Uměleckého ředitele festivalu JazzFestBrno Viléma Spilku zaujalo sdružení Liška – Malina – Nejtek ihned, když se o něm dozvěděl: „Koupil jsem vlastně zajíce v pytli. Dávno jsem je měl domluvené a ještě jsem ani nevěděl, jak to zní. Bylo mi jedno, jestli to bude bluegrass, nebo new age.“ Debutové album už je na světě, návštěvníci letošního ročníku festivalu uslyší trio také živě.
Fragile Bliss je společné album tří výrazných osobností české scény – kontrabasisty Tomáše Lišky (Druhá tráva, Pénte, dříve Milokraj, Points), banjisty a hráče na dechové nástroje Luboše Maliny (Druhá tráva, García, Malina Brothers, Kon Sira) a pianisty Michala Nejtka (NTS, skupiny Davida Kollera a Michala Pavlíčka). Album je nominováno na žánrového Anděla v jazzové kategorii, ačkoli zdaleka najde o čistý jazz. Trio Liška – Malina – Nejtek vystoupí v rámci festivalu 10. dubna v divadle Husa na provázku. Následující rozhovor vznikal v Praze, na otázky odpovídali Luboš Malina a Michal Nejtek.
Luboši, ty hraješ s Tomášem v Druhé trávě. Jak ale vznikl nápad, že založíte novou instrumentální sestavu?
LM: Dostal jsem nabídku od Heleny Plachtové, pořadatelky z Českého Krumlova, na jeden večer v listopadu v rámci pravidelných krumlovských recitálů. Měl jsem hrát s nějakým menším uskupením, protože prostor byl také menší. Tak jsem šel za Tomášem Liškou, že bychom mohli dát dohromady nějaké trio, a přemýšleli jsme o třetím nástroji. Tomáše napadlo piano, což se mi moc líbilo, protože už předtím jsem o nějaké sestavě s pianem uvažoval.
Jaká pak byla cesta konkrétně k Michalu Nejtkovi?
LM: Opět to byl nápad Tomáše Lišky, protože já se v těchto sférách moc nepohybuji. České pianisty na pomezí klasické muziky a jazzu jsem moc neznal, ale Tomáš navrhl Michala Nejtka.
Kdybych měl vyjmenovat důležité české pianisty, asi bych si na vás, Michale, nevzpomněl, protože mám vaše jméno více spojeno s elektrickými klávesami a také s komponováním. Neuvažovali jste, že byste do tria přispěl i jinými barvami než jen akustickým klavírem?
MN: Uvažovali jsme o tom a také jsme to v průběhu procesu zkoušeli, ale nakonec jsme došli k tomu, že na desce bude minimum elektroniky. Je tam jen jedna krátká věc ode mne, kterou jsem zpětně vyrobil obráběním nahraného zvuku. Jinak jsme zjistili, že v tuto chvíli tam není místo pro syntezátory a další přidané barvy. Je to pro nás neříkám ideální, ale je to tvar, ke kterému jsme dospěli po ročním zkoušení. Pro elektroniku tam opravdu není místo, ale to mi vůbec nevadí. Já jsem za čisté piano rád.
Na začátku projektu byl tedy jeden koncert v Českém Krumlově. Předpokládám, že od toho, co dnes slyšíme na desce, se lišil výrazně…
LM: Ten koncert se lišil hlavně repertoárem, protože jsme ještě neměli dostatek původních nových věcí. Hrálo se víc mých skladeb, které jsem v průběhu minulých let nahrál v různých podobách. Na cédéčku jsou samé nové skladby.
Kdo skladby přinesl?
MN: Nejvíc skladeb je od Tomáše Lišky, několik jich má Luboš, já jednu. Měli jsme něco rozpracovaného a postupně jsme to během zkoušení dostávali do nějakého tvaru. Když jsme s tím byli spokojení, dali jsme to na desku, když ne, odložili jsme to na příště.
Má tato sestava, tedy banjo, klavír a kontrabas, nějaké vzory na světové scéně?
LM: Podobnou sestavu má americká banjistka Alison Braun ve svém kvartetu, tedy banjo, piano, baskytaru a bicí. Ale zásadní rozdíl je v repertoáru, který v jejím případě má daleko blíže k jazzu. Ale pokud bych měl někoho ze světové scény považovat za vzor, byl by to Béla Fleck, který na svých posledních nahrávkách často používal piano a dokonce natočil celou desku s Chickem Coreou. To pro mne bylo inspirací. Jak jsem říkal, že jsem už dříve uvažoval o nějaké spolupráci s pianem, bylo to právě na základě toho, že jsem viděl Bélu Flecka s Chickem Coreou.
Album vyšlo na samém konci roku 2015 a nyní je budete představovat i koncertně. Co tedy chystáte?
MN: Chystají se křty. Nejdůležitější koncerty proběhnou 10. dubna v divadle Husa na provázku v rámci festivalu JazzFestBrno a na konci dubna v Praze v Jazz Docku. Ale ještě jsme neřekli, že na desce hraje také Kamil Slezák, fantastický bubeník, který do projektu vplul, jako by to znal odedávna. Většina našich koncertů sice bude v triu, ale pokud se naskytne nějaká speciální příležitost, vystoupíme v kvartetu s bicími.
Každý z vás má řadu dalších hudebních projektů. V čem je pro vás právě toto trio výjimečné?
LM: Pro mne je to návrat k mým snům o koncertování ve fraku. Když jsem byl mladší a studoval jsem klasickou muziku na klarinet, nepředstavoval jsem si, že ze mne jednou bude folkrockový muzikant, který se tím bude živit. A když se pak stal folkrockovým nebo bluegrassovým hudebníkem, nikdy jsem si nemyslel, že bych ještě někdy hrál něco, co se podobá vážné hudbě. A jazz, to už vůbec ne. Pro mne to byla obrovská výzva a taky hodně práce. Ale je to věc, která mě strašně zajímá a strašně mě to baví
Máš jako posluchač blízko k jazzu?
LM: Jazz jsem poslouchal, ale není to oblast, ve které bych se nějak zvlášť orientoval. Mám rád Pata Methenyho i Chicka Coreu nebo syntézy, ve kterých jazz hraje velkou roli, ale nejsem žádný velký odborník.
Michale, čím je toto trio zajímavé pro vás?
MN: Tím, co už zaznělo, totiž že tady hraju jen na klasické piano. A za to jsem rád, protože právě s tímto nástrojem jsem nejvíc srostlý. Umím na něm pracovat s největším množstvím dynamické a artikulační variability, na syntezátory nejsem tak zběhlý. Zároveň je to pro mě pěkné v tom, že já teď hraju hodně v elektrických kapelách, kde se vyřádím se samply, a dlouho jsem nehrál v ničem akustickém. Toto trio si hodně spojuji s muzikou, která se hrála na konci 80. let a které se říkalo „nová akustická hudba“. Vzniklo pár desek, které mě hrozně bavily, když jsem byl mladý, například Trijo s Vojtěchem Havlem. A v tomto našem projektu bych něco z té hudby rád rozvíjel, například určitý vliv repetitivní muziky, minimalismu, který byl na konci 80. let u nás hodně populární, dále kompoziční praktiky z „vážné“ hudby, možná názvuky jazzu. Důležitá je promne ale především čistota formy a výrazu. Teď jsou v módě syntézy a tady mám představu čisté akustické muziky.
A spojoval jste si někdy dříve s touto „čistou akustickou muzikou“ zvuk banja?
MN: Abych se přiznal, moc ne. Banjo jsem znal vzdáleně, nikdy jsem se s ním blíže nepotkal, ale mám jen čím dál raději. Je to úžasný nástroj, který má možnosti, které jsem si předtím nedokázal představit. Když je člověk zná jen z country a bluegrassu, má pocit že je to jen doprovodný nebo jen sólový nástroj. Ale banjo má spoustu možností a já doufám, že jej budu moci dál prozkoumávat.
Luboši, ty hraješ na speciálně upravené banjo. Má to nějaký vliv na repertoár alba?
LM: To má zásadní vliv. Já tam mám přidány dva pražce, takže místo dvaadvaceti jich mám čtyřiadvacet. Umožňuje mi to hrát ve třech plných oktávách. Dvě skladby, které vznikly pro naše trio, začínají na 24. poli tónem d3.
Na albu hraješ i na dechové nástroje – kaval a whistle. Jak k tomu došlo?
LM: Obě ty skladby napsal Tomáš Liška a myslím, že když je psal, myslel na tyto nástroje, na které hraju. Takže to byl určitě záměr.
Co bude s vaším triem po jarním turné? Budete v této sestavě pokračovat?
MN: Vidíme to bezpochyby tak, že bychom chtěli. Já jsem jedině pro. Při našem vytížení nebude samozřejmě tolik koncertů, jak bychom si představovali, ale doufám, že bude vznikat nový repertoár a že za nějaký čas natočíme něco dalšího.
LM: Já bych také hrozně rád pokračoval. Myslím, že touto deskou nebo jarní šňůrou to neskončí. Mám nápady na další skladby a vidím v tom obrovský potenciál, takže bych rád pokračoval.
Vaše album je nominováno na žánrového Anděla v jazzové kategorii. Překvapila vás nominace?
MN: Mne nominace rozhodně překvapila, už proto, že jsme spíše mezižánroví než jazzoví. Nicméně je to potěšující zpráva.
LM: Pro mě je to spíš absurdní, nikdy mě nenapadlo, že by moje jméno mohlo někdy být spojováno s jazzem, ale pomalu si začínám zvykat. Z nominace mám radost, i když z celé té andělské akce mám už dávno smíšené pocity. Ale ta Rónova soška je moc krásná.
Co dalšího vás čeká v roce 2016?
LM: S Druhou trávou nám vyšlo DVD a letos bychom chtěli začít pracovat na nové autorské desce. Také slavíme pětadvacáté výročí. Vedle toho hraju se svými bratry v kapele Malina Brothers, se kterou jsme natočili cédéčko s Charliem McCoyem. A pak mám jeden velký dluh, který bych chtěl letos už dokončit. Je to autorská deska, na které už mnoho let pracujeme s Katkou García a s Věrou Provazníkovou.
MN: Já mám rok více kompoziční než koncertní, což mě těší. Čeká mě jedna větší skladba pro Orchestr Berg a taneční skupinu Spitfire Company. Potom nějaká scénická hudba a na konci roku doufejme komorní opera. Pokud jde o koncerty, je to už zmíněná šňůra Malina – Liška – Nejtek. Před několika dny proběhl křest desky Phoenix (s Pavlem Hrubým, Jaromírem Honhzákem a Dano Šoltisem). V únoru se konal velký koncert Michala Pavlíčka s bigbandem k jeho šedesátinám ve Foru Karlín. A během jara bychom měli natáčet s triem NTS v Anglii materiál na novou desku.
Dlouhán
24. březen 2016, 13:12