Petr Fiala: O dráze profesionálního hudebníka jsem ani neuvažoval

Co se vám jako první vybaví, když uslyšíte jméno Petr Fiala? Můžete si na tuto otázku zkusit odpovědět sami a porovnat si svou odpověď s hudebníky, kterým jsem ji rovněž položil. Skladatel, sbormistr, zakladatel Českého filharmonického sboru Brno a Velikonočního festivalu Petr Fiala dnes slaví sedmdesáté narozeniny – gratulujeme!

Po návratu z německého turné jste měl hned další večer koncert tady. Najdete si vůbec čas na nějakou nehudební oslavu?
Na to hledám čas velmi obtížně. My jsme teď měli koncerty z mých skladeb v Brně, Glagolskou mši v Praze a beethovenovsko mozartovský program v Českých Budějovicích, potom jsme jeli do Lince odgenerálkovat a provést Massenetovu Máří Magdalénu. Takže jediný možný termín byl teď v sobotu, kdy byl sbor na cestě do Lince, a já jsem se k němu připojil až v neděli ráno. A tento týden nás čeká série Dvořákových Requiem s orchestrem FOK, takže se nezastavíme. Je to velmi náročné, ale je to taky jediná cesta, jak sbor bez pravidelných dotací uživit. Zatím se to daří, protože je o nás velký zájem, především v zahraničí, kde nás považují za jeden z nejlepších sborů Evropy. Tato práce nás drží při životě, protože honoráře u velkých špičkových orchestrů jsou na vyšší úrovni než v České republice. Tady sotva pokrývají vložené náklady, ale přesto vystupujeme i se všemi profesionálními orchestry u nás. Snažíme se pořádat také a capellové koncerty – je to hudební očista a někdy se nám to daří i v zahraničí, opět díky našemu renomé.

Od dětství jste přicházel do styku s chrámovou hudbou i kostelními písněmi pro lid. Ovlivnilo to nějak váš vztah ke zpěvu?
Zcela určitě. Já jsem hrál po kostelích na varhany od deseti let a chrámové sborečky jsem dával dohromady už jako malý kluk. Jsem nejstarší ze třinácti dětí a byli jsme muzikantsky střelená rodina, takže jsme se třeba odpoledne sešli a zpívali vícehlasně lidové písně. Takové věci už se spíš jen dočtete v knížkách o národním obrození. Dělali jsme také hudební večírky, na kterých jsem hrával na klavír, sestry zpívaly… o dráze profesionálního hudebníka jsem ani neuvažoval, hlásil jsem se po gymnáziu na chemii, kam mě nevzali. V mém kádrovém posudku totiž stálo, že pocházím z nábožensky fanatické rodiny. Tak jsem šel dělat pomocného dělníka a později se dostal na konzervatoř. Po ní jsem ještě studoval na akademii u profesora Kapra skladbu a u profesora Veselky dirigování. Zezačátku jsem se etabloval jako skladatel a až mnohem později založil Český filharmonický sbor Brno.

Vybaví se mi nejen vynikající sbormistr a skladatel, ale také můj profesor z brněnské konzervatoře, který nás učil sborovému zpěvu. Byl našimi výkony často upřímně (a zcela právem) zděšen, ale nikdy neztrácel nadhled, humor a glanc. Petr Fiala je unikátní osobnost, člověk s jasným uměleckým cílem, jehož splnění dosáhl v míře nevídané. Český filharmonický sbor Brno, který založil a vybudoval od nuly, patří k nejužší světové špičce. Obsah téhle fráze si uvědomuji pokaždé, když mluvím se slavnými dirigenty či manažery nejlepších orchestrů a festivalů, kteří se předhánějí, kdo bude moci s ČFSB spolupracovat. Je skoro neuvěřitelné, v jakých podmínkách se mu podařilo vystavět těleso, které konkuruje těm nejlepším na světě a často s velkým přehledem vítězí.
David Mareček, ředitel České filharmonie

Pro posluchače od popu až po vážnou hudbu má vokální hudba specifickou přitažlivost, čím to je?
Říká se, že lidský hlas je nejkrásnější nástroj, a on opravdu krásně zní. Potom je tu ještě další věc – zpěvák studuje i text – vzhledem k dnešnímu trendu v různých jazycích – my zpíváme i hebrejsky. V tom je jisté kouzlo vokálního projevu, že je v něm totiž obsaženo slovo, i když mu posluchač třeba úplně dokonale nerozumí. My se o výslovnost maximálně snažíme a já na ní při studiu skladeb trvám. Na světě jsou i velmi dobré sbory, kterým není rozumět ani slovo, a vlastně se to týká i některých sólových zpěváků. Text ale dává hudbě další výrazové možnosti.

Nechtěl jste se někdy stát sólovým zpěvákem?
To jsem nikdy nechtěl, i když jsem externě studoval i zpěv a paní profesorka Weinbergerová na konzervatoři dokonce říkala, že mám krásný tenor. Moje manželka je ale profesionální zpěvačka, od ní toho o zpěvu hodně vím a bez toho se dobrý sbormistr neobejde. Musí zpěvu technicky rozumět a umět poradit i školeným zpěvákům jak nasadit konkrétní vokál, aby to bylo barevné a přitom jednotné. Znám spoustu sbormistrů, kteří jsou dobří muzikanti, ale neumějí sboru dát vokální kulturu. Já vyznávám instrumentální vedení hlasu bez velkého vibrata, neberu takové zpěváky ani při konkurzech, i když mají velký hlas – nezapadají mi do koncepce. Tuto specifickou zvukovou kulturu si na nás cení i zahraniční kritiky.

Dokážete vyjmenovat všechny sbory, které jste vedl a vedete?
Jako student jsem vedl různé amatérské sborečky a deset let jsem na Slovensku vedl výborný amatérský sbor Kysuca (nedávno jsem zjišťoval, kolika mezinárodních soutěží amatérských sborů jsem se účastnil, a napočítal jsem třicet šest ocenění). Když zemřel profesor Hradil, převzal jsem v Brně mužský sbor Foerster, vypomáhal jsem také manželce s dívčím sborem Amititia, který založila. Z těchto dvou sborů jsme složili smíšený sbor Amititia-Foerster a po dvou letech jej po zralé úvaze přejmenovali na Český filharmonický sbor Brno. Sbor se samozřejmě průběžně obměňuje a omlazuje, kromě profesionálních zpěváků v něm působí i lidé, kteří vystudovali hru na nějaký nástroj nebo třeba pedagogickou fakultu a mají k tomu privátní hlasové školení. Jsou často hudebně velmi pohotoví, což je při práci sboru, který zpívá každý týden jiný titul, nezbytně potřeba.

Kromě vašich těles máme v Brně i vynikající operní sbor, Kantilénu, dále Ars Brunensis, výborné amatéry Vox Iuvenalis, nadšené janáčkovce Lásku opravdivou, dalo by se říci, že jsme sborovou velmocí. Proč myslíte, že k tomu došlo?
To je fenomén, který si neumím vysvětlit, ale přivedl mě k tomu, že jsem se odvážil tu založit profesionální sbor. Bral jsem to vždy jako přirozenou zpěvnost jižní Moravy, která vychází z folkloru, ale je použitelná i pro nás. Další věc je, že tu působili skvělí sbormistři – Šoupal, Steinmann, na ně navazoval profesor Veselka, můj učitel a významná osobnost. Tady ho vyhodili z JAMU, ale sáhl po něm soudruh Pauer, a Veselka zvelebil Pražský filharmonický sbor.

Pro mě je to zásadní člověk. Byl to jeden ze dvou dirigentů – vedle Pavla Kühna –, který mi věřil a dal mi šanci na koncertech. A potom se mi samozřejmě vybaví jeho sbor.
Simona Houda Šaturová, pěvkyně

Když komponujete, promítá se vám vaše orientace na zpěv i do instrumentálních partů, ovlivňuje je to nějak?
Ani bych neřekl a moje komponování musím vůbec uvést na pravou míru. Když jsem v roce 1971 ukončil JAMU, tak jsem pilně komponoval a sborům se věnoval jen okrajově. Také jsem byl třicet tři let profesorem na konzervatoři a ty profese se prolínaly. Komponoval jsem tehdy hodně, ale vokální hudbou jsem nijak ovlivněn nebyl. Napsal jsem i hodně instrumentální hudby.

…zkomponoval jste i balet Hořící kámen, hudbu "bez hlasu".
Ano, a také tři symfonie, mám řadu kvartetů a komorních skladeb. Psal jsem také hodně pro akordeon, k tomu mě vyzval můj kolega, akordeonista profesor Tesař. Vychrlil jsem tehdy nějakých pětadvacet skladeb pro akordeon, které jsou rozšířeny po celém světě a udělaly mi velké skladatelské renomé, aniž jsem to zamýšlel. Napsal jsem ale samozřejmě řadu písní, kantát a oratorií, celý život spolupracuji s úžasnou básnířkou Zuzanou Renčovou Novákovou. Celkem mám napsaných asi dvě stě opusů, ale v posledních letech vlastně neskládám, nemám na to čas. Jen se mi teď podařilo napsat desetiminutovou poému k cyrilometodějskému výročí Bratři ze Soluně pro basbaryton a varhany, je určena pro Richarda Nováka.

Letošní ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby vám věnoval závěrečný koncert na Petrově. Vy jste festival založil – jak se díváte na těch dvacet let, co jste vytvářel jeho dramaturgii?
Já se na ně dívám rád, festival jsem založil, staral se o něj, je to moje dítě. Pečoval jsem také o jeho návštěvnost a mladí, bujní hudební vědci mi vyčítali, že je tam pořád Stabat Mater, kterou jsem považoval  za rezidenční dílo festivalu. Dnes jsem rád, že se festival etabloval, je to nejstarší Velikonoční festival v České republice. Po dvaceti letech a po zralé úvaze bylo na čase, aby festival převzal někdo jiný. My na něm občas vystoupíme jako interpreti.

Velikonoční festival se více věnuje staré a současné hudbě, většinou už se také neodehrává na Petrově. Jak se na tyto změny díváte?
Každá změna má svůj smysl. Rozmístit festival do různých kostelů je provozně náročnější, ale je to dobrý nápad a je dobře, že se to realizuje. Já jsem si vědom toho, že akustika Petrova není ideální, to víme všichni, ale jeho genius loci akustické nedostatky nahradil. Další věc je, aby si nový repertoár také našel publikum. Bez něj zůstává dramaturgický nápad jen nápadem a návštěvnost koncertů v Brně je vůbec podprůměrná, když to řeknu slušně. Brno dopadá špatně i ve srovnání s Olomoucí a Ostravou, o zahraničí vůbec nemluvím. Ale co se týká festivalu, tak jsem čekal, že po těch dvaceti letech přijde někdo jiný s jinými nápady, a to nikdy není ke škodě.

Součástí oslav vašich narozenin má být i srpnový koncert vašeho sboru v Jaroměřicích, vybíral jste si repertoár jako dárek sám pro sebe?
To ani ne, spíš jsem hleděl na to, aby se repertoár hodil do prostředí krásného barokního kostela, kde je možné vystoupit jen s komorní sestavou. Zařadil jsem tedy čtyři modlitbičky svého oblíbence Francise Poulenca, který má letos výročí. Potom jsem zařadil pár Brucknerových motet a pan intendant Stehlík mě žádal, abych vybral i něco populárního, tak jsem zařadil Dvořákovu Mši D dur. Ta je pěkná, líbí se a ve varhanní verzi se dá zpívat i velmi komorně. Takže program vychází z prostředí jaroměřického chrámu a není v něm nic převratného.

Jeho Filharmonický sbor Brno, protože to je obdivuhodné dílo, které se mu podařilo vytvořit. Je tím známější než skladatelskou činností, ta zůstává přece jen na druhé koleji. Ale je to pro celé české sborové umění úžasné, co dokázal. Navíc je to v Brně, kde je také vynikající operní sbor – to je zase dílo Josefa Pančíka. Rád bych se dožil toho, kdy se tato dvě tělesa spojí a udělají něco velkolepého společně.
Richard Novák, pěvec

Za nahrávku duchovních motet Antona Brucknera jste získali cenu Echo Klassik 2007. Jsou vám Brucknerova moteta i jinak osobně blízká?
Já jsem Brucknerova moteta slyšel slušně zazpívaná poprvé od Brněnských madrigalistů s Pepíkem Pančíkem. To byl skvělý amatérský sbor a v altu zpívala i moje žena. Ta moteta mě chytila a bylo mým snem je nastudovat všechna. Když jsem tedy založil profesionální sbor a začal mít určitou kvalitu, tak jsme je postupně po chvilkách studovali a jednotlivě prováděli na koncertech. A nakonec přišla nabídka od špičkového vydavatelství Musikproduktion Dabringhaus und Grimm, že by měli zájem je kompletně natočit. Že bychom dostali Echo Klassik, to nás ani nenapadlo, navíc v Německu, kde si myslí, že mají na Brucknera patent. A my jsme v tom roce dostali ještě jednu cenu Echo Klassik za nahrávku Lisztova oratoria Kristus s bonnským orchestrem. To byla nejlepší nahrávka roku a za moteta jsme dostali ocenění jako nejlepší soubor. Nám ta ocenění v zahraničí ohromně pomohla, jsme jediný český soubor, který cenu Echo Klassik získal.

Jaké hudbě obecně dáváte přednost, lze to charakterizovat – ať už nějakým obecným rysem, obdobím vzniku, jakkoliv?
Jsem vystudovaný skladatel, takže mám vztah k hudbě dvacátého a teď už vlastně i jednadvacátého století. Taky se v těch věcech vyznám a umím je nastudovat, aniž bych sbor zničil. Nemám vyloženě oblíbené období, děláme věci od renesance až po dnešek, profesně musíme dělat všechno. Já mám ale nejraději romantismus, Brahmsovo Německé requiem, všechny velké Dvořáky, Mahlera, hlavně druhou a třetí symfonii, i když zpíváme často i osmou – natočili jsme je všechny několikrát.

Jak se díváte na takzvanou historicky poučenou interpretaci staré hudby?
Já ty soubory poslouchám a zajímá mě to, i když to není úplně moje gusto. Někdy si myslím, že si přisvojují právo na jedinou správnou interpretaci. Já jsem zažil nastudování Berliozova Romea a Julie se sirem Norringtonem, který nás i orchestr nutil do absolutně rovného tónu bez vibrata. Bylo to mrtvé, o ničem, vůbec jsem to nepochopil. Mně se z poučené interpretace líbí stylově kompromisní projevy, třeba John Eliot Gardiner a Monteverdi Choir. Jejich způsob zpěvu je pro mě ideální a zahřálo mě, když jsme přijeli zpívat do sálu Pleyel v Paříži a zjistili, že jsou tam v celé sezóně jen dva sborové koncerty – Monteverdi Choir a my.

Je něco, co byste v hudbě rozhodně odmítl dělat za jakékoliv peníze?
Nechtěl bych dělat pokleslé revuální nebo muzikálové akce, kde bychom museli hudebně prostituovat a jít pod určitou úroveň. My jsme dělali Lloyda Webbera i Bernsteina, dokonce jsme natočili i rockovou operu Pietro e Lucia slovenského skladatele Dušana Rapoše, ale pod tuto úroveň už bych šel nerad.

Souvisí to s vašimi životními hodnotami vůbec?
Samozřejmě, dnes se v některých senzacechtivých muzikálových i jiných produkcích zachází až do satanismu, což je z mého hlediska naprosto nepřípustné, to už bych nerozdýchal.

Foto Jiří Sláma