Nedobytná pevnost plná přehnaných povídaček. Špilberk je nejen dominantou Brna, ale v jistém smyslu i jeho symbolem a koncentrovaným obrazem.
Baron Trenck prchající z vězení v rakvi pod rouškou zdánlivé smrti. Nevěrné ženy zazděné v mokrých lůžkách, kde je voda kapající na hlavu přivádí před smrtí k šílenství. Krysí kanál, kde obzvlášť těžké zločince nechávali spoutané na pospas potkanům. Propadlo, kterým se vězni znenadání ocitali o patro níž v mučírně. A laskavý císař Josef II., který se nechal v nejtěžších podzemních kobkách na hodinu zakovat do želez, aby pak krutý trest navěky zrušil. I v dospělém věku člověk pocítil stín zklamání, když se dozvěděl, že to všechno není pravda. Trenck smířen s osudem možnost útěku nevyužil, nevěrné ženy byly pěkně v suchu, potkani lidské maso nedostávali, propadlem se dopravovaly zásoby, mučírna tu nebyla a Josef II. trest zakování v podzemí naopak zavedl jako náhradu za zrušený trest smrti. Úpění vězňů, skřípění zubů, nadávky a rozličný řev se ale jako běžná zvuková kulisa dávného Špilberku dá jistě přijmout i bez těchto specialit.
V dospělém věku si člověk – snad aspoň občas některý – už tolik nepotřebuje prohlížet kašírované náhražky neexistujících mučíren a představovat si lidská těla našponovaná na skřipci nebo zkroucená v důmyslných zařízeních. Na takové fantazie poskytuje koneckonců dnešní doba zcela beztrestně použitelné služby, byť jsou o něco dražší než vstupné do kasemat (zase ale obsahují praktické ukázky). Na Špilberku je šance lépe si uvědomit, že ztráta svobody sama o sobě je trest dost krutý i v dobách, které rozvoji individuality dvakrát nepřejí. Není vůbec nutné jej navíc kořenit dalším trápením, i když mně to v dětství přišlo samozřejmé. V lehčí – nicméně stejně dobře zavřené – části hradu seděli italští karbonáři. Nejslavnější z nich, Silvio Pellico, o tom napsal knihu Mé žaláře, v níž mimo jiné popisuje, jak jeho spoluvězni Pieru Maroncellimu museli kvůli nádoru amputovat nohu. Vzpomínám si, že jsem tu událost při dávné návštěvě hradu viděl ztvárněnou na obraze, a myslel si zcela automaticky, že mu ji uřízli za trest. Inu, dítě.
Pověsti provázely i úpravy, které proměnily dominantu Brna během druhé světové války. Žádný systém plynových komor, popravčí cela a sekyrárna tu ale nejspíš také nebyly v plánu, i když se tu věznilo pořád velmi intenzivně a nevesele. Když návštěvník odhlédne od všech legend i lidových skazek, přestane přemýšlet nad svobodou a nezapomene svetr, aby mu v podzemí nebyla zima, může dnes obdivovat kasematy jako nádhernou ukázku barokní architektury. Potom obejít hrad ze všech stran, zastavit se u pamětních desek v různých jazycích, které připomenou nehezké přízvisko „žalář národů“. V parku potkat kozy, které tam pase Fikta Kaprál, a nakonec vyjít po schodech k hradnímu příkopu a přes něj na hlavní nádvoří.
To skýtá asi nejvíc zvukových zážitků dneška, aspoň pokud mluvíme o zvucích konsolidovaných a organizovaných, nebo lépe řečeno hudebních. Festival Špilberk si vymyslela Filharmonie Brno před šestnácti lety jako prázdninovou akci pod širým nebem, což je příležitost jako stvořená pro lehčí a zábavný repertoár – to ale nebylo vždy pravidlem. Slyšeli jsme tu taky Natalii Gutman hrát Šostakovičův první violoncellový koncert a dvakrát tu hostoval i Gustav Mahler Jugendorchester. Při jeho druhé návštěvě se hrála Mahlerova Symfonie č. 4, dirigoval Iván Fischer, sopránové sólo zpívala Iris Vermillion – to nebyly žádné prázdniny, ale plnokrevný luxus, i když lilo jako z konve. Letošní ročník festivalu začal včera a do pátku ještě potrvá, tak si současný koncertní zvuk Špilberku můžete vyzkoušet, pokud vám nahrávka běžného okolního ruchu nestačila. Třeba cestou potkáte i současného správce hradu Jiřího Pejchala, který kdysi vládl pevnou rukou kapele Ser un Peyjalero➚.
Na hlavním nádvoří nehrávají jen filharmonici, najdou se i lecjaké jiné zábavy, občas se tu hrála také opera a svoje první máje tu slaví Českomoravská konfederace odborových svazů. Udeří jejich hodina, otevřou se brány a zahrají si na feudálního sídla pány. Nejspíš nad tím ale ideově nepřemýšlejí, místo je pro jejich zábavy vhodné a prostě se jim líbí. Při odchodu se můžete ještě zastavit na vyhlídce u busty Raduita de Souches, pod jehož velením se Brno ubránilo Švédům – před dvěma dny to bylo právě 370 let. Někde v dálce se ukrývá i stadion Zbrojovky, na který jsme podle slibu z minulého týdne měli jít dnes, ale výročí brněnského válečného úspěchu nás místo toho vyhnalo na Špilberk. O Zbrojovku se ale nepřipravíme, příště už k ní určitě dojdeme.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..