Zaz, nejpopulárnější francouzská zpěvačka současnosti, vystoupí 1. prosince v hale Vodova v Brně (a o dva dny dříve ve Foru Karlín v Praze). Telefonicky jsme s ní hovořili o jejím úplně novém albu Paris, které vzniklo ve spolupráci se slavným americkým producentem Quincym Jonesem (někdejším spolupracovníkem Michaela Jacksona), o jejích oblíbených koutech Paříže i o jejích ideálech, snech a vizích.
Narodila jste se v Tours ve střední Francii, ale své nové album jste věnovala Paříži. Co pro vás Paříž znamenala, když jste byla malá, a co pro vás znamená dnes?
Když jsem byla malá, bylo to pro mě prostě hlavní město a v něm Eiffelova věž. Každé dítě ve Francii si totiž přeje vidět Eiffelovku. Já jsem ovšem jako malá v Paříži nikdy nebyla. Do Paříže jsem přijela poprvé až docela pozdě a tehdy mě úplně uchvátila energie města. Vyrůstala jsem v Bordeaux, kde jsem žila déle než v Tours. Jakmile jsem ale přijela do Paříže, hned mi bylo jasné, kolik je tam toho k vidění, s kolika lidmi se tam mohu setkat, kolik nové hudby tam mohu poznat. Všechno to bylo tak přitažlivé, až to bylo neuvěřitelné! Albem věnovaným Paříži jsem se tedy rozhodla proto, abych hlavnímu městu poděkovala. Díky Paříži jsem teď slavná, protože v Paříži má cesta vlastně začala. Druhý důvod byl ten, že jsem chtěla poděkovat svým fanouškům v zahraničí. Pokaždé, když přijedu někam do světa, mě totiž lidé považují za pařížskou zpěvačku. Za třetí – lidé ode mne už dlouho chtěli album s úpravami starších písní. A když chcete nazpívat staré francouzské šansony, téma Paříže se přímo nabízí. S tím souvisí i to, že jsem chtěl zpívat jazz. A když jsem pak požádala Quincyho Jonese a Johna Claytona, aby mi pomohli s některými písněmi, vznikl projekt, který v sobě spojil všechny uvedené aspekty. Na úplném začátku alba bylo kolektivní rozhodnutí. Sedla jsem si se svými spolupracovníky ke stolu, všechno jsme si společně naplánovali – nebo možná i vysnili – a pak už to šlo velmi snadno.
Říkáte, že v Paříži vlastně začala vaše hudební dráha. V čem je pařížská hudební scéně specifická – oproti například Bordeaux a dalším větším městům?
Hudební scény existují všude, ale ta pařížská je přece jen největší, a to i přesto, že je zde v poslední době čím dál méně míst, kde můžete slyšet kvalitní hudbu. Ubývá koncertních sálů, řada podniků zavírá, protože lidé chodí na koncerty čím dál méně. To bychom se měli snažit změnit. Stále však ve Francii existuje spousta míst, kde si může člověk poslechnout jazz, šansony nebo world music. Pařížská scéna je relativně velká i proto, že do Paříže se sjíždějí lidé z celé Francie, kteří se chtějí věnovat hudbě. Každý v podstatě musí Paříží projít.
Proč jste si ke spolupráci přizvala právě vlivného amerického producenta Quincyho Jonese? Existuje nějaká vazba mezi ním a Paříží?
Už když jsem natáčela své druhé album, přála jsem si, aby na něm Quincy spolupracoval. Nikdo z mého týmu mu ale tehdy nezavolal. Říkali, že takovou spolupráci si sice můžu přát, ale Quincy Jones je… prostě Quincy Jones, že to není reálné. Přesto jsem chtěla, aby mu zkusili zavolat. Nakonec k tomu došlo až při přípravě tohoto třetího alba, a on kývl. Lidé z mého týmu byli velmi překvapeni, stejně jako jeho spolupracovníci. On má totiž obrovské množství projektů a podobné nabídky téměř zásadně odmítá. Ale myslím, že souhlasil proto, že má strašně rád Francii i francouzskou hudbu. Nějakou dobru žil v Paříži, byl dokonce ředitelem francouzského hudebního vydavatelství Barclay. Ve Francii má spoustu přátel, a ta vazba je tedy velmi pevná.
Quincymu Jonesovi je přes osmdesát, vy jste ročník 1980. Vnímáte ten velký věkový rozdíl jako výhodu, nebo nevýhodu?
Věk neřeším. Pro mne je to prostě člověk, který dělá to, co jej baví, má svá přání, je ze své práce nadšený. Navzdory věku jsme se oba ve studiu chovali jako děti. Já jako malá holka, on jako malý kluk. A podobně to bylo i s aranžérem Johnem Claytonem.
Na albu hostuje také Charles Aznavour, který je ještě starší než Jones…
Ano, jemu je dokonce devadesát, ale i on byl jako dítě. Zajímá se o všechno kolem sebe a mentálně je podle mne mladší než spousta jiných lidí, které znám.
Když jste s Quincym Jonesem a Johnem Claytonem na písních pracovali, docházeli mezi vámi ke sporům?
Vůbec ne. Než jsme se pustili do práce, probrali jsme s Johnem Claytonem po skypu celou koncepci alba. Vyjasnili jsme si, co chceme dělat, jakou náladu bychom rádi vytvořili, nadhodili jsme si pár klíčových témat. Quincy s Johnem nám nabídli nějaký způsob práce, který mi bez výhrad vyhovoval. Všechno tedy bylo velmi snadné, žádný problém nenastal.
Album obsahuje převzaté skladby. Vybrala jste si je sama, nebo šlo i v tomto případě o kolektivní práci?
Každý z nás – tedy i já – nejprve přinesl několik písní. Já jsem si potom všechny pozorně poslechla a sama jsem si z nich vybrala ty, které mě oslovily nejvíc, ať už textem, melodií, nebo obojím. Některá konkrétní témata na desce nemohla chybět. Když jsem například poprvé zpívala v Rusku ve Vladivostoku, chtěli po mně lidé píseň Champs Elysées. A tak jsem ji na album zařadila. Píseň La complainte de la butte jsem zase před časem zpívala známým na svatbě, a je to tedy pro mne vzpomínka na jednu krásnou událost v mém hudebním životě. La parisienne z repertoáru zpěvačky Marie-Paule Belle, to je píseň, která je podle mě velmi aktuální. Každá z těch skladeb mě něčím konkrétním oslovuje. A bylo by jich i víc, ale museli jsme vybrat jen některé.
Prvním singlem k albu byla píseň Paris sera toujours Paris. Ve videoklipu sedíte ve voze vlaku nebo metra a projíždíte známými pařížskými budovami. Je mezi nimi i vaše oblíbené místo?
Ten klip je samozřejmě futuristický, ve skutečnosti se takhle jezdit nedá (smích). Ale právě to se mi na něm líbí. Jinak já mám v Paříži ráda především zelené plochy, kterých ovšem není nikdy dost. Miluji Parc des Buttes-Chaumont, Lucemburskou zahradu, Vincenneský les, prostě parky… A také nábřeží, například Canal Saint-Martin a podobná magická místa.
Než jste se stala slavnou, hrávala jste na ulici. Máte někdy čas a především chuť si to znovu vyzkoušet?
To samozřejmě není možné, jsem teď úplně jinde. Teoreticky bych na ulici samozřejmě hrát mohla, ale bylo by to poměrně těžké vedle všech těch koncertů, které mám. Kdybych se teď postavila na ulici a začala zpívat, nahrne se ke mně okamžitě spousta lidí, budou chtít podpisy, fotografie… Prostě bych se teď na takovou událost musela pořádně připravit.
Nechybí vám potom pocit svobody, že už si nemůžete jen tak zazpívat, kdekoli se vám zamane?
Ano, ztratila jsem svou svobodu, ale byla to moje vlastní volba. Na jednu stranu jsem tedy o něco přišla, ale něco jiného jsem získala. Já se ráda setkávám s lidmi, a i když mi ta stará setkání někdy chybí, teď prožívám něco podobného, ale v úplně jiné rovině. Tohle je můj život a já přece nebudu litovat toho, že jsem se nějak rozhodla. Jsem šťastná, že můžu toto dobrodružství prožívat.
Letos v létě jste už podruhé zpívala na Colours of Ostrava. Na přelomu listopadu a prosince vystoupíte v Praze a v Brně. Dočkáme se i písní z nového alba?
Ne, na koncertní podobě písní z nového alba jsme ještě nezačali pracovat. Až do prosince pokračuje naše turné k minulému albu Recto Verso. S tímto programem pojedeme ještě v březnu a dubnu do Latinské Ameriky a teprve potom začne vznikat představení k albu Paris. Písně z nejnovějšího alba tedy na koncertech ještě neuslyšíte, budeme kombinovat skladby z alba Recto Verso a samozřejmě také z mého prvního CD. Bude to hodně podobné tomu, co jste viděli v Ostravě. Já jsem mimochodem moc ráda, že se k vám mohu vrátit. Moje vystoupení na Colours of Ostrava totiž patřila k nejlepším koncertům, jaké jsem kdy měla.
Albem Paris se mimo jiné vyplnil váš sen o spolupráci s Quincym Jonesem. Máte další podobné sny?
Snů mám plno. Především bych ráda využila své popularity k tomu, abych se pokusila aspoň trochu přetvořit společnost. Jde mi o změnu základních přístupů ke vzdělání, k bydlení, k zemědělství, k ekonomice. Založila jsem sdružení Colibris, které z výtěžku prodeje mého merchandisingu pomáhá zlepšovat kvalitu života. V budoucnu bych chtěla založit nadaci, která se bude věnovat alternativním způsobům vzdělávání, které nebudou děti tak stresovat, a bude v nich podporovat pozitivní hodnoty. Chci také vytvořit síť názorově spřízněných lidí, kteří by se spojili pro společný projekt. Mohli bychom sdílet své myšlenky, předávat si informace a nápady. Lidí, kteří jako já nejsou spokojeni se současným kapitalistickým řádem, je ve světě spousta. Není třeba čekat, co nám politici nabídnou. Měli bychom vzít věci do svých rukou. Když se totiž my postaráme o změnu, změní se i společnost, protože my jsme společnost. Byla bych také ráda, aby lidé, kteří kupují mé zboží, přispívali na zajímavé projekty ve svých zemích. To je můj cíl, ale ještě přesně nevím, jak jej dosáhnout.
Mluvíte o řádu, který vám nevyhovuje. Co je tedy podle vás největším problémem současné společnosti?
Myslím, že je to obecně rozšířený pesimismus. Média šíří negativní zprávy a lidé pak ani nemají chuť dívat se na televizi nebo poslouchat rádio, protože slyší jen o samých katastrofách. A to zapříčiňuje určitý stav mysli. Když máme pocit, že je všechno špatně a že celá planeta spěje ke katastrofě, nutně v nás bude přetrvávat negativistický pocit. Ano, negativní existují, ale my v sobě můžeme současně živit i příjemnější vize. Vždyť se toho dá tolik udělat! Když máte strach nebo jste a priori negativně naladěni, nic nezměníte. To je ten největší problém. Nedá se pochopitelně změnit úplně všechno. Ale když začneme se změnami ve školách a naučíme děti uvědomovat si, kde přesně je jejich místo a jaká je jejich hodnota, bude to výborný start.
A může něco změnit i samotná hudba?
Jistě. Hudba v nás rezonuje, otevírá nás druhým, může i uzdravovat. Záleží jen na vnímavosti každého člověka. Záleží na každém z nás, jestli jsme ochotni toto poselství přijmout.
fanda
2. prosinec 2014, 22:52