Před deseti lety se zrodil celoevropský projekt České sny, který vychází z idejí Mezinárodního hudebního festivalu třinácti měst Concentus Moraviae a který přiváží špičkové hudební produkce mimo zavedená kulturní centra. Tvůrci zamýšleli představit koncerty s jednotnou dramaturgií ve vybraných českých městech a obcích a následně v jejich evropských partnerských protějšcích. Domácí část Českých snů letos začíná 22. května, do zahraničí přejdou 4. července, kdy si symbolickou vlajku festivalu předají partnerská města Břeclav a Trnava. O tom, jak se České sny vyvíjejí a kam směřují jsme mluvili s manažerkou festivalu Zdenkou Kachlovou.
První ročník Českých snů proběhl v roce 2004. Jsou České sny myšleny jako nějaká obdoba nebo ozvěna Roku české hudby, jak to souvisí?
Souvisí to velmi úzce, protože i Rok české hudby je zaměřený na zdůraznění kvalitních projektů a českých umělců nejen v České republice, ale hlavně v zahraničí. A protože České sny jsou už od začátku myšleny jako projekt, který bude podporovat a propagovat špičkové české hudebníky a českou hudbu jako takovou, tak to spolu rezonuje. A je příznačné, že se spolu tyto dvě akce letos znovu potkaly. Myslím, že České sny jsou jednou z největších událostí Roku české hudby v zahraničí, letos probíhají už počtvrté.
Kdo s tím nápadem přišel jako první?
Já jsem u Českých snů od roku 2011, ale v roce 2004 s tím nápadem přišli Aleš Březina a David Dittrich, kteří si vysnili, udělat v roce, kdy Česká republika vstupuje do Evropské unie hudební přehlídku českých umělců v zahraničí. Jednalo se o projetkt vycházející z námětu festivalu Concentus Moraviae, jenž je takovou přehlídkou v Jihomoravském kraji a na Vysočině a tento formát a jeho obdobu rozšířit do Evropy. České sny, které akcentují především regionální spolupráci, se tak měly rozletět do evropských regionů a vyhnout se zavedeným kulturním centrům. To byla prvopočáteční myšlenka, na jejímž základě se první ročník uskutečnil.
Když se podívám na letošní ročník – jak zapadají do českých snů norští a španělští autoři, kteří mají v programu významný podíl?
Ta spolupráce má delší genezi. Na počátku čtvrtého ročníku byla myšlenka, že bychom chtěli představit národní hudby napříč Evropou. Proto se zacílilo na sever, na střed a na jih. Ze severu jsme si vybrali Norsko, kde je národní hudba silným elementem a také tam byl silný partner, festival v Bergenu. Potom logicky Česká republika a další zemí, kde je národní hudba silně akcentovaná, je Španělsko. Tam byl další výborný partner, festival v Granadě. Tyto festivaly jsou stejně jako my členy Evropské festivalové asociace, takže jsme to mohli dát pěkně dohromady. Bohužel ale došlo k tomu, že z obou festivalů odešli ředitelé, takže se nám ta konstrukce po stránce partnerství začala trošku hroutit, ale dramaturgické koncepce se to nedotklo, ta zůstala stejná: národní hudba a identita v měnící se společnosti.
Patrony letošního ročníku jsou Magdalena Kožená a Simon Rattle. Co znamená taková záštita?
Je to pro nás ohromně významné a velká čest, že umělci takového formátu zaštiťují čtvrtý ročník projektu. Magdalena Kožená je patronkou projektu už od roku 2004, kdy jej zaštítila spolu s Václavem Havlem, spojení Českých snů s jejich jménem, to byla velká podpora a propagace. A v letošním roce jsme získali další významnou osobnost a také milovníka české hudby sira Simona Rattla, který nejen že je patronem letošních Českých snů, ale i celého Roku české hudby. Pro České sny je spojení a přízeň těchto světoznámých jmen velmi důležitá, protože to svědčí o významu a kvalitě celého projektu a tak to vnímají nejen naši partneři, ale také umělci a posluchači.
A proč vaši patroni nejsou mezi účinkujícími?
Oba patroni účinkovat měli. Připravovali jsme krásný koncert s Magdalenou Koženou ve spolupráci s komorním souborem složeným z převážně českých hudebníků, ve kterém měl účinkovat tentokrát jako klavírista rovněž Sir Simon Rattle. Ale vešla do toho milá událost – Magdalena Kožená bude v červnu bude potřetí maminkou. Bohužel na tento koncert letos nedojde.
...nebo snad bohudík, vzhledem k okolnostem. Co je pro tebe vrcholný okamžik – nebo snad okamžiky – dosavadních ročníků?
Jsem u druhého ročníku a pro mě to má hlavně ohromný lidský rozměr. Já jsem byla zvyklá pracovat s velkými orchestry a známými umělci na velkých světových pódiích v hudebních metropolích na prestižních festivalech. A najednou přišly České sny, které do takových míst vůbec necílí, ale naopak míří do regionů, do malých městeček i vesnic. Pořadateli jsou buď města nebo místní instituce, ale také renomované profesionální mezinárodní festivaly, které se zabývají pořádáním koncertů v regionech. A tam chceme přivážet špičkové české umělce i hudbu, tam je prezentovat a prostřednictvím kultury podpořit a rozvíjet regionální spolupráci. V roce 2011 jsem objela všechny koncerty, kterých bylo kolem padesáti a dostala jsem se na netušená místa. Třeba v Německu se koncert Zuzany Lapčíkové a jejího jazzového kvintetu konal v kůlně na brambory. Odpoledne tam ještě zaváželi pytle, večer kus vyklidili, přišlo místní publikum. Potom třeba v Klajpedě v Litvě, kde měli Clarinet Factory úžasnou atmosféru nebo Duo Ardašev v městečku Izegem v Belgii. Zase vyprodaný sál a lidé se tam těší na další koncerty, protože město je už od roku 2004 partnerem projektu. Nesmírně nabíjející a přínosný pro vzájemné poznání byl Český víkend ve vzdáleném španělském městě Santiago de Compostela, kde se představilo během tří dnů hned několik uměleckých souborů, přivezli jsme tam výstavu a české filmy. Nebo dlouho připravovaný závěrečný koncert ve Wroclavi, kde hráli Melody Makers, polské publikum bylo úžasné a atmosféra koncertu naprosto strhující. Pro mě je tento projekt nejen o skvělých hudebnících a výborné hudbě, ale má také úžasný lidský a sociální rozměr, protože se při Českých snech potkává řada lidí. Koncerty se často konají v partnerských městech českých měst, díky nim se při této příležitosti setkají oficiální zastupitelé a jejich spolupráce se rozhýbe a posune. Ti lidé se potkají, mluví spolu a sbližují se.
Vyvážet špičkové hudební soubory na malá pódia, mimo velké zavedené scény, to zní skutečně jako sen. Co je na něm ale českého – není to náhodou ta malost? Uděláme si to „malé, ale naše“…
To jsem tak nikdy nevnímala, člověk přece nesní negativně. Umělci mají pochopitelně taky svoje hudební sny a spojení hudebníků i těch, kdo je do světa posouvají, beru jednoznačně pozitivně. Není to otázka nějaké malosti – chceme prosazovat špičkové umělce. Hodně pořadatelů v zahraničí mi říká: „O vás Češích je málo slyšet.“ Je tady samozřejmě pár umělců, velká jména, která mají zvuk, ale o dalších šikovných se málo ví. Takže prezentace dalších a hlavně mladých umělců je důležitá, vzniká o nich povědomí a posouvají se dál. Tady hrají České sny velmi nezastupitelnou roli, mnozí umělci se díky nim objevili v určité zemi poporvé a jejich představení se tam je prvním implulsem k další spolupráci s místními pořadateli.
A jaký je tvůj český hudební sen, o čem se ti zdává. Máš třeba nějakého vysněného účinkujícího?
Já to beru trošku pragmaticky. Těší mě, že k tuzemské částí Českých snů festialu Concentus Moraviae letos poprvé přibyl jako partner Janáčkův máj v Ostravě, že projekt má také poprvé letos rezidenčního sólistu, což nikdy nebývalo, je jím koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček. Mým snem je také, abychom měli dostatek sil to celé zvládat, protože je to hodně práce v malém personálním obsazení. Dál bych si přála udržet stálé partnery i do budoucnosti a přivést k projektu další – to jsou moje praktické a pragmatické sny. A také abychom i v letošním ročníku potěšili hodně lidí pěknými koncerty a celou tu „snovou“ kaskádu dotáhli až do konce
O čem se má po koncertě Českých snů zdát festivalovému městu – má třeba pochopit, že čechy nejsou jen pivo?
To rozhodně. Aby viděli, že nevyvážíme jen plzeňské a nejsme jen montovna automobilů, ale že máme i špičkové umělce, výborné skladatele a že česká hudba – nejenom ta starší, ale i současná – je skvělá a má dobrý zvuk.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..