Oživení minoritského konventu v Brně a především prudký nárůst jeho popularity mezi obyvateli města, k němuž došlo v rozmezí druhé až čtvrté dekády 18. století, považovali již současní pozorovatelé za zázrak. S růstem obliby souvisel i příliv prostředků. V rozmezí necelých dvou desetiletí se areál minoritského konventu zásadním způsobem proměnil, stal se jedním z nejvýznamnějších komplexů barokní architektury a sakrálního umění. Jak ale k této proměně došlo? Proč minoritský konvent zažil takový rozmach? Jedním z podezřelých je hudba.
Na rozdíl od farních kostelů čelily barokní konventy výzvě skutečně přitáhnout věřící do svých chrámu, ke svým pobožnostem, a to pokud možno v pravidelném rytmu. Nešlo jen o otázku pouhé prestiže, ve hře byl také počet a výnos zbožných darů, legátů a fundací, případně finanční či hmotná výpomoc ze strany městské rady.
„Zcela opuštěn a vydán zapomnění.“ Kronikář brněnských minoritů takto přibližně v roce 1733 s nadsázkou zhodnotil situaci před rokem 1711. Kázání často odpadaly kvůli absenci posluchačstva; „gotický kostel, krásný a přednější než mnohé další starobylé chrámy, je obyvateli města opuštěn, protože podle nich minorité vymřeli na duchu“. Počátky dlouhotrvajícího úpadku minoritského kláštera bývají někdy kladeny už k roku 1495, kdy morová epidemie připravila o život 24 členů konventu. V roce 1639 poznamenal konvent vypuzení skupiny italských spolubratří v roce 1639 a zakrátko měl klášter jen čtyři řeholníky (řadu pikantních historek, vhodných pro bulvární tisk, vynecháváme jednoduše proto, že s hudbou přímo nesouvisejí). Na příkladu asi nejslavnějšího člena brněnského konventu, skladatele Giovanniho Battisty Aloisiho, je patrná volná vazba k samotnému klášteru. Ačkoli k roku 1635 údajně zastával funkci představeného, později byl Aloisi dlouhodobě vytížen jako farář pod pálavskými kopci a do brněnského kláštera přišel v roce 1665 vlastně jen zemřít.
Z hlediska strmě stoupající popularity konventu je skutečnou klíčovou postavou příběhu Barnabáš Freisler (z. 1732), řeholník s pověstí světce, který do Brna přišel v roce 1711. Zmíněná aureola mu obrazně otevírala všechny dveře: v kronice konventu je zdůrazňována jeho obliba mezi obyvateli města, ale také dobré vztahy s aristokracií (odkaz barona Wertemy) a špičkami domácí církevní hierarchie, na prvním místě s kardinálem Schrattenbachem (oba tito mecenáši mají své portréty v loretánském chrámu).
Výše uvedená fakta jsou obecně známá, přesto, nebo právě proto, je vhodné upozornit na širší souvislosti Freislerova brněnského působení. Narodil se roku 1671 ve Fulneku v rodině tkalce. Původní řemeslo ale opustil, aby u kapucínů vykonával funkce sakristána a varhaníka ve fulnecké loretě. Vedle zdokonalení v hudbě a smyslu pro liturgii, bohoslužbu, zde nepochybně získal také cenné zkušenosti s chrámovým a poutním provozem v konkurenčním prostředí. Samotný příchod kapucínů do Fulneka a později i zřízení a zvelebování loretánského komplexu totiž poznamenala nevraživost místního konventu augustiniánů kanovníků, kterému od jeho založení v roce 1389 příslušela i správa městské fary.
Freisler teprve v dospělém věku absolvoval během tří let gymnaziální studia u jezuitů v Opavě a tamtéž se v roce 1695 stal členem konventu minoritů. Řádové sliby vykonal o rok později, v roce 1697 byl vysvěcen na kněze a záhy na to mu byl svěřen úřad novicmistra. Do brněnského konventu přišel v roce 1711 s úkolem vykonávat opět funkce varhaníka a sakristána.
Záhy Freisler rozšířil odpolední pobožnosti, obnovil místní zbožná bratrstva a začal též usilovat o vybudování vlastní loretánské svatyně. V souvislosti s jeho horlivostí a pověstí svatosti klášterní kroniky vyprávějí o příkladné a neutuchající péči o umírající obyvatele města. Spolubratří se jej od roku 1722 údajně pokoušeli držet v konventu, aby se již tak vysílený nevyčerpával touto náročnou službou. Nicméně stále rostoucí množství zbožných darů Freislerovi umožňovaly realizovat jeho záměry, především výstavbu Lorety a Svatých schodů.
Jestliže připustíme, že Freisler i další členové konventu si byli vědomi potenciálu loretánského kostela s jeho pobožnostmi a především mimořádnými privilegii, pak je nutné za považovat za obdobně silné magnety širokou nabídku pohřbů (ve vyšších cenových kategoriích s uložením ostatků do jedné z klášterních krypt) a kvalitní liturgickou hudbu v obou chrámech. Freisler jakožto bývalý sakristán a varhaník si musel být plně vědom významu a přitažlivosti chrámového dekoru, do nějž lze zahrnout i hudbu. Snad právě ona byla jedním z pout prostého minority a kardinála Schrattenbacha, jedním z důvodů, proč tehdejší olomoucký biskup tak tíhnul ke konventu minoritů. Vedle Schrattenbacha se však u minoritů často angažoval i další hudbymilovný prelát, petrovský probošt Jan Matyáš z Thurnu a Vallesassiny. V praktické rovině se to projevilo v zásadním rozšíření liturgie ve prospěch bohoslužeb s figurální hudbou, tedy slavných zpívaných mší, nešpor a litanií.
Do roku 1725 si minorité najímali hudebníky od sv. Jakuba, což obnášelo dvě zásadní nevýhody: slavnostní liturgie se bez hudby neobešla a minorité tak byli zcela závislí na provozu ve farním kostele, protože tamní hudebníky mohli využívat jen v jejich volném čase; zároveň se však poměrně vysoké platby za každý jednotlivý výkon staly pro konvent neúměrnou finanční zátěží. Tehdejší kvardián Christ proto zmíněného roku smlouvu vypověděl a minorité „zavedli vlastní hudbu, která byla levnější.“ Nejspíše už tehdy seregenschorim stal Ignác Lukáš Antonín Beer, tehdy byly také pro loretánský kostel pořízeny nové varhany, jednomanuálový nástroje brněnského varhanáře Antonína Richtera v ceně 500 zlatých (za samotný nástroj, bez figurální výzdoby a štafírování).
Ze smlouvy uzavřené s ředitelem kůru vyplývá, že v průběhu roku bylo slouženo zhruba dvě stě deset mší (včetně výročních slavností bratrstev), doprovázených vícehlasou, vokálně instrumentální produkcí. Zhruba 150 z nich náleželo do kategorie běžné liturgické hudby; kromě nedělí a méně významných svátků se tento typ mší sloužil také každé úterý v konventním chrámu u oltáře sv. Antonína Paduánského. Z hudebního hlediska vyžadovaly tyto mše pouze čtyři zpěvní hlasy, dvoje housle (nebo jiné nástroje) a varhany, k čemuž bylo zapotřebí osmi hudebníků (nejvyšší hlas, diskant, byl obsazen dvěma chlapeckými zpěváky, alt pouze jedním). Slavnostnější typ mší (Extra Ordinari Musik), sloužených nejméně 45x v roce, vyžadoval nejméně třináct hudebníků, protože výše uvedené obsazení bylo doplněno zpravidla čtyřmi hráči na dechové nástroje (trompety, případně lesní rohy) a tympanistou.
Po dostavbě a vysvěcení Lorety (1726) se rozběhla náročná přestavba původního gotického chrámu svatých Janů. Slavné mše s Extra Ordinari Musik tak byly slouženy především v loretánském chrámu, kde se kůr s varhanami poměrně vysoko nachází v místě triumfálního oblouku a hudební produkce tedy byla dobře slyšet, ať se liturgie sloužila u kteréhokoli oltáře včetně toho ve Svaté chýši (většina věřících se do jejího malého prostoru stejně nevešla, přístup do ní měl nejspíše charakter zvláštní výsady). Hudebně náročné produkce se však neomezovaly pouze na mešní bohoslužby, figurálně se prováděly také nešpory a litanie, tedy obvyklý odpolední program velkých slavnostní v rámci církevního roku i minoritských bratrstev.
Zcela výjimečná je i výše ročního platu regenschoriho, smlouvou vyměřená na 350 zlatých rýnských ročně. Mzda byla v roce 1733 navýšena na celkové čtyři sta s odůvodněním, že Beer takto ztrácí nárok na další žádosti ohledně mimořádných odměn. Týkalo se to zejména červnového procesí, zřejmě vůbec nejprestižnější události v roce, protože konvent se zde prezentoval ve veřejném prostoru. V moravském kontextu bezkonkurenční výši Beerova platu lze vysvětlit tím, že z těchto peněz najímal regenschori všechny potřebné hudebníky. Vyplývá z toho zároveň, že krom samotného Beera, jím vychovávaných tří chlapeckých zpěváků a řádových hudebníků (nejčastěji varhaníka) konvent nezajišťoval stálé zaměstnání dalším hudebníkům. Tyto tři chlapce, dva diskantisty a altistu, měl regenschori každý týden ve volných dnech (recreations-tage) vyučovat hudbě. Ze smlouvy lze vyvodit, že uvádění nové liturgické hudby bylo žádoucí, avšak běžná praxe provádění liturgických skladeb prima vista (bez předchozího nácviku) zřejmě nebyla v případě chlapeckých zpěváků, přece jen méně zkušených než dospělých hudebníků, zcela bez rizika a proto se měl regenschori věnovat nácviku (damit in publico keine confusion entstehe).
Když se v roce 1733 slavnostně světily nové oltáře konventního chrámu, nejzasloužilejší člen konventu už nežil. Podobně kardinál Schrattenbach se musel ze slavnosti pro svůj zdravotní stav omluvit. Pro bezpochyby fyzicky náročné obřady, v jejichž rámci bylo nutné vysvětit konventní chrám i všech devět jeho oltářů, proto kardinál do Brna povolal svého taktéž hudbymilovného bratra Felixe Zikmunda (1674-1742), salcburského kanovníka a od roku 1727 biskupa v Lublani. Podle řádové kroniky začaly konsekrační obřady v sobotu 20. června 1733 o páté hodině ranní a skončily o půl desáté, protože bylo nutno do poledne odsloužit slavnou mši k zasvěcení kostela (de dedicatione ecclesiae) a zároveň dalších osm mší na ostatních nově konsekrovaných oltářích. Odpoledne následoval obvyklý program slavnostního dne, tedy zpívané nešpory, svátostné požehnání a litanie. Kardinálův bratr pak ještě před návratem do Lublaně / Laibachu stihl shlédnout také opery, dávané v biskupské rezidenci v Kroměříži.
Zpět k minoritům. Vzhledem k barokní epoše lze předpokládat obecně vyšší hudební vnímavost a také přitažlivost tehdejší liturgické hudby pro její aktuálnost. Důraz byl kladen na vnější lesk (zvuk trompet a tympánů). Z hlediska stylového navíc neexistovala zřetelná distinkce mezi dobovou chrámovou a světskou produkcí. Hudba neměla samozřejmý charakter, musela být aktivně vytvářena nebo vyhledávána; pro široké vrstvy byl právě chrám v zásadě jediným místem, kde se dala slyšet náročná, soudobá hudební produkce. Oblibu figurální hudby a význam chrámů brněnských minoritů jednoznačně dokládá také zřízení celkem devíti fundací v rozmezí let 1727–1735, založených z většiny laiky, ale také všemi minoritskými bratrstvy, jejichž výnos byl zcela nebo z podstatné části určen právě na liturgickou hudbu.
Lakonicky řečeno, minoritský konvent byl v první polovině 18. století výjimečný především tím, že zde bylo možné každý den (a nikoli jen o nedělích a svátcích) mimo jiné slyšet zřejmě kvalitní figurální hudbu dle dobové módy. O nedělích, úterých a sobotách ranní mše, ve všech dnech odpoledne pak litanie. Ona pravidelnost, s níž minorité jaksi zaplnili díru na trhu, pak i podle dnešních marketingových pravidel přispěla ke kýženému úspěchu.
Zdroje:
Foltýn, David (ed.): Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, heslo Konvent minoritů s kostelem sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty a s loretánskou kaplí (autoři Tomáš Borovský a Jiří Kroupa), s. 167–172.
Dokoupil, Vladislav: Dějiny moravských klášterních knihoven ve správě Universitní knihovny v Brně. Brno 1972
Sehnal, Jiří: Die Musikpraxis bei den Brünner Minoriten im 18. Jahrhundert. In: Plaude turba paupercula – Franziskanischer Geist in Musik, Literatur und Kunst. Konferenzbericht Bratislava, 4.–6. Oktober 2004. Ed. Ladislav Kačic. Bratislava 2005, s. 71–83.
Maňas, Vladimír: Lze chrám vzkřísit z mrtvých? Brněnský konvent minoritů v první polovině 18. století a jeho místo ve městě. Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci: Společenské vědy, Olomouc: Vlastivědné muzeumv Olomouci, 2012, roč. 304, suppl., s. 39-56.
Maňas, Vladimír: Přitahovat hudbou. Minoritský konvent v Brně a jeho rozkvět v první polovině 18. století, in: Opus musicum 44, 2012, č. 2, s. 6–19
Zatím nebyl přidán žádný komentář..