O viole se říká, že si jí v souboru nikdo nevšimne, ale když tam není, tak každému chybí. Violisté naopak vědí, že dobrý skladatel se pozná podle toho, že nepoužívá violového hlasu jen k harmonické výplni orchestrálního zvuku, nýbrž dokáže využít jeho jedinečných zvukových a výrazových možností. Psychologové zase tvrdí, že tyto okolnosti přitahují k hráčské praxi violisty individuality spíš introvertní, skromné, nevýbojné, zato však zvláštním způsobem empatibilní. Toto všechno se v nedávné době (už je za námi) stalo v celém hudebním světě předmětem vtipů, které dělaly z violistů blbečky (Jaký je rozdíl mezi violou a rakví? Rakev má tu mrtvolu uvnitř. Co je nejtěžší u přijímaček do violového oddělení JAMU? Držet violu zpaměti. Co má věhlasný violista v nástrojovém pouzdru, že se do něho před vystoupením vždy tak soustředěně zahledí? Velkým písmem: violu do levé, smyčec do pravé!)
Ztělesněním violistického typu, vyvracejícím tyto jedovaté pointy, se stal v brněnském hudebním životě minulého století Richard Kozderka, který byl dlouhá léta brněnskou violovou jedničkou. Na konzervatoři absolvoval ovšem housle (violové oddělení tehdy neměla), ale potřeba profesionálních violistů jej přivedla do Bakalova rozhlasového orchestru, s nímž se u prvního pultu stal v roce 1956 sóloviolistou nově zřízené Státní filharmonie Brno; v ní pak hrál až do svého odchodu do důchodu. O uplatnění svého nástroje dbal svědomitě: jako snad jediný z orchestru uposlechl opakovaného Bakalova příkazu opsat si těžká místa „do civilu“ a zaplnil drobnými i rozsáhlými orchestrálními sóly několik tlustých sešitů, jež by mohly sloužit jako učebnice kterak využít violy v symfonickém orchestru. Není třeba podotýkat, že by ta sóla byl zvládl i bez toho opisování – svou krásnou violu (Mathias Klotz, 1713) v nich dokázal pokaždé rozeznít nezaměnitelným způsobem.
Hrál celou dobu ovšem i v různých komorních souborech, nejvýznamněji za okupace a krátce po osvobození v původním (Kudláčkově) Moravském kvartetu, které právě tehdy procházelo svým vrcholným údobím. V té době také (v roce 1947) bylo na konzervatoři zřízeno violové oddělení a Kozderka se stal – po letech, kdy učil houslisty obligátní viole – jeho vedoucím. Ne nadlouho: po roce musel toto místo – stejně jako violový pult v kvartetu – postoupit pražskému kolegovi s červenou knížkou. Ruče tedy založil se svými spoluhráči z rozhlasového orchestru nový soubor (nazval jej po tehdy zemřelém bratranci Richardu Zikovi, primáriovi Ondříčkova kvarteta) a jal se koncertovat po moravském venkově; překvapivé množství těchto koncertů doplnil náročným (nedokončeným) projektem provést v Univerzitní knihovně postupně a chronologicky všech třiaosmdesát kvartetů Josepha Haydna. A už jako důchodce se vrátil k hodnotám úplně základním a hrával s pianistkou Olgou Mokrou na soukromých večírcích jednu Beethovenovu houslovou (!) sonátu za druhou...
Do zahraničí se poprvé dostal v roce 1937: Pražské kvarteto se tehdy chystalo na velký zájezd, na němž mělo v Londýně provést Dvořákův smyčcový kvintet op. 97 (se dvěma violami), a jeho umělecký vedoucí, violista Ladislav Černý, si pro tuto vrcholně prestižní spolupráci vybral Brňana Kozderku. Po nezbytných zkouškách v Praze (kvintet tam natočili na standardní desku) odjelo kvarteto koncertovat, Kozderka za ním přijel pak až do Londýna a odebral se s ním k oficielnímu přijetí na československé ambasádě. Leč před ní zjistil Černý, že na pozvánce je uvedeno jenom Pražské kvarteto; Tak já počkám tady venku, rozhodl se dobrák Kozderka. Velvyslanec Jan Masaryk už na ně čekal, ale místo pozdravu se zeptal Kde máte toho pátýho? a nedbaje rozpačitého vysvětlování vyběhl před budovu sledován rychlejšími kvartetisty (Ládíček Černý mezi ně nepatřil). Skromně postávajícího Kozderku odhadl okamžitě: Ale to je přece Karaďorděvič! Člověče, vy byste moh z fleku vládnout v Jugoslávii! Pojďte si honem vzít něco k jídlu! (Pavel Karaďorděvič byl v té době jugoslávským regentem). Masaryk se v muzice vyznal – a taky se vyznal v lidech; svému Karaďorděvičovi věnoval po celou dobu jeho londýnského pobytu zvláštní pozornost.
Patřil zřejmě mezi lidi, které Kozderkova empatie neobvykle přitahovala. Kozderka se nikdy nenaučil mluvit nebo číst cizí řečí a o jeho zkoušce z němčiny, jíž se musel za Protektorátu jako zaměstnanec říšského rozhlasu podrobit, se ještě po letech vyprávěly legendy; on to prostě nepotřeboval, on si s každým dokázal porozumět jinak. V domě na Čápkově 30, kde celou dobu bydlel, byl těsně po osvobození u sousedů Hořavových (Franta Hořava byl významný sochař a malíř) nějaký čas ubytován kapitán rumunské zdravotní služby a udržoval pak s nimi celá léta přátelský styk; v roce 1959 mu Hořava napsal, že do jeho domovské Sibině přijede brněnská filharmonie a že v ní hrají tři Hořavovi sousedé z Čápkendy. V hotelu nás čekalo pozvání na přátelský večírek, a když jsme tam přišli, zjistili jsme, že se někdejší kapitán stal v Sibini velkým pantátou a že kandiduje na místo rumunského ministra zdravotnictví; a taky to, že má ve sklepě několik vybraných ročníků transylvánského a že mu rozumí. Byl výborným hostitelem a velmi živě konverzoval v několika řečech, jimž Kozderka nerozuměl, ale pozorně poslouchal. Čas od času však hostitel zvážněl, obrátil se k němu, zdvihl číši a pronesl významně: Tranta Horžava! a Richard mu pokaždé stejně slavnostně odpověděl: Čápkova třicet! S tímto prostinkým dialogem oba vydrželi až do rozednění – a já jsem nabyl dojmu, že si vzájemně dokázali sdělit mnohem víc než my ostatní mnohojazyčným brebentěním...
Někdy v roce 1944 se v orchestrálním rozhlasovém studiu na Stadioně objevil při natáčení německý voják. Budil pozornost, ale ne obavy – choval se nesměle a rozpačitě.
O pauze zřejmě hledal, na koho se má obrátit – a vybral si samozřejmě nenápadného Kozderku. Ten z jeho řeči nebo chování vyrozuměl, že jde o někdejšího violistu, jenž dostal dovolenou z východní fronty a jenž doma našel místo domu s rodinou díru po bombě; že se tedy vrací k někam do východního Polska a že má ještě dva dny čas a neví, co dělat. Richard ho pozval domů, půjčil mu violu, zahrál si s ním Kalivodova dueta, nechal ho vyspat a nazítří se s ním – dojatým a rozechvělým – rozloučil. Tři dny poté se vojáček objevil znova, skleslejší než minule a úplně zoufalý. Já prostě nemůžu, po tom, co jsem tady prožil, se do toho pekla nemůžu vrátit. Nevím, co mám dělat – překročil jsem to už o tři dny, jsem zběh a za to se teď u nás střílí. A kdyby se dověděli, že jsem tady, lítáte v tom taky. Richard se s ním ohlásil u říšského rozhlasového leitera; byl to rozumný člověk a byl rád, že má jeden z posledních znamenitých rozhlasových orchestrů, co v rajchu ještě zbývaly. Když uslyšel, o co jde, velice zvážněl, ale jal se dlouho telefonovat. Nakonec povídá vojáčkovi Hlaste se u vašeho útvaru, prodloužili vám urlaub o čtyři dny. Víc pro vás udělat nemůžu.
Tolik o violové nátuře Richarda Kozderky.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..