. Mít stejnou mentální vizi. To jsem si třeba před těmi deseti lety tak výrazně neuvědomoval. Stále jsme každý charakterově jedinečný, nepotřebujeme spolu neustále žít, jezdit společně na dovolenou. Ale zásadní je fungovat dobře a správně jako spoluhráči. Prioritou je skutečně lidský faktor, zanícenost, loajálnost, odpovědnost, vůle dosáhnout možného maxima, jít za společnou vizí.
Umět „býti kvartetem“?
Ano. Když jsme hledali nového violistu, bylo to jako v každém jiném vztahu: na začátku do toho dáte všechno, jste „zamilovaní“, až zaslepení, těšíte se na každou další zkoušku. Ale ta fáze po nějaké době nutně skončí a najednou zjistíte, že jste na jiné frekvenci. Prostě to nesouzní, což se zjistí až po nějakém čase. V tak malém souboru všichni vnímají, že něco drhne, i když se to nedá pojmenovat. Rozešli jsme se po dohodě, žádné drama, ale každý rozchod je těžký, sebere hodně energie. Zásadní je nebát se do dalšího hledání jít znovu a znovu do toho dát všechno. Naším zdrojem energie a síly právě třeba při hledání nového kolegy byla vždycky rozhodně hudba. Často si uvědomujeme, jak obrovské máme štěstí, že můžeme společně hrát a vnímat hudbu stejně. To se nedá ničím jiným nahradit!
Kvarteto letos vystoupí v rámci festivalu s pěti různými programy, s několika hudebními kolegy. Jak vznikal váš rezidenční program?
Vrátím se na úplný začátek (to už jsou snad tři roky!), kdy mě ředitel festivalu David Dittrich oslovil s nabídkou na další rezidenci: moje bezprostřední reakce byla, že to s ohledem na veškeré ostatní závazky nezvládneme. Po dlouhé debatě s Davidem, kdy pozorně naslouchal mým argumentům a snažil se mi vysvětlit svou představu, jsem obrátil: u tak výjimečného podniku naopak chceme být! Měli jsme hlavní slovo při výběru repertoáru, interpretů, kteří s námi hrají, mohli jsme si dobře a v klidu rozmyslet a naplánovat dramaturgii celé rezidence, aby oslovila a potěšila posluchače a zároveň zapadala do naší sezony, posunula i nás jako kvarteto.
Do „hlavní role“ jsme hned chtěli Antonína Dvořáka. Na toho nedáme dopustit. Jeho Cypřiše jsou překrásné a málokdy se koncertně dělají kompletní. Zahrajeme je všechny ve dvou večerech, ve kterých zároveň zdůrazníme linii Dvořákova přátelství s Johannesem Brahmsem: s klavíristou Borisem Giltburgem předneseme první a třetí Brahmsův klavírní kvartet, které jsou jedním slovem úžasné a navíc skvěle zapadají i do celkové dramaturgie festivalu – jsou psány pro kvarteto, ale ne smyčcové. A Schubert? Toho prostě milujeme, Dvořák jeho hudbu ostatně také velmi obdivoval. Chtěli jsme zařadit nějakou větší věc, takže jeho Oktet byla jasná volba. Pak jsme samozřejmě chtěli hrát s Pavlem Niklem, takže v jeho rodném Kyjově zazní skvostné violové kvintety silné dvojky Dvořák – Brahms. Jako poslední si nechávám Vítězslavu Kaprálovou, jejímž kvartetem (opět společně s Dvořákem) zahájíme celý festival. Není to žádný genderový kalkul, její kvartet jsme detailně poznali v souvislosti se studiem kvartetů Bohuslava Martinů a musím říct, že je to nádherné dílko plné ženskosti, neobvyklých hudebních nápadů a originality.
Programem rezidence PHQ ale zdaleka nekončíte: společně se širším dramaturgickým týmem jste autorem kompletní dramaturgie celého 31. ročníku.
Bylo skvělé vytvářet dramaturgii takto dohromady! Když mi David řekl, že součástí programu budou i mistrovské kurzy pro mladá kvarteta, okamžitě mě napadl Pavel Nikl, který po odchodu z kvarteta rozvíjí výtečnou pedagogickou kariéru. Simone Gramaglia, violista vynikajícího Quartetto di Cremona, se kterým jsme mnohokrát hráli a jsme blízcí přátelé, zase vyučuje na renomované Staufferově akademii v Cremoně. Jsou to hudebníci s obrovským přehledem o komorní scéně a se zkušenostmi z celého světa, takže bylo jen logické, že společně budeme jak učit, tak i tvořit celkovou dramaturgii.
Shodli jste se?
Na první setkání jsem přinesl seznam svých favoritů mezi smyčcovými kvartety, dokonce jsem sepsal i seznam kvartet, které bych do dramaturgie zařadil jen nerad, a v podstatě jsme všichni souzněli. Soubory jsem pak osobně oslovil a pozval na Moravu. K mému velkému a milému překvapení s jedinou výjimkou všichni pozvání přijali. Což je něco neuvěřitelného, protože se vesměs jedná o skutečně nejvyšší světovou kvartetní třídu, a aniž bych snižoval význam nebo proslulost festivalu, pochybuji, že by ho všichni oslovení umělci předtím znali. Navíc dorazí dvojice dnes snad nejlepších amerických kvartet, Brooklyn Rider a Calidore Quartet, což je malý zázrak, a gratuluju i festivalové produkci k takové práci. Kvarteta, která se na festival vracejí, jako jsou Modigliani nebo Meta4, se moc těší, a ty ostatní prostě čeká krásná zkušenost!
Jaká byla úloha čtvrtého člena týmu – ředitele festivalu Davida Dittricha?
Kromě toho, že s námi samozřejmě vytvářel dramaturgii a přidal do ní třeba výborná nesmyčcová kvarteta Graidelavoix a Bl!ndman z Flander, především pro každý koncert vybral ideální dějiště. Minulý rok nás vzal na výlet po festivalových městech a musím říct, že to byly tři dny plné fascinujících objevů. Region, ve kterém se festival odehrává, je neuvěřitelně pestrý, plný úžasných zámků, hradů, kostelů, radnic, všechno jen pár kilometrů vzdálené jedno od druhého. Bylo toho tolik a tak intenzivního, že jsem byl nakonec moc rád za Davidovu jistotu, že právě dané místo je nejlepší pro daný program.
Při svých angažmá s kvartetem poznáváte mnoho koncertních cyklů, festivalů, událostí, soutěží. Setkáváte se s přehlídkami a festivaly zaměřenými na smyčcová kvarteta?
Festival, který by se věnoval pouze smyčcovému kvartetu každoročně, neznám. Skvělé je kvartetní bienále v Amsterodamu, pak samozřejmě existují festivaly, kde je kvarteto dominantní. Napadá mě letos padesátiletá Schubertiada v rakouském Vorarlbersku. Tam vystupuje mnoho kvartet, i když zásadní součástí programu je také zpěv. Letos jsme tam vystoupili ve speciálním programu, který přesně kopíroval jeden z večerů konaných při prvním ročníku v roce 1976. Hráli jsme i Schubertův Oktet, který při festivalu zazní v Tišnově. Ale Schubertiáda se koná od dubna do října v blocích. Takže něco podobného, co se odehraje tady v červnu, jsem nikdy nezažil, jsme unikátní!
Concentus Moraviae je komorní i ve smyslu koncertních dějišť. Jak je na tom PHQ s publikem v malých sálech a zámeckých salonech? Nevadí vám, když se vám posluchači doslova dívají pod prsty?
Je to dvousečné a je to další z věcí, která se pro mě osobně změnila v průběhu těch deseti let. V době pandemie jsme dlouhé měsíce muziku dělali jen na kameru a pro diváky u obrazovek. První koncert pro živé publikum v sále mi pak přinesl veliké a ne zrovna příjemné zjištění: přítomnost diváků mě rušila, přišlo mi zvláštní, že mě někdo pozoruje ve chvíli, kdy niterně prožívám hudbu. Tehdy jsem pochopil, že jsem asi v době před covidem na pódiu leckdy hrál na efekt, pro diváka, aniž bych si to uvědomoval: „Podívejte se, jak pěkně vám to teď tady zahraju!“ Změnit to nebylo snadné, stále na tom pracuju. Ale abych odpověděl na otázku: mám rád menší koncertní prostory, ve kterých je „nejsilnější“, nejúčinnější dynamikou piano, ne forte. V příliš velkém prostoru piano necítíte tak jako v komorním sále. Ale samozřejmě máme dobré zkušenosti i s velkými slavnými koncertními sály, třeba v Soulu pro téměř 2 000 lidí.
Letos na festivalu vystoupíte na jednom skutečně mimořádném místě, a to v Rytířském sále středověkého hradu Pernštejn.
Tam se moc těším nejen proto, že jsem na Pernštejně ještě nikdy nebyl, ale také kvůli repertoáru: budu hrát part druhého violoncella v Schubertově Smyčcovém kvintetu C dur. A já to druhé cello ještě nikdy nehrál! Vždycky jsem po tom toužil, ale když toto dílo hrajeme s PHQ, hraju první cello, tak to zkrátka je. Tak na to se vysloveně těším.
Už jsme hovořili o Simonem Gramagliovi, violistovi z Quarettto di Cremona, kterého jste přibral do dramaturgického týmu. Díky tomu proběhl letošní prolog festivalu přímo v Cremoně, kolébce houslařství, městě Stradivariho či Guarneriho. Hrají členové PHQ na podobně skvělé nástroje?
Kdeže! Máme dobré nástroje, ale takové skvosty, jaké jsou v Cremoně, o těch zatím jen sníme. Veronika hraje na krásné housle mistra Přemysla Otakara Špidlena z roku 1951, Marek na housle českého anonymního mistra asi 200 let staré a Šimon má relativně novou, výbornou violu maďarské provenience. Můj nástroj postavil italský stavitel v roce 1921, ale nikoli v Itálii, ale v Rosariu v Argentině, kde se narodil i Lionel Messi (smích).
Díky vám přivítá festival absolutního vítěze prestižní mezinárodní soutěže Wigmore Hall, kvarteto Opus13; jak byste se zkušenostmi porotce z takto prestižní soutěže zhodnotil nastupující českou kvartetní scénu?
Snad se nikoho nedotknu tvrzením, že po zlatém, intenzivním období konce minulého tisíciletí, kdy jsme byli nespornou kvartetní velmocí, došlo k určitému útlumu. Teď ale zase vykvétají nová mladá kvarteta, ze kterých je cítit vášeň, vůle hrát spolu. To vnímám třeba u Kubitova a Sukova kvarteta, kteří přijedou na naše festivalové mistrovské třídy do Kroměříže.
V Čechách máme obrovský potenciál vynikajících mladých muzikantů. V čem bychom se ale mohli hodně zlepšit, je podpora takových talentů. Nabídnout jim zajímavé koncertní i soutěžní příležitosti, nebo jim pomáhat třeba získat dobré nástroje, smyčce. Chybí nám víc nadací, stipendijních programů, akademií, které podporují kariérní rozvoj těch souborů, které to takzvaně „myslí vážně“. U nás si to mladá kvarteta musí opravdu sama odpracovat.
V Evropě můžeme pozorovat ještě jeden trend: mladá kvarteta jsou velmi často složena z hráčů různých národností.
Je to přesně tak. Mohla by to být zajímavá debata: je vůbec důležité, aby české kvarteto bylo složeno jen z Čechů, německé z Němců? Nevím. Na jedné straně může být určitě přínosné, když jsou hráči z „jedné oblasti“, vyjadřují se podobnou hudební řečí, na druhou stranu má ale každé kvarteto stejně svůj jedinečný svůj charakter, který si stále buduje a tříbí bez ohledu na národnost.
Často slyšíte spojení „česká kvartetní škola“. Ale co si pod tím máme představit? Když si poslechnete nahrávky legend, jako bylo Vlachovo, Smetanovo nebo Janáčkovo kvarteto, snadno je rozeznáte, každé bylo unikátní.
Co „česká kvartetní tradice“?
To určitě ano, jak už jsem zmiňoval, ta je opravdu velmi silná.
A bude silná i nadále, například i díky třídenním mistrovským třídám, při kterých budete s kolegy Simonem Gramagliou a Pavlem Niklem v Kroměříži vyučovat pět mladých kvartet.
Ano, tři kvarteta budou z Čech – Sukovo a Kubitovo kvarteto a Puellaris Quartet – a Arola Quartet a Quartetto di Genova k nám vyšle italská Nadace Waltera Stauffera, se kterou má festival podepsané memorandum o spolupráci. Na to se velmi těším, moc mě baví učit a pracovat s mladými nadšenými muzikanty.
Takže u vás na hodinách žáci neuslyší povzdechy typu: „To za našich dob…“
Rozhodně ne! Vnímám tu silnou kritiku, která se na mladé teď snáší, ale podle mě je to jedna velká mýlka. Vždyť už Sokrates si stěžoval na mladou generaci, tím se vysvětluje všechno. Já potkávám na soutěžích i při mistrovských třídách úžasné lidi, plné energie, píle a nadšení. Nechybí jim ani vlídnost a ohleduplnost, což rozhodně není samozřejmé u žádné generace. Takže v tomto jsem hodně optimistický.
Jaká nesmyčcová kvarteta jste pro festivalové publikum vybrali?
Vezmu to konkrétně: fenomenální bicista Colin Currie je kamarád a kolega, se kterým jsme jako kvarteto už víckrát spolupracovali. Do Brna doveze svoje perkusní kvarteto, což je opravdu pecka, to bude skutečná hudební událost v celostátním měřítku. Dále skvělí Clarinet Factory, s těmi se známe také dlouho. Už jsem zmínil, že vlámští Graindelavoix a Bl!ndman [sax] quartet byl typ Davida Dittricha – to jsou kvarteta, která se na festival vrací po velkém úspěchu v předchozích ročnících. Skvělé bude jazzové kvarteto tvořené KBŠ Triem a violoncellistou Ivanem Vokáčem; zahrají překrásnou suitu Clauda Bollinga, kterou jsem rád poslouchal už jako malý. Plus přímo pro ně vznikla nová skladba Pavla Klimashevského Between Worlds, takže v Hustopečích si užijeme i světovou premiéru. Ivan zahraje i ve svém kmenovém ansámblu, crossoverovém kvartetu violoncell Cello Republic. Rozhodně musím zmínit výborný Epoque Quartet, který se představí hned se dvěma atraktivními programy, a Trio Bohémo; úspěchy této mladé trojice sleduji už nějakou dobu. Mám z toho radost a moc jim držím palce. Svojí zapáleností mi totiž připomínají nás, když jsme začínali: trio je jejich priorita a jdou do toho po hlavě, s vášní.
Na festivalu budou hrát klavírní kvartety.
To je další skvělá věc, že se sejdou jako klavírní trio s violistou Avrim Levitanem, se kterým už dříve hráli. Často se totiž klavírní kvartety provádějí prostě tak, že sekundistu ve smyčcovém kvartetu na danou skladbu vystřídá klavírista. Samozřejmě to funguje dobře, ale tak, jak to proběhne při festivalu na třebíčském zámku, je to podle mě naprosto ideální.
Skončíme výhledem do další sezony: na co se v ní jako kvarteto těšíte, co vás čeká?
Nepředbíhejte tolik, ještě se zdržme u té probíhající! Rezidence na festivalu Concentus Moraviae je rozhodně jedním z jejích highlightů. Vracíme se sem často a rádi a letos se publiku navíc můžeme představit z mnoha úhlů. A dál? Čeká nás hodně krásných angažmá a speciálně se těšíme na prosincové nahrávání Dvořákových kvartetů, nadčasových opusů 61 a 105, opět pro Supraphon.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..