Zastavení první – 11. listopadu 1882
Světlo krátkého podzimního dne už pohaslo; ztemnělými brněnskými ulicemi, v nichž se postupně rozžíhají plynové lampy, proudí davy k novostavbě Městského divadla na východním okraji centra. Žene je zvědavost: právě dokončená skvělá budova je prvním divadlem na evropské pevnině s elektrickým osvětlením! Skoro žádný Brňan dosud elektrickou žárovku neviděl: Edison, ten americký vynálezce, zaplavující svět neslýchanými technickými novinkami, na ni dostal patent a začal ji vyrábět teprve před čtyřmi lety. Takže elektrické osvětlení divadelní budovy je převratná novinka a odvážný experiment.
Staré divadlo vyhořelo před deseti léty a Prozatímní divadlo už dlouho nestačí potřebám bohatnoucího průmyslového velkoměsta, v něž se v posledních desetiletích změnila historická moravská metropole. Městská rada se starostou Winterhollerem se rozhodla věnovat půl milionu zlatých na stavbu nového divadla a projekt zadala tvůrčímu tandemu mladých vídeňských architektů Fellner-Helmer. A když po položení základního kamene v červenci 1881 došlo k požáru dokončovaného Národního divadla v Praze a v prosinci pak ještě k úděsné tragédii vídeňského Ringtheatru, přijala revoluční rozhodnutí novou budovu elektrifikovat.
Ta teď září světlem tisíce žárovek; jejich záře se odráží v leštěných mramorech sloupů a podlah, modeluje obrysy sochařské výzdoby; uvnitř zdůrazňuje bohaté zlacení portálu a lóží s měkkým kontrastem čalouněných křesel; ovzduší uvnitř je čisté a svěží – ve srovnáním s divadly osvětlovanými plynem, kde je vzduch ke konci představení už horký a málem nedýchatelný a navíc zahlušuje akustiku, takže v hledišti bývá špatně slyšet.
Hraje se Goethův Egmont s Beethovenovou předehrou: z temného úvodu se hudba dramatickým průběhem propracuje k vítěznému závěru, jehož jas odpovídá záři elektrického světla všude kolem: obecenstvo je slavnostně naladěno, ale sotva si uvědomuje, jak historický okamžik prožívá: poprvé na starém kontinentě, kolébce naší hudební kultury, se elektrická energie spojuje s hudbou ve společném účinu na posluchače – a třebaže všichni vědomě prožívají dobu převratných technických vynálezů a novot, nikdo si neumí představit, kam budoucí vývoj tento vztah dovede.
Při pohledu zpět budí uznání a obdiv nejen prozíravost a odvaha brněnských radních, kteří se rozhodli rozestavěné divadlo elektrifikovat, ale i pohotovost a tempo, s jakými byla jejich rozhodnutí uskutečněna: celá stavba i s projekcí (!) a elektrifikací (jež byla úplnou novinkou) netrvala déle než osmnáct měsíců! Oba mladí vídeňští architekti, Ferdinand Fellner a Hermann Helmer, jimž byla zadána projekce, byli v prvním rozletu své obdivuhodné společné tvůrčí dráhy: brněnské divadlo je pátou z neuvěřitelných osmačtyřiceti divadelních budov, jež byly podle jejich návrhů postaveny v Rakousku-Uhersku, Rusku a Německu; připomeňme si, že všechna její zařízení byla bez velkých úprav plně funkční po celých devadesát let!
Během stavby brněnského divadla došlo v Evropě k několika požárům divadel a v souvislosti s tím ke změně rakouského stavebního zákona. Plán stavby byl pohotově přizpůsoben bezpečnostním požadavkům (rozšíření únikových cest) a navíc bylo rozhodnuto o zavedení elektrického osvětlení. Elektrifikací rozestavěné budovy byla pověřena francouzská Société électrique Edison a ta vyslala k její realizaci inženýra Francise Jehla, Edisonova asistenta (spolupracoval s vynálezcem na vývoji žárovkového vlákna).
Připomeňme si, že na počátku osmdesátých let devatenáctého století nebyla elektrická energie neznámou věcí; elektricky (bateriemi nebo dynamy) poháněné mechanismy byly už dlouho předmětem soustavného výzkumu a v mnoha případech i praktického využití. Teprve však zaváděním elektrického osvětlení (žárovka byla patentována a vyrábět se začala v roce 1878) se přesvědčivě ukázala nutnost energetické výroby v elektrárnách. V českých zemích si postavila takovou „osvětlovací stanici“ jako první tkalcovská dílna v Moravské Třebové už v roce 1878, dva roky poté ji následoval židlochovický cukrovar – a v roce 1882 brněnské divadlo. Jeho elektrárna byla postavena nedaleko divadelní budovy v Offermannově (dnešní Vlhké) ulici, v objektu, který dosud stojí (č. 5, naproti býval klub Edison – pozn. red.) a s divadlem byla spojena 350 m dlouhým podzemním kabelem, jejž navrhl sám Edison, měděnými dráty zalitými do asfaltu. Pracoval v ní parní stroj o výkonu 136 HP (topilo se černým uhlím) pohánějící čtyři generátory; během jedné sezony dodaly do divadla 50 000 kWh pro 1365 žárovek v celé budově a 5 obloukových lamp osvětlujících scénu.
Zastavení druhé – 6. května 2013
Jarní slunce zalévá v pozdním odpoledni panorama matičky Prahy a houfy slavnostně oděných lidí se scházejí několika směry do Hradu na recitál Magdaleny Kožené. V jeho dějišti – Španělském sále – i v monumentálních vstupních prostorách soutěží šikmé sluneční paprsky s jasem rafinovaně umístěných žárovek; člověk si říká, že jeho dávní budovatelé si se svými voskovicemi nedovedli takovou nádheru ani představit. Pak se tento jas najednou ztlumí, osvětleno zůstává toliko pódium, na něž přichází, vítána potleskem, umělkyně se svým doprovazečem – a větší část publika se v polotmě snaží zjistit, co vlastně bude zpívat. Informovanější sousedé napovídají, že to bude „ňákej Ravel“, ale podrobnosti zná opravdu málokdo. Náročně vypravený programový sešit s perfektními medailony účinkujících, průvodním slovem ke skladbám a zpívanými texty v původním znění i v kvalitních překladech má skoro každý (anebo aspoň jeho partner), ale trouba grafik, který v životě nebyl na koncertě a nedovede si představit, k čemu takový program má sloužit, jej navrhl na šedavém papíru elegantním světlešedým a navíc tenounkým písmem, čitelným tak akorát na obrazovce jeho počítače a pak v perfektním osvětlení na psacím stole nebo pod večerní lampou.
Vzdor tomu zůstává v sále jistý počet zoufalců, kteří se snaží sledovat zpívaný text a porozumět jeho obsahu, ale soustředění a námaha, kterou na to musejí vynaložit, jsou tak veliké, že jim uniká krása uměleckého výkonu. Je to škoda, protože Magdalena zpívá ve všech šesti (!) jazycích toho pořadu nejen s perfektní výslovností každého verše, nýbrž s obdivuhodným porozuměním jeho smyslu, zdůrazňujíc všechny básnické obraty a rafinované pointy geniálně postižené Ravelovým zhudebněním, stejně jako nečekanou dramatičnost Haydnovy operní hudby nebo uchvacující syrovost Bartókova folklorního zápisu. Posluchači zůstává požitek z jejího nádherného hlasu; že usiluje o mnohem víc, než jej uplatnit na nějakém nesrozumitelném blablabla, mu musí být fuk – asi jako návštěvníku galerie, v níž by visely všechny obrazy vzhůru nohama: může se kochat účinem linií, barevných přechodů, rozvrhem hmot a celkovou kompozicí, ale jejich obsah a smysl mu zůstane utajen.
Edisonův vynález se v koncertních síních uplatňoval po většinu dvacátého století (Besední dům byl elektrifikován v roce 1906): koncerty se hrávaly při plném osvětlení, jež umocňovalo mimo jiné také kontakt účinkujících s publikem – ještě v osmdesátých letech usilovali brněnští filharmonikové na zájezdech po Evropě o místo na pódiu, z něhož si mohli v publiku vyhlédnout zajímavý obličej, navázat s ním spojení a „hrát pro něj“; matadoři sólových recitálů nebo komorních koncertů, jakým byl například Miloš Sádlo, který seděl se svým violoncellem skutečně čelem k publiku a hrál většinou zpaměti, si s polovinou brněnského publika tykali. V osvětleném sále se také plně uplatnil tištěný program: posluchač jej měl na kolenou a mohl sledovat, co vlastně poslouchá – takový symfonický pořad s Mozartovou serenádou a Stravinského Petruškou má nějakých dvacet oddílů, jejichž pořadí si přesně nepamatuje ani dramaturg, který jej sestavoval. Nemluvě o orientaci ve skladbách vokálních: jejich tvůrci usilovali a dosud usilují (i když ne úplně všichni) svou hudbou postihnout a umocnit smysl zhudebňovaného textu.
Dnešní praxe temných sálů s osvětleným pódiem to popírá; tištěné programy se sice dosud produkují a prodávají, ale pořadatel většinou neponechává posluchači možnost si v nich něco podstatného přečíst – ve Smetanově síni se na Pražském jaru tlumí osvětlení i o přestávce. Publiku to už přestává vadit, zejména tomu, co ty osvětlené sály nezažilo; spokojuje se s představou, že obsahem a smyslem skladby jsou jen její tóny, při nichž lze myslet na cokoli, třeba na včerejší večeři nebo na zítřejší rande. A luštit nějaké otravné texty?
Zatím nebyl přidán žádný komentář..