Šárka - verze 1888

veřejná generálka

Mottem 10. ročníku festivalu jsou „Kořeny“ a právě k nim směřuje premiérový příspěvek brněnského souboru. Tentokrát se v podobě site-specific inscenace v Besedním domě, který je pevně spojen s Janáčkovým působením v brněnské kultuře, vrátíme na samotný začátek Mistrovy operní tvorby.

Opera Šárka existuje ve dvou podobách – z roku 1887, kdy Janáček dílo dokončil pouze v klavírním výtahu, a z roku 1925, v přepracované a instrumentované verzi. Na festivalu zazní obě verze, režisér Jiří Heřman si však pro svůj projekt zvolil původní podobu z roku 1887, aby v prostoru Besedního domu zavedl diváky přímo doprostřed dramatického střetu mezi muži a ženami, který vrcholí tragédií. Klavírního partu se ujme vynikající britský klavírista Julius Drake, kterého publikum festivalu dobře zná z předchozích ročníků jako skvělého interpreta Janáčkovy hudby.

Janáčka k první opeře inspirovalo dílo Julia Zeyera, významného českého básníka a dramatika. Hudební drama Šárka vycházelo na pokračování v časopise Česká Thalie v lednu a únoru roku 1887. Zeyer zde zpracoval čtvrtou část svého básnického eposu Vyšehrad do podoby operního libreta, které původně zamýšlel pro Antonína Dvořáka. Když Dvořáka text nezaujal, rozhodl se Zeyer alespoň jej otisknout v časopise. A tak upoutal pozornost jiného skladatele.

Janáček do té doby s operou žádné zkušenosti neměl a ještě několik let před kompozicí Šárky o tento žánr nejevil zájem. Teprve studia ve Vídni jej přivedla do světa opery a otevření Prozatímního českého divadla v roce 1884 učinilo z opery významnou součást jeho života.

Janáček Zeyerův text upravil a zkrátil a v létě 1887 měl hotovou klavírní partituru. Tu poslal k posouzení Antonínu Dvořákovi, jehož názoru si velmi vážil. Klíčové však bylo získat souhlas Julia Zeyera s užitím textu. Ten ale Janáček nezískal – básník mladému skladateli nekompromisně vyčetl, že si dovolil text bez jeho vědomí upravit a zhudebnit. Přesto Janáček doufal, že Zeyer svůj postoj změní, a v práci pokračoval. To se však nestalo, a tak operu, kterou už částečně instrumentoval, odložil a na dlouhá léta zapomněl.

Dnes představuje klavírní verze cenný pohled do Janáčkova kompozičního stylu 80. let 19. století. Přes patrný romantický a dvořákovský vliv je v ní již cítit smysl pro drama a divadlo – síla, která zůstává působivá a aktuální i dnes.