V rámci festivalu Maraton hudby Brno vystoupí v sobotu 8. srpna v brněnském klubu První patro italský hudebník a skladatel Stefano Saletti se svým triem, které je jednou z variant jeho kapely Banda Ikona. V následujícím rozhovoru se vracíme ke dvěma Salttiho konceptuálním albům věnovaným středomořským kulturám, Mediterraneo Ostinato (2021) a Mediterranima (2025).
V roce 2021 jste natočil album Mediterraneo Ostinato, které jste nazpíval zvláštním jazykem. Co je to za řeč?
Je to starý jazyk z oblasti Středomoří. Říkalo se mu sabir a byla to směs italských, francouzských, španělských a arabských slov. Šlo o řeč, kterou používali námořníci, piráti a rybáři, prostě všichni lidé, kteří žili v oblasti Středomoří. Tímto jazykem se hovořilo po tři nebo čtyři století, ale dnes jím už nikdo nemluví. Důvod, proč jsme se jej rozhodli použít na našem albu, byl ten, že jsme chtěli zdůraznit sounáležitost obyvatel středomořské oblasti, jejich komunitu, která využívala právě tento jazyk jako společný komunikační prostředek. Myšlenka alba Mediterraneo Ostinato je vlastně stejná. Je to idea společné identity všech, kteří v oblasti Středomoří žijí. V jižní Itálii, v severní Africe, na Balkáně, ve Španělsku – tam všude najdeme podobné prvky v lidové hudbě, v tradiční kultuře, v literatuře i ve výtvarném umění. Chtěl jsem tedy výběrem jazyka zdůraznit a potvrdit společnou středomořskou identitu.
Myslím, že sabir v jedné ze svých her cituje francouzský dramatik z období klasicismu Molière.
Ano, slovo „sabir“ se objevilo v Molièrově hře Měšťák šlechticem. Existuje teorie, že souvisí se španělským slovem „saber“, vědět. Je vlastně zajímavé, že tento jazyk má své jméno ze slovesa označujícího vědění. Ale sabir najdete i v dalších literárních dílech, nejen u Molièra. My jsme na albu do sabiru přeložili i modlitbu Otče náš a používáme tento jazyk i na našem starším albu. Sabir je skvělý, protože mu může kdokoli v oblasti Středomoří rozumět.
Ale co posluchači na vašich koncertech, zvlášť pokud nejsou z oblasti Středomoří?
Vysvětluji jim, že zpíváme ve starém jazyce a naši posluchače to fascinuje. Sabirem nikdo nemluví, ale je to zajímavý koncept. Během koncertu tedy říkám, o čem zpíváme, a lidé si uvědomují, že to není ani italština, ani francouzština, ani španělština, ale směs všech těchto jazyků.
Zmínil jste slovo „koncept“. Máte rád konceptuální alba?
Ano, rád vytvářím konceptuální alba. Hudba pro mne totiž není jen hudbou, ale je také ideou, konceptem. Poté, co si tedy stanovím základní ideu, začnu komponovat hudbu, podobně jako malíř maluje obraz. Nejprve je tedy základní myšlenka, a pak už píšu zároveň hudbu a texty.
Na albu účinkuje pestrá směs zpěváků a hudebníků. Podle čeho jste je vybíral?
Co se týká zpěvu, spolupracoval jsem například s tureckou zpěvačkou Yasemin Sannino. Tu jsem speciálně pozval do jediné lidové písně na albu, arménské Nare Nare. Líbila se mi myšlenka, že italsko-turecká zpěvačka bude zpívat arménskou píseň. Turci a Arméni spolu v minulosti hodně bojovali a já jsem chtěl tímto gestem ukázat, že to může být i jinak. Lucillu Galeazzi jsem na album pozval do dvou písní, protože je to výborná zpěvačka a její hlas se hodí k tradičnějšímu stylu těchto skladeb. Na duduk na albu hraje Renato Vecchio. Na akordeon se střídají Riccardo Tesi a Alessandro D’Alessandro, což jsou dva velmi rozdílní hudebníci. Riccardo je mistr hudby minulosti a Alessandro mistr přítomnosti a budoucnosti. Každý z nich hraje na akordeon úplně jiným způsobem a styl hry obou se mi moc líbí. Potom jsem na album pozval palestinského zpěváka Nabila, který tam zpívá jednu píseň v arabštině. A pak jsou tam samozřejmě členové mé kapely Banda Ikona – Mario Rivera, Barbara Eramo, Gabriele Coen a Giovanni Lo Cascio. S nimi koncertuji už téměř dvacet let.
Vrátím se k myšlence Středomoří. Mají obyvatelé různých částí této oblasti něco společného?
Myslím, že společný mají tyto národy přístup k životu. Obyvatele Středomoří můžeme charakterizovat směsí vlastností, které vnímám jako „černou“ a „bílou“ stránku jejich povahy. Na jedné straně je to smysl pro tragédii uvnitř v nás, pro drama, zoufalství, a na straně druhé smysl pro bláznovství, radost, lásku k životu. Jsme zoufalí… a radujeme se. Drama – a štěstí. Toto je pro obyvatele Středomoří typické a najdete to i v tamní literatuře. Znám to i z vlastní zkušenosti a tuto myšlenku jsem použil i při psaní textů na album Mediterraneo Ostinato. Inspiroval jsem se verši básníků z této oblasti, jako byli z Itálie Italo Calvino a Pier Paolo Pasolini, ze Španělska Antonio Machado nebo z východní části Středomoří Predrag Matvejevič. Nepsali sice stejným jazykem, ale měli podobný – „středomořský“ – styl myšlení.
Na album Mediterraneo Ostinato jste loni navázal novinkou Mediterranima. Opět na něm zpracováváte téma Středomoří a opět používáte sabir. V čem je album jiné?
Rozšířil jsem okruh hudebníků a zpěvaček, které se na albu podílely. Každou píseň nazpívala jiná zpěvačka, protože jsem kolem sebe chtěl mít hodně přátel, hodně umělců, které mám rád, a protože jsem chtěl vytvořit jakousi sborovou píseň pro Středomoří. Oslovil jsem proto zpěvačky jako Elena Ledda, Ginevra Di Marco, Lucilla Galeazzi, dále jsou tam zpěvačky spojené s mou kapelou Banda Icona Gabriella Aiello a Yasemin Sannino, dále Fabia Salvucci a Eleonora Bordonaro. Každá z nich nazpívala jinou skladbu a každá do jazyka sabir vnesla svou vlastní barvu hlasu, svou sílu a jedinečnost. Líbila se mi myšlenka, že různé zpěvačky zpívají v sabiru, který byl společným jazykem Středomoří, jazykem dialogu mezi národy, tradicemi a rozdíly, jež ve Středomoří existují. To je jedna z hlavních zvláštností alba. Zároveň jsem pracoval i s různými hudebníky – Antonello Salis hraje na akordeon nebo Rita Marcotulli na klavír. Ta se na mém albu objevila poprvé. To je asi ten největší rozdíl. Samozřejmě jsem hrál také s hudebníky z kapely Banda Icona, kteří se podíleli už na předchozích albech. Pokud jde o mou osobní úlohu, zpívám víc než na jiných albech, ale jinak je role stejná, protože koncept alba je můj. Všechny skladby jsem samozřejmě složil já. Rozhodl jsem se album podepsat svým jménem, protože je to osobnější projekt než práce se skupinou. Když koncertujeme, vystupuji s Bandou Ikona, která loni oslavila dvacet let existence. Je to velká rodina – prošlo jí pětadvacet hudebníků a přirozeně se obměňují, protože se mění i samotný projekt. Je to opravdu velká rodina muzikantů, kteří sdílejí stejnou představu o roli hudby, a ta je podle mě dnes obzvlášť důležitá. Je to role politická, kulturní i společenská.
Když jste k jednotlivým písním vybíral zpěvačky, existují mezi interpretkami a skladbami nějaké jasné vazby?
Ano, existují. Například ve skladbě Marjan jsem při komponování vycházel z balkánského mýtu zvaného Dodola, což je postava spojená s deštěm a plodností. Tu samou postavu ale najdeme také na Sardinii, kde se jí říká Dea Madre, Matka bohyně, a proto jsem ke zpěvu oslovil Elenu Leddu, která pochází právě ze Sardinie. Složil jsem také jedinou skladbu, která není v jazyce sabir – použil jsem v ní texty a slova z tradice oblasti Sabinských hor, z okolí města Rieti a podobně, a ke zpěvu jsem pozval Lucillu Galeazzi, která pochází z Terni z Umbrie. Má zkušenosti se zpěvem tanečních písní v rytmu saltarello a s podobným repertoárem a byla jediná, kdo to mohl zazpívat tím správným způsobem. Snažil jsem se tedy využít barvu hlasu každé zpěvačky tak, aby co nejlépe odpovídala skladbám, které jsem napsal. Vazba mohla být historická jako v případě Eleny Leddy nebo daná hudebními možnostmi. Například Gabriella Aiello, která je spolu s Yasemin hlavní zpěvačkou Bandy Ikona, nazpívala píseň Il filo infinito, vycházející ze středověké hudby. Sama totiž středověkou a lidovou hudbu zpívá. Hledal jsem zkrátka hlasy, které byly pro jednotlivé skladby nejvhodnější.
Toto album vyšlo 25. dubna 2025, což má myslím konkrétní důvod…
Ano, 25. dubna je v Itálii Den osvobození od fašistické diktatury. Chtěl jsem, aby album vyšlo právě v tento den, protože všichni dnes žijeme v opravdu velmi obtížné situaci, pokud jde o demokracii a svobodu. Musíme znovu potvrdit sílu hudby, potvrdit myšlenku svobody, setkávání a také reflektovat to, co se stalo a co se děje v Palestině, v Gaze… To není přijatelné pro hudebníky a pro žádné lidi. A to, co se stalo v Itálii před mnoha lety, během dvaceti let fašismu…? Musíme udělat všechno pro to, aby se to už nikdy nevrátilo, protože nebezpečí nového fašismu existuje. Existuje v Evropě, existuje v Itálii, existuje ve světě, stačí se podívat na to, co se děje ve Spojených státech amerických. Jsme velmi blízko fašismu i „demokratuře“. Velký intelektuál Predrag Matvejevič hovořil o „demokratuře“, která vzniká spojení demokracie a diktatury. Dnes v takovém období „demokratury“ žijeme a je to velmi nebezpečné. Proto jsem jako první skladbu na album Mediterranima zařadil píseň s názvem Resistar, což v jazyce sabir znamená „odolávat“. Resistar, protože hudba je také formou kulturního a politického odporu vůči této situaci.
Jedna věc je odolat, druhá je hudbou přímo něco změnit. Dá se to vůbec?
Jsem spíš pesimista. Doufám, že na dalším albu už o této situaci mluvit nebudu, ale člověk nikdy neví. Je to pravda, protože předchozí album se jmenovalo Mediterraneo Ostinato a šlo na něm o zarputilost středomořských národů bránit se i kulturně. Mediterranima je pak myšlenka hledání společné duše Středomoří napříč náboženstvími – mezi křesťanstvím, judaismem a islámem. Je to myšlenka dialogu, otevřeného střetu názorů, nikoli války, která se udržuje silou a kterou v posledních dvou letech vidíme v Palestině. Musíme znovu začít mluvit. Jedna věta, která je jakýmsi shrnutím myšlenky Mediterranima, zní: Jen umění nás může zachránit před nenávistí. Protože jen hudba, umění, kultura obecně nás mohou před nenávistí spasit. Na druhé straně je totiž už jen nenávist a síla: „Jsem silnější než ty, porazím tě.“ Ne. Musíme vést dialog, musíme se navzájem konfrontovat. Právě v kultuře, v literatuře, v umění, v hudbě a v poezii můžeme znovu vytvořit Středomoří, které bude skutečně Středomořím míru a bratrství mezi národy.
Vaše hledání společné duše mezi náboženstvími dokládá i to, že jste na album zařadil zhudebněný text perského básníka Rúmího, islámského mystika.
Ano, Rúmí byl muslim, ale byl to muslim, který hovořil o lásce. Psal také o ženě a o víně jako nápoji. Hovořil i o nutnosti setkávání. Říká, že když se súfijští tanečníci točí dokola, dostávají se za hranice nebe a země, což je fantastické. Pozvedal se k nebi myslí i srdcem, a to se mi líbilo, protože na chvíli můžeme zapomenout na hrůzu, která je kolem nás, a můžeme se povznést k duchovnímu vidění, které není náboženské, ale spirituální, a to je velmi důležité. Protože války se vedou ve jménu náboženství, ale nikdy se nevedla válka ve jménu spirituality.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..