Překvapivý materiál zařadil na své nové album Podvod Vilém Spilka Quartet. Skupina, v jejímž čele stojí ředitel a dramaturg festivalu JazzFest Brno, totiž natočila instrumentální jazzové úpravy písní Hejna včel, Tulácký ráno, Na kameni kámen, Stánky a dalších táborákových hitů Jana Nedvěda. Ten měl možnost si nahrávku vyslechnout krátce po jejím dokončení a i o jeho reakci jsme hovořili s Vilémem Spilkou. A v rozhovoru pochopitelně došlo i na Portu, špekáčky a kotlík.
Viléme, proč ses rozhodl vydat album s úpravami písní Jana Nedvěda? Je to vtip, nebo naopak pocta autorovi, který nedávno oslavil 70. narozeniny?
Myslím, že to v sobě má něco z obou těchto poloh. Je v tom jistý cimrmanovský element, protože nechceme, aby kdokoli věděl, jak přesně to myslíme. Tak trochu to myslíme vážně a tak trochu ne. Především ty písničky mají svou hodnotu, a proto jsme si je vybrali. Navíc samy vybízejí k úpravě. Jejich syrová původní interpretace v rámci skupiny Brontosauři i samotného Honzy Nedvěda je ohlodaná na kost a tím pádem vytváří dost velký prostor na to, abychom s ním mohli něco rytmicky, harmonicky i ideově udělat. Písně samy tedy vyprovokovaly mé aranžérské myšlení, abych je nějak upravil, ale neznásilnil.
Coververze může fungovat i tehdy, když originál zjednodušíš. Ty ale mluvíš o původních verzích „ohlodaných na kost“. To znamená, že jsi při úpravách musel košatit?
Do jisté míry. Snažil jsem se respektovat základ Nedvědovy hudby, který je z větší části kvintakordický. Používají se zde tedy třítónové akordy, což je typické pro folkovou hudbu, country i některý pop. Kdybych přidával další intervaly a postavil harmonii na septakordech, nebylo by to úplně ono. Já jsem to sice několikrát udělal, ale jádro výběru jsem se snažil držet v harmonickém základu a přidat jen jiné nuance – metrické změny nebo improvizační plochy, které celek dostaly trochu jinam, kde se mohlo víc projevit moje jazzové „já“. To mám dnes totiž v sobě zakódované víc než folk, který jsem jako mladý hodně poslouchal. Přišlo mi tedy, že se všichni jako kapela můžeme dostatečně vyřádit a přitom základ může zůstat čistší. Měla vyniknout průzračnost těch písní, která pro někoho může být naivní – a pro mne v textech také je –, ale když si člověk texty odmyslí, zbude mu krásný hudební materiál, který člověka přímo vybízí, aby jej hrál.
Vnímáš tedy Jana Nedvěda více jako melodika než jako autora textových poselství?
Ano, více jako melodika, i když texty často s tou melodií určitou kýčovitostí korespondují. Možná jsou pro mne někdy příliš lamentační a také poplatné době, ve které vznikaly, ale dokážu se od nich oprostit. Texty nám ale pomáhaly při frázování melodií. Vždy je dobré ve frázování témat texty písní respektovat. Posluchači je tak znají, a když píseň znásilníte, najednou vypráví jiný příběh. To byl tedy možná hlavní vliv textů na naši hudbu. Ale jak jsem říkal, Nedvědovy texty jsou lamentace nebo malé stížnosti na to, jak funguje svět, prostě taková zpověď idealisty. Vnímáme je trochu jako ekvivalent amerického blues, jehož původní lamentovali nad otroctvím nebo prací na plantáži. Nedvědovo blues není o plantážích, ale o tom, že člověk má nějaké životní ideály a hodnoty, které mu svět a doba boří.
Snažil ses tedy, aby lidé písně ve tvé úpravě poznali?
Většinou samozřejmě ano, ale zároveň do aranžmá vždy přidal nějaký hlavolam. Například píseň Hejna včel je napsána hodně s respektem k původní verzi, ale je do ní vložena dlouhá instrumentální pasáž, kde se hraje téměř úplně svobodně a kde není ani definována harmonie, ale hraje se volně kolem pedálového tónu, který celou skladbu sjednocuje. Ta píseň je totiž napsána tak, že jí po celou dobu dominuje opakující se riff a nad ním se nese melodie. Říkal jsem si, že by byla škoda bourat to, co skvěle funguje. Základ je tedy původní a mimochodem interpretace Brontosaurů je skvělá, Jan Nedvěd tu píseň dobře napsal a kapela výtečně zazpívala. Ale řekli jsme si, že vzhledem k té lamentaci v textu tam vsuneme takovou trošku naštvanou pasáž s disonancemi, které tu píseň trochu posunuly. Ale základ respektujeme.
Mluvíš v množném čísle. Představme si tedy tvé spoluhráče.
Saxofonista Radek Zapadlo je můj dlouholetý kamarád, se kterým jsem toho nahrál už strašně moc a který působí v podstatě ve všech mých kapelách. Původně hrál především na tenor, ale v této kapele je to dnes častěji altka a sopránka. Na bicí hraje Martin Kleibl, který v kapele se mnou naopak funguje poprvé. Původně se věnoval klasice a k jazzu se dostal postupně. A můj kolega z festivalu JazzFest Brno Vlastimil Trllo hraje na basu. Původně je to baskytarista, ale v poslední době se přeorientoval i na kontrabas. Hraní v této sestavě nás baví nejen proto, že jsme kamarádi, což je základ, ale máme se také stále co učit a můžeme se posouvat dál.
Když jsi do kapely přišel s nápadem natočit písně Honzy Nedvěda, jaké byly reakce spoluhráčů?
Byly smíšené – Radek Zapadlo tomu dokonce vyloženě nevěřil. Možná měl trochu pochyby, protože lidé jej a potažmo nás ostatní vnímají jako udržovatele čistoty žánru nebo muzikanty, kteří moc nedělají kompromisy. Ale já se na to už několik let dívám jinak. Pokud to člověk myslí vážně a upřímně, své publikum si najde. A pokud ne, tak dělá asi něco špatně. Já jsem to vážně myslel. Radkovi jsem to postupně vysvětlil a on myslím pochopil, že tato hudba může fungovat, ještě než jsem přinesl první aranže.
Vím, že jsi materiál, v té době již natočený, konzultoval i s Janem Nedvědem. Jaká byla jeho reakce?
S Janem Nedvědem jsem se potkal na jaře v Brně na Musilce, bylo to na Apríla, což odpovídalo té situaci. Asi čtvrt hodiny jsme o projektu mluvili v šatně a já jsem mu potom poslal námi upravené skladby. Nejvíc se mu prý líbila Hejna včel. Myslím, že to vzal a že v jeho reakci nebyl ani náznak nějaké urážky a ani neměl pocit, že bychom to mysleli pejorativně. A tak jsme to také nemysleli, jak jsem vysvětloval na začátku. Myslím, že když někdo vezme váš materiál a zpracuje ho jinak, tak většinou, pokud to není vyložená parodie nebo výsměch, to původnímu autorovi polechtá ego.
A dokázal sis představit, že by to vůbec neakceptoval?
Ano, počítal jsem s tím jako s plánem B, který bych musel řešit. Souhlas autora je ale důležitý spíše po morální stránce, právně není plně vymahatelný. Když se budeme bavit o autorských honorářích, tak jdou především jemu, a tak na tom v principu nebude materiálně tratit. Byl by vlastně sám proti sobě, kdyby souhlas nedal.
Známých písní Jana Nedvěda je mnohem víc než těch osm, které jsi na album nakonec zařadil. Podle čeho jsi je vybíral?
Sám jsem přemýšlel, co vyberu, protože dobrých písní má určitě tři nebo čtyři desítky. Bral jsem ty, které mi začaly znít v hlavě a samy si říkaly o úpravu. Nabízela se například píseň Valčíček, u které jsem mohl obligátně změnit metrum z 3/4 na 5/4, ale nakonec mi přišlo zbytečné takhle to „znásilnit hlavou“. Čekal jsem tedy na písně, které mě intuitivně osloví a ty jsem potom zpracoval. Růže z papíru je třeba na sedm osmin a má takový „jazzovo-balkánský nádech“, ale o toto metrum si „sama řekla“. Tulácký ráno jsem předělal ze 4/4 na 3/4, protože mi atmosféra zamlženého rána na Oslavce nebo na Sázavě přišla k valčíku adekvátní. A Stánky jsem musel přepracovat, protože refrén jsem původně dělal taky hlavou a nevyplatilo se to. Napsal jsem tedy druhou variantu.
Vím, že k projektu jste pořídili i sadu fotografií…
Ano, strávili jsme příjemný víkend na Oslavce. Fotografoval nás Roman Franc, který stále používá klasický svitkový film. Trávili jsme čas na osadě, vařili jsme si bramborový guláš v kotlíku, opékali špekáčky a večer jsme šli do vesnice do hospody. Vyfotili jsme se i tam a zapředli konverzaci se skutečnými trampy, mezi něž jsme perfektně zapadli.
Nechtěli byste s nedvědovkami vyrazit na folkové a trampské festivaly?
Trochu o tom uvažujeme a samozřejmě vznikl nápad, že bychom se přihlásili na Portu. Doufám, že na to nezapomenu a že nepromeškáme termín přihlášky. Bylo by to pokračování původní cimrmanovské ideje. Tyto písničky budeme rok nebo dva hrát intenzivně a pak už jen výběrově. Myslím, že další album z nedvědovek bych udělat mohl, ale byl by to opakovaný vtip.
Skladby hrajete na koncertech. Zaznamenal jsi už nějaké reakce posluchačů, kteří Honzu Nedvěda neznají? Například v zahraničí?
Na festivalu ve Vsetíně po nás hráli Slováci a ptali se, jestli jsou to moje skladby. A říkali, že jsou dobré. A v srpnu jsme koncertovali v Maďarsku v Debrecínu, což bylo tedy naprosto neznalé publikum. Vysvětlil jsem, co je to za skladby, a vzali to skvěle. Přidávali jsme a užili jsme si to. Lidé to brali tak, že je to dobrá hudba, navíc slušně zahraná a s naším vlastním vkladem.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..