„Můžu se zeptat, jakou používáš voňavku?“ zeptal se mě malý romský kluk. „Fahrenheita,“ odpovídám pobaveně. Uznale kývl hlavou a zase zmizel v klubku různě velkých dětí, na které pokřikovala režisérka Linda Keprtová, aby byly laskavě zticha. Má pravdu, nejsou v Muzeu romské kultury kvůli tlachání, ani toaletním vodám, nacvičují operu Brundibár. Jednoduchou hříčku se zpěvy celosvětově proslavilo uvádění v terezínském ghettu.
Na rozhraní „bílého“ Brna a „nečistých“ oblastí stojí i dvě školy, do kterých se lidé kolem projektu Brundibár z ghetta vypravili hledat představitele pro svoji inscenaci. Na Merhautově ulici i na Náměstí 28. října se střetávají dva zdánlivě neslučitelné světy – k pavlačákům na Cejlu i rodinným domům v Černých Polích je odsud přibližně stejně daleko. Míchají se tu vlivy z obou stran, namíchané jsou i děti, které se přihlásily do konkurzu a úspěšně jím prošly. Za to se už několik měsíců mohou šrotit zpaměti svoje texty, učit se melodie, trávit víkendy ve zkušebně a dřít jako koně. Kdo někdy zkusil nacvičit nějaké divadlo tak, aby k něčemu vypadalo, dobře ví, o čem mluvím. K tomu ale mají kolem sebe lidi, kteří na ně v pauzách mezi zkouškami myslí s domácími buchtami i nějakým tím výletem, a navíc je dostanou do míst, kde možná nikdy předtím nebyly: třeba na divadelní jeviště.
Původní myšlenku Brundibára z ghetta jsem znal od Josefa Škarky, dramaturga a nakonec i představitele titulní role. V plánu bylo nacvičit terezínskou operu s dětmi ze zanedbaných oblastí současného Brna a provést ji v objektu bývalé káznice na Cejlu. Z poslední věci nakonec sešlo, představení se bude hrát v Divadle na Orlí a přiznám se, že to pro mě bylo v první chvíli zklamání – ten koncept vypadal tak lákavě! O co byl ale přitažlivější pro dospělé, o to méně by mu asi rozuměly samotné děti. Vždyť nejde o to, aby zůstaly v otlučené čtvrti, se kterou některé z nich přicházejí do styku každý den, měly se z ní podívat také někam jinam. Zákulisí divadel má až magickou přitažlivost a láká i dospělé, děti jsou z možnosti být jeho součástí úplně vedle. Přesun z káznice do divadla byl sice původně znouzectnost, ale nakonec udělal z Brundibára z ghetta to, čím měl od začátku být: projekt pro malé herce, a ne konceptuální hříčku pro hledače historických souvislostí.
Brundibára napsal Hans Krása v roce 1938 do soutěže vypsané tehdejším ministerstvem školství. Naivní příběh Aninky a Pepíčka si bere něco z Perníkové chaloupky, něco zase z Brémských muzikantů. Děti potřebují mlíčko pro nemocnou maminku, ale nemají peníze a chtějí si je vydělat zpěvem na tržišti. Zlý flašinetář Brundibár v nich cítí konkurenci a snaží se je vyhnat. Děti ho s pomocí zvířátek přemůžou a nakonec prchá on sám. Příběh Adolfa Hoffmeistera by za normálních okolností možná vyhrál soutěž, opera by se občas hrála a dnes by působila jako úsměvný artefakt z doby, kdy se za nezbytnou součást umění pro děti pokládala výchovná funkce. Opera hraná dětmi pro děti se ale zamotala do velkých dějin: místo ministerské soutěže přišla německá okupace a Hans Krása byl jako Žid deportován do terezínského ghetta, kde se Brundibár často hrál. Dostal se dokonce i do propagandistického filmu Vůdce daroval Židům město, který měl ukázat světu, jak se Hitler o „vyvolený“ národ stará. Šílený osud aktérů terezínských uvedení, kteří umírali na nemoci nebo v plynových komorách, zadělal Brundibárovi na draze zaplacenou nesmrtelnost.
Asi bychom těžko spočítali inscenace, které umístily děj opery do koncentračního tábora a z nerudného Brundibára se v nich stává dozorce. Tématu se chopil i výtvarník Maurice Sendak, autor světově proslulých Divočin, který Brundibárovi rovnou namaloval hitlerovský knírek. Brundibár se hraje po celém světě, je přeložený do řady jazyků, existují videozáznamy, nahrávky, hrají jej ty nejlepší dětské sbory i amatérské partičky – z tohoto hlediska není uvedení Krásovy opery nijak zvláštní. Do programu ho zařazují i dospělé operní společnosti a běžná operní divadla, jen v této sezóně se hrálo sedm různých inscenací od Athén až po Londýn. Brundibár z ghetta dává oblíbené – a možná vůbec nejhranější – české opeře nový kontext. Soudným lidem asi není potřeba vysvětlovat, že nacistická ghetta a koncentrační tábory byly svinstvo, ale přiznejme si otevřeně: dojímat se nad něčím dávno minulým je snadné. Zvláště pro nás, kdo jsme se do toho marastu přímo nenamočili. Hlad, tyfus, plynové komory… to všechno je tak děsivé a zároveň tak vzdálené. Dnešní brněnská ghetta nejsou neprodyšně uzavřená ani úplně beznadějná a bydlení na Bratislavské je proti Terezínu luxus. Je ale svým způsobem také bezvýchodné a sahá si na nás přímo. Už jako dítě z Černých Polí jsem věděl, že Merhautova ulice je naše „Rozdělovací třída“ – pod ni jsme si nikdy hrát nechodili. Snad není úplně marné pokusit se ji přemostit, třeba právě divadlem.
Na nedělní zkoušce Brundibára v Muzeu romské kultury jsem zjistil několik věcí:
- děti jsou stejné potvory napříč etnickým spektrem
- dospělí kolem nich mají prakticky neomezenou trpělivost
- Josef Škarka narozdíl od dětí ještě neumí svůj part zpaměti
- Linda Keprtová má hodně silný hlas, když chce
„Fahrenheit je cikánská vůně,“ řekla mi kuchařka v hospodě U průmyslovky, když jsem se ji snažil pobavit úvodní příhodou. „A naše děcka jsou takový, hned se zeptají,“ dodala ještě. Já se zase tak moc nevyptávám, ale tu vůni mám rád. Tak jsem asi cikánské děcko jenom napůl.
Brundibár se bude hrát v Divadle na Orlí v rámci festivalu Ghettofest, premiéra 5. června v 19 hod., repríza 6. června v 16 hod. Tento text si kromě účinkujících dětí vysloužili Martin Ptáček (lektor), Josef Škarka (dramaturg, zpěvák), Ruth Konvalinková (pedagožka), Linda Keprtová (režisérka), Anna Chrtková a Anna Petříková (výtvarnice), Kristýna Kopřivová (asistentka režie), Jana Suchomelová a Jan Dobiáš (korepetitoři), Kateřina Geislerová (produkční Ghettofestu), Monika Balogová a Vladimír Balog (asistenti). Všichni pracují na Brundibárovi za symbolickou odměnu (cca 3000 Kč/rok) ve svém volnu.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..