“Hledali jsme mezi posluchači, absolventy i profesionály z oboru ty, kteří mají vhodné dispozice, předpoklady pro týmovou práci a chuť pracovat na svém vlastním růstu,” píše mimo jiné režisér Tomáš Studený o účastnících specifického projektu VCHOD, což je Výzkumné centrum operního/hudebního divadla v rámci JAMU. Projekt je zaměřený na skloubení pěveckých i hereckých schopností v opeře a pokud mohu soudit z toho, co jsem viděl, výzkum se týká toho, kam až lze při spojování těchto dvou aspektů operního účinkování zajít. Ačkoliv se jedná o studentský, nebo lépe řečeno studijní projekt, je velmi dobře připravený, stojí za pozornost a občas mi během představení Rossiniho komické jednoaktovky Příležitost dělá zloděje bleskla hlavou i obecnější myšlenka. Poprvé to bylo vlastně ještě před začátkem, když jsem si četl program a v něm větu, kterou cituji na začátku odstavce. Je neuvěřitelné, jak je v nás zakořeněná, byť často zcela nevědomě, potřeba zdůrazňovat samozřejmosti – kdo nemá vhodné dispozice, předpoklady pro týmovou práci a chuť pracovat na svém vlastním růstu, ten nemá co pohledávat na JAMU a v operním divadle už vůbec ne.
Ale pojďme k samotné inscenaci a začnu z gruntu, jímž je samotná volba titulu. Ta byla podle mého názoru v podstatě dokonalá po všech stránkách. Rossini rozuměl lidskému hlasu, sám uměl zpívat a uměl psát pro zpěváky. Ne snad, že by jeho rané opery byly jednoduché, ale zpívají se dobře, role jsou vesměs lyrické a pro mladé hlasy vhodné. Nevázaná komika frašky postavené na záměně zavazadel a posléze i osob také snese lecjakou hudebně-dramaturgickou nedůslednost i inscenační neplechu (přidaná role Kupida), střídání afektů přímo vybízí k režii po jednotlivých číslech bez výrazné zastřešující koncepce. Tomáš Studený a celý VCHOD tuto volnost využili v hojné míře, ale nepřehnali to, představení drželo pohromadě a tvořilo souvislý celek.
Pěstovat v operních pěvcích i herecké schopnosti je mi velmi sympatické a inscenace mimo jiné ukázala, co všechno je možné, když je splněno několik podmínek, které bych rád viděl i v našich velkých divadlech jaksi automaticky. Mám tím na mysli třeba to, že režisér je dobře připravený, dílo zná a ví, co chce. Pracuje s jedním obsazením a ne se dvěma až třemi alternacemi, takže může pilovat detaily s konkrétními lidmi, místo aby začínal to samé pořád znovu. Pěvci s ním navíc spolupracují a zdá se, že dokonce i s chutí a vnášejí do věci vlastní impulsy (Tomáš Studený inscenoval Příležitost společně s Markem Mokošem, připsán je i “kolektiv”). Příležitost dělá zloděje je klasická číslová opera a Tomáš Studený ji zrežíroval jako sled provázaných hereckých etud, na nichž bylo znát, že si s účinkujícími chtěl vyzkoušet pokud možno všechno, čeho je možné dosáhnout čistě hereckými prostředky, divadelní technika byla zcela v pozadí. Jednotlivá čísla byla výborně vystavěná i vypointovaná – lyrické okamžiky nebyly zesměšňované, ale ani sentimentálně trapné, výborně fungovaly ansámbly Tomáš Studený je opravdu umí), rvačky byly realistické a uvěřitelné i zblízka. Úvodní bouře posílená realistickými zvuky z reproduktorů a přibíhající Matěj – v originále Parmenio – mi připomínaly parodii na Siegmundův úprk v úvodu Valkýry.
Hudební stránku věci si VCHOD přece jen zjednodušuje. Provedení s klavírem je sice v rámci takového projektu zcela pochopitelné, ale uzpívat normální divadlo přes orchestr je něco úplně jiného. To není výčitka, spíš upozornění nadšencům z publika, kteří by snad měli pocit, že by se s inscenací okamžitě mohlo jít na velkou scénu. V rámci výzkumnictví pokládám za pochopitelné, že herectví jde někdy až do konfliktu se zpěvem – v divočejších scénách bylo patrné, že se účinkujícím nedostává dechu na závěrečný tón. Byli v těchto kratičkých momentech vlastně nuceni se rozhodnout, jestli dokončí hereckou akci, nebo naplno dozpívají. Vítězilo herectví, takže se několikrát stalo, že místo efektního závěru zazněl napůl polknutý nebo jen krátce a nekultivovaně vyražený tón – to se v opravdové inscenaci nesmí stávat (účinkující měli ale svoje party zvládnuté celkově velmi slušně). Za opravdovou chybu ale pokládám mluvené dialogy namísto původních recitativů – jejich perfektní interpretace je hnacím motorem číslové opery. Fousatý bonmot praví, že na áriích se pozná hlas a na recitativech inteligence – co by bez nich byla třeba Figarova svatba? Chci tím především říci, že pokud chce VCHOD zkoumat možnosti a hranice operního herectví a vynechá z Rossiniho recitativy, nezkoumá ty hranice dostatečně. Respektive vybírá si z nich tu efektnější a svým způsobem schůdnější část.
Uvedení opery v českém překladu Tomáše Studeného přispělo k lepší interakci mezi účinkujícími a bezprostředně reagujícím publikem. Jasně se ale projevilo, že je potřeba mít při psaní překladu neustále na paměti zvukovou stránku textu, u italské opery možná víc než u kterékoliv jiné. “I když je to volovina, hlavně že to dobře zní,” zpívalo se v závěrečném ansámblu a kromě toho, že bych tento verš s klidem přilepil na závěr nejedné opery, je dobré si uvědomit, že je na tom i kus pravdy (a celá pravda Trubadúra například). Mimo jiné se třeba i na tomto verši ukázalo, že při zvukové adekvátnosti snese dvě stě let stará hudba velmi dobře i současné hovorové obraty, jindy i mírně škobrtající rýmy (i když třeba šlupka – pepka už je přece jen trochu moc), nehezky ale znějí nespisovné koncovky ("to je hloupý" místo "to je hloupé" apod.). Tady je potřeba u všech zúčastněných pochválit výslovnost, rozumět jim bylo bez námahy prakticky všechno. Potěšila mě vtipně a přiléhavě citovaná Prodaná nevěsta.
Provedení Rossiniho taškařice bylo opravdu zábavné, mělo spád i jiskru a já jsem teď především zvědavý na to, jak si VCHOD poradí s Hubičkou, která je v plánu na letošní červen. Především proto, že tady už to s úpravami a zjednodušujícími zásahy zdaleka tak bezbolestné nebude.
Gioachino Rossini: Příležitost dělá zloděje (L’occasione fa il ladro). Předloha Eugene Scribe, libreto Luigi Prividali, překlad a úprava Tomáš Studený. Hudební nastudování – Ema Mikešková, režie – Tomáš Studený, Marek Mokoš a kolektiv, klavírní spolupráce – Kostiantyn Tyshko, produkce – Pavla Hrubšová. Klementina (Klementina) – Lucie Kašpárková, Matyáš (Alberto) – Lukáš Hacek, Matěj (Parmenio) – Roman Hoza, Ernestina (Ernestina) – Aneta Petrasová, Bonifác (Martino) – Aleš Procházka, Eugenio (Eusebio) – Tomáš Studený, Kupido – Marek Mokoš. Inscenace vznikla v rámci projektu specifického výzkumu VCHOD realizovaného na Hudební fakultě JAMU. 25. 1. 2013, Divadlo na Orlí, Brno (premiéra 26. 6. 2012).
autor: Boris Klepal
Zatím nebyl přidán žádný komentář..