Najít nepoužívanou, zapomenutou továrnu, napsat jí koncert na míru a jít zase jinam. Projekt Ztichlé budovy založilo několik studentek a studentů brněnských uměleckých škol, první ročník rozezněl halu bývalého podniku MEZ v Židenicích. Letos se do ní ještě jednou vrátí, ale příště už by se měl stěhovat. O vzniku, současnosti i budoucnosti Ztichlých budov jsme se bavili v židenické kavárně Zastávka s několika členy tvůrčího a organizačního společenství. Na místě byli Anna Laborová, Petra Čtveráčková, Kristýna Uhrová, Magdalena Dostálová a Filip Dufka. Budova MEZu se tento rok rozezní 28. dubna.
Kdo byl u začátku celé akce, kdo a kdy na Ztichlé budovy přišel?
Anna Laborová: Bylo to minulý rok někdy v lednu nebo v únoru. Petra studuje skladbu a probírali jsme možnosti uvádění prací studentů konzervatoře a vůbec mladých lidí, kteří něco tvoří. Těch možností je strašně málo a to byl první impuls. Další věc je, že se máme rádi přenášení hudby mimo klasické koncertní sály a industriální prostory se nám líbí. To se spojilo dohromady a já jsem věděla o prostoru v Židenicích – je pod zkušebnami, které tam sdílíme s několika kapelami.
Petra Čtveráčková: Na konzervatoři je to s pořádáním koncertů někdy trochu problematické. Naše oddělení je i docela malé, je nás tam jen šest nebo sedm, takže uspořádat celovečerní koncert jen z vlastních zdrojů taky není jednoduché. Tak jsme se rozhodli oslovit i naše kamarády. Byl to jen pokus, a nakonec se na prvním ročníku podíleli lidé z konzervatoře, z JAMU a jeden klučina z Vídně.
Pořádat koncerty soudobé hudby v netradičních prostorách ale samo o sobě zase není tak původní nápad…
AL: My se ani nechvástáme tím, že by to byla naše originální myšlenka, především jsme si chtěli zkusit něco udělat úplně po svém.
Minulý rok jste skládali program mezi kamarády, letos už jste ale oslovovali veřejnost. Jak to zafungovalo?
AL: Když jsme minulý rok v listopadu začali vymýšlet další ročník, tak jsme měli strach, aby to nesklouzlo k nějakému „VIP“ kroužku. Uzavřené společnosti, která si bude hrát na vlastním písečku. Tak jsme se rozhodli zkusit poslat výzvu do světa s tím, že uvidíme, kdo se nám ozve. A na základě toho sestavíme výsledný koncept. Vytvořili jsme pozvánku ve formě videa, kde jsou jen sestříhané záběry z tovární haly MEZu a její zvuky. Jenom to, co na člověka promlouvá, když se tam postaví. A pak už je věcí skladatele, jak to pochopí, jak to na něj zapůsobí, jak na to zareaguje.
Jaké typy lidí se ozvaly – byli to zase kamarádi, bylo mezi nimi hodně neznámých jmen?
AL: Jsou mezi nimi i kamarádi, někteří se vracejí i z minulého roku. Principiálně se tomu nebráníme, aby se autoři zopakovali. Ozvali se nám ale třeba i DJové, kterým tovární hala evokuje prostředí, na které jsou zvyklí. Mezi přihlášenými byli i hiphopeři s ne úplně kvalitními texty a divným videem…
Ale jestli to dobře chápu, tak vám DJs obecně nevadí a žánrově se nevymezujete?
AL: My se chceme zaměřit na soudobou hudbu, na tu… artificiální nebo jak to říct…
…snad raději nijak než takto. Ale stejně bych rád našel a pojmenoval to kritérium, podle kterého se rozhodujete.
AL: My ho sami hledáme a pokaždé, když se setkáme, tak se snažíme to slovo najít. Nechceme říct, že by hudba, která neprošla, byla špatná.
PČ: Spíš se nám nehodila.
AL: Nepodařilo by se nám ji zařadit odpovídajícím způsobem do programu. Ale třeba příští rok, jestli se nám podaří udělat koncert zase jinak, dojde i na jiné věci.
Co vás mezi přihlášenými nejvíc překvapilo?
AL: Nebudu jmenovat, ale jeden chlapec s divnými videy a polonahými slečnami. Ve své podstatě to bylo tak šokující, až to bylo zábavné.
Kristýna Uhrová: Mě nejvíc překvapilo, kolik se přihlásilo dobrých lidí. Jak zajímavý repertoár se sešel a v jakém množství.
A co vám tedy přišlo dobré? Tady už byste mohli i jmenovat.
PČ: Z minulého roku nám zůstali tři nebo čtyři lidé. Je mezi nimi Otto Wanke, ten studuje ve Vídni skladbu, ale je to rodák ze Znojma. Z loňska je tam i Markéta Husková a violista Filip Holacký. Z nových se nám přihlásil třeba Marek Mrkvička, který nás překvapil strašně nápaditým videem s elektronickou hudbou. S lidmi, kteří se nám přihlásili, teď postupně chodíme do toho prostoru, abychom nekomunikovali emailem, ale byli v přímém kontaktu. Když je něco napadne, můžeme to hned řešit, a oni se inspirují přímo na místě.
Ale to už tak bylo i minule, nebo ne?
PČ: To bylo spíš obráceně. Minule jsme hledali místo pro skladby a letos hledáme skladby pro místo.
AL: Příště budeme hledat místo pro místo.
Můžete se vymezit vůči historii místa. Nebo autory přímo tipovat.
AL: Já bych chtěla, abychom si každý rok zkusili něco jiného, aby se festival neopakoval.
KU: První ročník byl taková akce studentů pro studenty, letos už je to otevřenější. Všechny zúčastněné by ale mělo spojit právě to místo, pro které by měli během dvou měsíců něco složit. A je jedno, jestli mají smyčcové kvarteto, jsou to DJs nebo tvůrci zvukových instalací. A myslíme si, že díky té spojnici místa spolu budou v jednom večeru fungovat i hodně odlišné věci. A nevznikne zmatek.
AL: Při setkáních se skladateli přímo na místě se mi líbí, jak se promění způsob komunikace z chladného emailu na osobní kontakt. Právě Marek Mrkvička tam úplně ožil, bylo vidět, jak ho to baví, vlastně začal hned tvořit a vymýšlet, jak by mohlo všechno fungovat. Zatím máme jedenáct autorů, bude to dlouhý večer. Dramaturgii ještě přesně sestavenou nemáme, ale my nepotřebujeme moc času. Zatím víme jenom to, že budeme mít dvě poloviny a ve druhé budou projekce, protože během první bude ještě denní světlo. Mezi účinkujícími máme třeba ještě kytaristu Davida Petráše z brněnské hudební vědy.
KU: Já jsem myslela, že to budeme postupně odhalovat na našem webu.
Odtajňování programů je trendy, to byste neměli opomíjet…
KU: Každý týden nové jméno, jistě.
AL: David Petráš chce pracovat i magnetofonem a páskovým echem, tak to bude zajímavé. A pak tu máme velké překvapení – Josefa Klíče.
No vida, chtěl jsem se vlastně zeptat, jestli se přihlásil i nějaký starý mazák…
AL: Zase tak starý není…
…ale něco za sebou už v hudbě má.
AL: Spolupracovat s někým, kdo toho má za sebou o hodně víc než my, pro nás byla velká výzva.
KU: Hlavně jsme to nečekali. Mysleli jsme, že se nám ozvou samí studenti a najednou mezi nimi bylo takové jméno. A vlastně jsme i přemýšleli, jestli se nám hodí, jestli ho nechceme jen proto, že se jmenuje Josef Klíč. Pak jsme si ale uvědomili, že to může být i inspirace. A byla to nakonec výborná schůzka, zkoušeli jsme ze všech stran, jak funguje echo a podobně. Další jméno je Stanislav Abrahám z Prahy, studuje na FAMU.
PČ: Učí na AVU.
AL: On je student a vyučující všude možně. Ale pracuje strašně zajímavě se zvukovými kolážemi. S ním schůzku teprve budeme mít a hodně se na ni těšíme. A pak tam ještě bude spolupráce s audiovizuálním sdružením Vačice, liška, motýl, a velryba. Je to improvizační skupina, která používá ke svým představením i videoprojekce a hraje ve složení violoncello, kytara a kontrabas.
PČ: Ten nás zaujal, že tam bude hezky znít.
Jaké se loni sešlo publiku. Byli to zase kamarádi, nebo přišli i lidé odjinud?
AL: Přišlo jich dost. Snažili jsme se roznášet plakáty a letáky, jako vždycky se také nabalovali lidi na lidi – nakonec jich přišlo 180. A spoustu jsem jich neznala, to bylo snad poprvé, kdy jsem si na koncertě s každým neřekla „čau“. A dokonce přišli i lidi ze Židenic, i když jsme neměli žádný výlep plakátů. Já jsem teda jeden vylepila na ulici jen tak na punk, vydržel asi tři dny, a tady v Zastávce jsme taky měli letáčky. Tak si toho nějací místní všimli, mezi niml i jeden pán, který v MEZu kdysi pracoval. Přišli za námi a líbilo se jim to, byli strašně spokojení.
Zkusili jste oslovit třeba místní zastupitelstvo, ať vám něčím přispěje?
AL: Ne. Židenice v tomto směru nemají nejlepší pověst.
KU: My jsme taky všechno dělali hrozně narychlo, celou akci jsme dali dohromady během dvou měsíců.
AL: Letos už jsme si dali šest. Loni jsme neměli žádný grant, letos máme dvě žádosti, ale už jsme slyšeli, že s tím nemáme počítat. My máme vstupné dobrovolné, ale na loňské náklady jsme vybrali a ještě nám zbylo na letošní ročník.
To je ale úspěch, po téhle stránce jste na tom líp než kdejaká filharmonie.
AL: Jasně, ale náš rozpočet se pohybuje ve směšných částkách. Strašně mě ale baví, že z minima taháme maximum.
KU: Je v tom taky obrovská podpora kamarádů. Kdyby chtěl každý za vystoupení peníze, tak to určitě neutáhneme.
AL: Fantastické ale je, že s lidmi, kteří se loni zapojili, jsme pořád v kontaktu. Pořád od nich dostáváme nějakou zpětnou vazbu, která nás utvrzuje, že má smysl to dělat.
Zmiňovala jsi, že máš kapelu – jakou?
AL: Tak trochu swingovou, kontrabas, kytara, bicí, housle, včera jsme měli koncert. A pak ještě Miniminy tady s Madlou Dostálovou.
KU: A se mnou.
AL: A jo, s tebou taky.
KU: Včera jsem byla jediná, komu jsi nevěnovala písničku.
AL: Interní vztahy máme výborné.
Zmiňovali jste video a projekce, jak velkou roli v programu hrají?
KU: Mě se líbí, že to není megalomanská akce a že je zaměřená na hudbu. Na jedné z prvních schůzek jsme řešili nějakou multimedialitu, ale pak jsme si uvědomili, že to nechceme. Takže i když je to cool industriální prostor, který nabízí spoustu možností a možná až vybízí k nějakým vizualizacím, tak je hudba pořád na prvním místě. A chtěla bych, aby to tak zůstalo.
Nějaké plány do budoucnosti máte?
AL: Ještě jsem o tom s nikým nemluvila, ale v příštím ročníku bych chtěla najít prostor vhodný pro orchestr. Je to jen nápad a nevím, jestli vyjde už příští rok. Podmínkou je ale především ten vhodný prostor.
Takže byste se přesunuli jinam?
KU: Ano, my nechceme udělat z MEZu koncertní sál. My chceme najít nevyužité prostory a zkusit je rozeznít.
AL: Nabízeli nám třeba uspořádání koncertu na Malé Americe, což je industriální prostor, ale už funguje. Ozývají se nám i lidi z jiných míst a je to strašně super, ale my hledáme místa, která lidé neznají. Teď opakujeme koncert v MEZu, protože se první ročník povedl a chceme se tomu místu odvděčit.
Už máte nějaké konkrétní tipy na příští rozezněné prostory?
AL: Vím o nějaké fabrice v Komárově u řeky, jsou tam ještě staré jeřáby a vybavení. Navíc je tam pěkné prostředí i venku, takže by se tam dalo pracovat zase jiným způsobem. A hrozně bych se chtěla dostat do textilky v Obřanech.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..