Možná jste si podobně jako já už mnohokrát položili otázku, jak se rodí operní režiséři. Co mladého umělce přivede k tomu, že se nepostaví na jeviště nebo za pult, ale rozhodne se operu rovnou inscenovat. S Jakubem Janem Černým, studentem operní režie na HF JAMU, který se právě nyní v roli asistenta režiséra podílí na vzniku netrpělivě očekávané inscenace Straussovy operety Netopýr v Opeře Národního divadla Brno, jsme si povídali o jeho cestě k režisérské židli.
V Českých Budějovicích, odkud pocházíš, jsi na ZUŠ hrál na klavír, zpíval jsi, přitom ses po dobu 13 let intenzivně věnoval baletu. Jak ses dostal k divadlu?
Do budovy divadla jsem se poprvé podíval dávno předtím: ve dvou letech mě maminka vzala na komickou operu Marta od Flotowa. Od té doby jsem chodil do divadla dost často. Když jsem o něco později mamince řekl, že chci dělat balet, přihlásila mě do baletní školy Jihočeského divadla. Odtamtud si mě začali brát do oper na dětské nemluvené role, pak jsem tam začal působit i v baletním souboru, následně přišla činohra. Tak se vlastně rozjelo moje divadelní působení. Logicky jsem pokračoval na Pražskou konzervatoř, kde jsem vystudoval obor hudebně dramatické umění.
Co bylo impulzem k tomu vydat se směrem operní režie?
Operu jsem měl vždycky rád a bavilo mě být součástí procesu zkoušení, v němých nebo tanečních rolích. Už při studiu na konzervatoři v Praze jsem zaznamenal obor operní režie na HF JAMU, ale nijak zvlášť jsem to tehdy neřešil. Se začátkem posledního ročníku na konzervatoři mi to začalo stále víc rezonovat v hlavě. Požádal jsem tedy o konzultaci dr. Tomáše Studeného z katedry dirigování a operní režie a po ní bylo rozhodnuto!
Jsi skutečně všestranný člověk – aktivně hraješ v činohře, tančíš, režíruješ muzikály i operu. Jaká z těchto forem tě nejvíce baví a naplňuje a proč?
To se vůbec nedá říct. Myslím si, že každá z těch disciplín má svá specifika, a právě to mě na nich baví. V průběhu let hrála každá z nich v mém životě prim. Na začátku to byl balet, potom činohra a teď je to rozhodně opera. Je to ale spíš tím, že se na ni momentálně soustředím nejvíc. Jinak všechny tyto formy budou vždy moje velká srdcová záležitost.
Pro mě je důležité, aby při práci panovala dobrá atmosféra, aby kolem byli fajn lidé a aby nás samotné zkoušení bavilo.
Jaká byla tvá první režijní práce?
Poprvé jsem režíroval v pátém ročníku na konzervatoři, kde jsme se spolužáky vytvářeli celé autorské představení a všichni jsme se na něm do určité míry režijně podíleli. Byla to krásná zkušenost, protože to byla práce v kolektivu kamarádů. S některými jsem dokonce bydlel, byla to taková moje pražská rodina.
Moje první velká režijní práce ale přišla až na JAMU, a to inscenace L’amore crudele ve Studiu Devítka. Byl to společný semestrální projekt studentů prvních ročníků dirigování, zpěvu i hudební produkce, já jako režisér. A opět šlo o mimořádně příjemnou práci, protože jsem měl skvělé obsazení a celý úžasný tým, který mi byl velkou oporou.
Když Tě tak poslouchám, je pro tebe harmonie v inscenačním týmu zásadní věcí. Jak jsi ji dokázal vytvořit a udržet při práci se studenty prvních ročníků? Jak jsi třeba motivoval zpěváky?
Pracovalo se mi s nimi moc dobře, bylo to vlastně takové za odměnu. Samozřejmě občas přišly i těžší momenty, ale naštěstí jich bylo opravdu málo, všichni prváci jsou moc šikovní.
Co se motivace týče, myslím si, že ani nebyla zvlášť nutná. Opravdu jsme táhli za jeden provaz a především mezi námi byla důvěra. Já věřil jim, že to zvládnou, a oni zase věřili mně, že vím, co dělám.
Co Tě čeká po Netopýrovi?
V Národním divadle u Netopýra asistuji Votěchu Oreničovi, který není jen režisér, ale i libretista. Jeho libreto zhudebnila Kateřina Slaběňáková a výsledkem je nová opera Mary 333. Tu budu režírovat na hudební fakultě JAMU. Na divadelní fakultě mě čeká režie muzikálu, slavné Teorie relativity od Briana Hilla a Neila Bartrama.
Jsi hodně vytížený, jak studiem, tak pracovně – dohráváš ještě řadu představení v různých divadlech. Vnímáš ve svém životě stres, a pokud ano, jak ho zvládáš?
Nejvíc stresu přichází ve chvílích, kdy se mi kříží termíny a ideálně bych potřeboval být na dvou místech najednou. Ale ono se to vždycky nějak vyřeší. Obecně se nepovažuji za velkého stresaře, nebo se mu alespoň snažím vyhýbat a rychle ho zažehnat. Přijde mi nesmírně kontraproduktivní, a to jak pro režii, tak pro herectví.
Jaký jsi režisér? Necháváš zpěvákům raději improvizační volnost, nebo máš rád nad vším kontrolu?
U projektu L´amore crudele jsem byl rád, když zpěváci do mého konceptu vnášeli i vlastní nápady, což se dělo především v začátcích práce. S blížící se premiérou jsem ale samozřejmě převzal kontrolu. Uvidím, zda to podobně půjde i u Mary 333 a muzikálu. Pár lidí z týmu už znám, jsou to vesměs příjemní lidé, takže věřím, že spolupráce půjde jako po másle!
Jako činoherní herec jsi pracoval s mnoha režiséry. Jaká je tvoje oblíbená inscenace a proč?
To je těžká otázka, každá divadelní práce byla něčím speciální a na každé jsem se něco naučil. Ale mezi moje srdcovky patří například Advent od Jarmily Glazarové, kterou v Jihočeském divadle režíroval Martin Františák, nebo Divotvorný hrnec v režii legendárního Josefa Průdka, hráli jsme ho na krumlovském Otáčivém hledišti.
Určitě nikdy nezapomenu na školní inscenaci Jako naprostí šílenci, kde jsem ztvárnil roli Jimmyho a která byla výjimečná především tím, že šlo o první velké představení na škole a zároveň o maturitní inscenaci. Navíc při zkoušení byla obrovská sranda.
Je tvůj obor spíše kompetitivní, nebo se s ostatními režiséry podporujete?
Z mé zkušenosti mezi sebou režiséři nesoutěží tak jako třeba herci. Zatím jsem se setkával hlavně s podporou a vzájemným přáním úspěchu. Na konzervatoři to bylo podobné – navzájem jsme se podporovali. Předpokládám ale, že jakmile se člověk dostane mimo takto podporující kolektiv, začnou mezi sebou o místo a příležitosti soutěžit i režiséři.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..