Slavnostní koncert Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (BROLN) s názvem „Písně a hlasy na vlnách“, který se konal 3. dubna 2014, byl první větší oslavou rozhlasové devadesátky. Brněnská stanice má co připomínat.
Bez deseti let jedno století už rozhlasová stanice v Brně funguje jako jeden z mediálních a kulturních pilířů brněnské a moravské kultury vůbec. Z pomyslných plenek vyrůstala zhruba v prvních deseti letech své existence, kdy se rozvíjela vysílací a přijímací technika a rozhlasoví tvůrci začali objevovat možnosti různých rozhlasových formátů. Na počátku byly zprávy a jednoduché hudební produkce, ve druhé dekádě života rozhlasu se běžnou součástí programu staly reportáže, přímé přenosy koncertů, oper i činoher, komponovaná literárně-hudební pásma.
V roce 1924, tedy v roce zahájení vysílání v Brně, se také narodilo české slovo rozhlas. Společnost Radiojournal, provozovatel radiového vysílání, nebyla spokojena s převzatým slovem radio a jeho odvozeninami (radioobchodník, radioposluchač, radiopřijímač) a vypsala soutěž o jeho nejlepší český ekvivalent. Dlouho bez úspěchu. Nakonec však redaktor Národních listů J. D. Richard dne 21. května 1924 napsal: „Broadcasting značí česky asi tolik jako široké rozhození, rozsévání. (…) Stanice přijaté zprávy nebo hudbu skutečně rozhlásí všem, a proto je jistě oprávněno, navrhujeme-li pro její funkci název ‚Rozhlas‘.“ Za čtrnáct let pojem „rozhlas“ zdomácněl natolik, že se společnost Radiojournal mohla v roce 1938 přejmenovat na Česko-Slovenský rozhlas. Ale vraťme se zpět do Brna.
Pionýrské začátky
Znělka z mechanického znělkostroje s nápěvem Moravo, Moravo nás na začátku slavnostního koncertu vrátila do historie. Před devadesáti lety, přesněji ve dnech 10.–13. května 1924 se odehrály v Brně – Komárově první pokusy o rozhlasové vysílání.
Ač je to neuvěřitelné, tak ještě žijí pamětníci prvních let vysílání brněnského rozhlasu. Například František Hamada, známý primáš Hudců pondělníků z Uherského Hradiště a jeden ze zakládajících členů slavného Hradišťanu v roce 1950, měl v době prvních vysílacích pokusů už deset let. V roce „desetiletého Brna“ (1934) podnikl zásadní krok, aby mohl poslouchat rozhlasové vysílání v klidu doma. Z našetřených peněz po nástupu do svého prvního zaměstnání si totiž koupil pořádný rozhlasový přijímač. Do té doby poslouchal – podobně jako mnozí dospívající chlapci v té době – útržky rozhlasového vysílání na podomácku sestavené krystalce. „Bylo to hrozné, ty pazvuky a prazvuky, které to vydávalo, chvíli morseovka, pak zas hudba, hlasitost se nadala ovlivnit…“ zavzpomínal ze záznamu náš vzácný pamětník, který oslaví 7. června sté narozeniny. Oslaví je – jak jinak – koncertem v sále hradišťské Reduty.
V roce, kdy si dvacetiletý František Hamada koupil svůj první rozhlasový přijímač, proběhla také podrobná bilance prvního rozhlasového desetiletí, která v roce 1935 vyšla nákladem Radiojournalu v Praze knižně pod názvem Prvních deset let československého rozhlasu. Z ní ocituji pár řádek o brněnské stanici:
„Byla slavnostně otevřena 18. dubna 1926. Ve skutečnosti však provádělo Brno rozhlasovou službu dávno, neboť začalo s vysíláním skoro zároveň s Prahou. Prvé pokusy konaly se v Brně ve dnech 10.-13. května 1924 na telegrafním vysílači o výkonu 1 KW, výrobku firmy Huth.Vysílali bez studia, přímo z budovy vysílače v Komárově, na vlně 1600 m. Od 12. července 1924 vysílány byly v době od 14.00 do 14.15 pravidelné bursovní zprávy. Prvé brněnské studio otevřeno bylo 1. září 1924 a bylo umístěno na střeše Zemského domu. Vysílalo se odtud vždy ve čtvrtek od 4 do 5 odpoledne a v neděli od 10.00 do 11.00, většinou produkce pěvecké a nástrojové. (…) Počátkem roku 1925 byla řádně organizována odbočka Radiojournalu a jejím technickým ředitelem byl jmenován Ing. Antonín Slavík, kapitán vojenské telegrafní služby, (…) Brněnský rozhlas měl od počátku dobré stálé spolupracovníky. Byli to jednak členové Národního divadla brněnského, z opery, činohry i operety, a pak našel oddané spolupracovníky mezi profesory a žáky tamní konservatoře. Od začátku pracuje s určitým výběrem hudebníků i umělců a vyvíjí se soustředěně…“
Brněnský rozhlas byl odvážný a průkopnický
Od konce 20. let byla brněnská stanice na špičce v rozvoji rozhlasových žánrů v celostátním měřítku. Vladimír Šimáček uvedl v roce 1926 odvážně první celovečerní činohru. Později se v řadách brněnské rozhlasové avantgardy objevila i následující jména: spisovatel František Kožík, režisér Josef Bezdíček a básník a režisér Dalibor Chalupa. Toto hvězdné trio tří rozhlasových mušketýrů, jak se jim říkalo, založilo slávu původní rozhlasové slovesné tvorby.
V roce 1927 vznikl první rozhlasový orchestr, měl devět stálých členů a vedl jej dirigent Jan Janota. V roce 1929 měl orchestr už 26 stálých hráčů a ve třicátých letech 35. Vedle Janoty jej řídil i Břetislav Bakala, varhaník, dirigent a hudební skladatel, žák Janáčkův. Pod jeho vedením vznikly v padesátých letech, v době, kdy se začalo systematicky natáčet, jedinečné nahrávky Symfonického orchestru brněnského rozhlasu. Tento orchestr se k 1. 1. 1956 sloučil se Symfonickým orchestrem Brněnského kraje a vznikla Státní filharmonie Brno. Ale to už je jiná historie.
Velkou roli v rozvoji hudebních formátů a v systematizaci celostátního rozhlasového notového fondu – obdoby dnešní fonotéky, protože většina hudby se vysílala v živém podání – sehrál vzdělaný muzikolog Karel Vetterl. Po válce se stal mimo jiné i velkou postavou moravského národopisu. Publikoval řadu článků o hudebním rozhlasovém vysílání a připravil k vydání velmi důležitý dvoudílný Katalog hudebních archivů čs. rozhlasu (Praha 1938–1939). V něm je obsaženo na čtyřicet tisíc (!) inventárních čísel notových materiálů.
Brněnský rozhlas by nebyl tak výrazně profilovanou institucí, kdyby neměl v čele adekvátní osobnost. Tou byl Antonín František Slavík, který držel nad svými „experimentátory“ ochrannou ruku a podporoval je. Za protektorátu se projevil jako odvážný vlastenec, zapojil se do odboje a byl nakonec nacisty popraven.
Ozvěny historických dramat
Koncertní vstup Petra Ulrycha připomněl vzrušenou dobu okupace, kdy brněnský rozhlas jako bezprostřední reakci na okupaci odvysílal z utajeného vysílacího pracoviště naživo Ulrychovu píseň Zachovejte klid, první skutečný protestsong v republice. Ředitele Jaroslava Juráška, zakladatele BROLNU, stálo záhy unikání okupantům místo. Pro sourozence Ulrychovy tento okamžik znamenal počátek konce slibně rozjeté kariéry nových hvězd československé populární hudby. Příklon k lidové hudbě a ochranná křídla Orchestru Gustava Broma (jehož existence byla dlouhodobě také založena na trvalé spolupráci s brněnským rozhlasem) je zachránily před úplným zmizením ze scény, protože v médiích měli zavřené dveře. Z této tísnivé historické situace však vznikla neobyčejná gramofonová deska Nikola Šuhaj loupežník (natočená v brněnském rozhlase), kterou Petr Ulrych připomněl na koncertě písní Červánky. Na albu spolupracoval kromě Bromova orchestru také BROLN, vedený tehdy Jindřichem Hovorkou. Dnešní BROLN vedený Františkem Černým je důstojným pokračovatelem tradičního rozhlasového tělesa a zajistil veškerou hudební stránku slavnostního koncertu, a to dokonce i v tak nezvyklé písni jako byla Krylova Nevidomá dívka v podání Hany Ulrychové. Málo se ví, že Kryl tuto píseň Haně věnoval, když krátce působila koncem 60.let v olomoucké kapele Bluesmen a on tam byl zrovna na vojně.
Brněnský rozhlas a lidová píseň – pevné pouto
Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů vznikl v roce 1952 pro potřeby rozhlasového vysílání. V době nedostatku záznamových médií a gramofonových desek bylo nutno zajistit soustavnou kvalitní produkci nahrávek lidových písní na profesionální úrovni. Do té doby byly najímány folklorní soubory, nejčastěji muzika a zpěváci Slováckého krúžku (ten vznikl už v roce 1908 a v rozhlasovém vysílání se objevoval od počátku třicátých let)
V oblasti populární hudby hrál podobnou roli jako BROLN Brněnský estrádní orchestr, později zreformovaný na Orchestr Studio Brno. Od roku 1952 se také hudební redakce rozkošatěla. Vedoucím redakce symfonické, vokální a komorní tvorby se stal Zdeněk Cupák, bez jehož přehledu a úsilí by nevznikl vynikající fond klasiky. Lidovou hudbu dostal na starost Antonín Jančík a redakce „malých hudebních žánrů“ (tak se označovaly populární žánry) se ujal Jaromír Nečas, později také rozhlasový dramaturg Orchestru Gustava Broma. Nečas jako hudebník i tvůrce však často překračoval do hájemství BROLNU a lidové hudby. Po roce 1970 až do odchodu do důchodu vedl právě folklorní redakci.
Ale vraťme se k BROLNu, který byl hlavním hudebním motorem slavnostního koncertu v Besedním domě. Jeho činnost se od dob založení netýkala jen lidových písní, orchestr se po celou dobu své existence žánrově pohyboval mezi vážnou hudbou a folklorem. Tomuto zaměření také odpovídala plejáda osobností, která jím prošla – ať už jako hudební skladatelé (Josef Berg, Miloslav Ištvan, Emanuel Kuksa, Miloš Štědroň, Vlastimil Peška a další), dirigenti či interpreti. Za všechny interprety můžeme jmenovat trojici primášů, kteří zasáhli výrazně i do jiných žánrů – Bohdana Warchala, pozdějšího vedoucího slavného Slovenského komorního orchestru, Zdeňka Nečesánka, jednoho z prvních jazzových houslistů v Brně, či Bohumila Smejkala, který z BROLNu (působil v něm v letech 1956–1973) odešel na post primária světoznámého Janáčkova kvarteta.
BROLN se na koncertě po bloku písní sourozenců Ulrychových vrátil do oblasti jemu nejbližší, na pole lidové písně. S Mužským sborem Slováckého krúžku v Brně připomněl slavnou etapu tohoto úctyhodného sdružení. Na pódiu se objevily i legendy moravské lidové písně: Vlasta Grycová a Jožka Černý. K nim se přidala Kamila Šošovičková, jedna z největších nadějí zpěvného Podluží posledních let.
Ukázalo se, že lidová píseň je mostem, který propojuje minulost s přítomností a míří do budoucnosti. O tom, co přijde, nic nevíme, ale jedno je jisté: písně budou žít pořád. Třeba bůhvíjak proměněné, ale stále rezonující s lidskou duší. Vyznání o lidové písni, která nám v brněnském rozhlasovém archivu úsilím redaktora Antonína Jančíka zanechali v polovině 60.let Jan Skácel (svého času vedoucí literární redakce), Oldřich Mikulášek, Karel Höger, Milan Kundera či Jaroslav Seifert, zní po tolika letech, jako by je natočili včera.
V devadesáti stále na začátku
Brněnský rozhlas je zvukovou pamětí velké části Moravy, jeho archivy skrývají nejen poklady ze světa lidové písně, ale také díla z různých hudebních žánrů a slovesné tvorby či myšlenky významných osobností. Rozhlas byl vždy místem, kde se setkávali tvůrčí lidé s těmi, kteří měli co říci. Doufejme, že tomu tak bude i nadále, byť ve srovnání s dobami minulými je dnešní brněnská stanice bohužel nepoměrně skromnější institucí. Přes svou devadesátku musí znovu a znovu obhajovat a aktualizovat svou misi ve světě, jenž se výrazně proměnil a ne vždy ve prospěch tradičních institucí. Snad se jí to bude dařit.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..