Když trio Ponk v obsazení housle, cimbál a kontrabas přišlo se svým prvním albem Postfolklor a konceptem mrtvého folkloru, psal jsem, že se kapele podařilo „vnést do vybraného [folklorního] materiálu kus sama sebe, použít v písních spoustu hudebních vtípků a jasně čitelných i méně nápadných obratů z jiných žánrů, a přitom zachovat jejich podstatu“. Ponk tehdy hrál úpravy lidových písní, kterým sice ponechal texty a melodie, ale s velmi úsporným a čistě akustickým instrumentářem dokázal tento tradiční repertoár obohatit o prvky rocku a dalších žánrů. Vtip spočíval ve využití netradičních rytmických vzorců, způsobu hry a energie. Na podobném principu by se dalo vystavět hned několik alb, a tak po debutu s písněmi o smrti mohl Ponk natočit kolekce lidových písní svatebních nebo vánočních. Nestalo se tak a je to dobře.
Zmíněný koncept by se totiž s každým dalším albem vyčerpával, přestával by být originální a z Ponku by se stala karikatura sebe sama. Skupina však pro své fanoušky připravila na svém druhém albu překvapení v podobě autorského repertoáru. Jakkoli názvy písní stále evokují folklorní původ (Babické zvony, Moja žena, Slépka…), o skutečném ladění alba více napoví ilustrace v bookletu („lidové“ výšivky s motivy mobilních telefonů nebo sluchátek na uších) a především texty písní, v nichž se zpívá o „korporátním kroji“, objevují se tam výrazy „jin a jang“ a „autista a dyslektik“ a v jednu chvíli začne sbor v pozadí zpívat ústřední refrén z písně Vidiečan od slovenské skupiny Vidiek. Dědina – nebo „diedina“ – skupiny Ponk je současná vesnice, v níž si lidé po večerech zpívají „Wattanay“. Je to „nový folklor“ Michala Kristýnka a Eduarda Tomaštíka, houslisty a cimbalisty ze skupiny Ponk.
Trio v době vzniku alba procházelo personální krizí. Zatímco album z větší části nahrál ještě původní kontrabasista Jakub Nožička (pouze ve dvou písních účinkuje Rasťo Uhrík), vydání již hotového alba stále posouvalo hledání nového basisty. Zatím poslední zprávy z konce listopadu 2018 hovoří o angažování Pavla Rajmice „z významného hradišťského folklorního rodu“. Jak bude trojice v tomto složení fungovat, se samozřejmě ukáže při živých koncertech. Kontrabas je na novém albu velmi důležitý (Jagzamlada, Farář) a v Ponku je klíčový osobní tvůrčí přístup každého hráče.
Vzhledem k tematickému a především autorskému posunu si samozřejmě kapela mohla dovolit ještě větší úkroky stranou od moravské lidové hudby než na svém debutu. Namísto postfolkoru tak nastupuje moravská world music nebo možná „post-world music“. V písni Chábí, která začíná slovy „Su šohaj z dědiny“ se rapuje, Jagzamlada je vlastně velmi dobrá popová píseň a ve Slépce si Michal Krystýnek nejprve zkusí na housle napodobit kvokání slepic, aby potom předvedl jednu ze svých nejzajímavějších pěveckých exhibic. Ale rozptyl poloh a hudebních hříček je mnohem širší – of téměř funkového rytmu v písni Rural až po závěrečnou baladu Gdoví.
Diedina je koncepční album o životě na (nejen) současné vesnici. Slůvko nejen užívám záměrně, protože mezi řádky a tóny často prosvítá srovnání s časy dávno minulými a nostalgie po nich, která je však jen součástí hry. Většina písní vlastně po textové stránce stojí na kombinaci a kontrastu pseudofolklorních klišé, nářečních prvků a popisu současného životního stylu. Z tohoto pohledu patří mezi nejzajímavější momenty skladba Farář o trpkém životě vesnického kněze, který zbavuje lidi hříchů, ale na své vlastní problémy je úplně sám. Přitom mám pocit, že píseň zdaleka není jen o faráři, ale i o dalších lidech na vesnici, kteří sice znají všechny své sousedy, ale velmi často musí hrát své role sami. A právě tato seriózní témata, která je někdy třeba hledat lehce pod povrchem, jsou – v kombinaci s opravdu zajímavým hudebním přístupem a hráčskou dovedností – velmi cenná a vyvažují místy až příliš okatý klaunský přístup kapely.
Ponk – Diedina; Skywardsmusic 2018, celková stopáž 43:53
Zatím nebyl přidán žádný komentář..