Proti přítomnosti své osoby v galerii brněnských hudebních postav, jíž má být tento vzpomínkový seriál, by Jan Skácel co nejrozhodněji protestoval. Třebaže vyrostl v učitelské rodině na Moravském Slovácku, měl o své (ne)hudebnosti představu velmi vyhraněnou. Se mnou o muzice mluvit nemůžeš, já nemám žádný sluch, muziku neposlouchám a taky jí vůbec nerozumím. Už v poštorenské mateřské školce tvrdošíjně odmítal zpívat s ostatními dětmi a tvářil se zarputile jako pak ostatně celý život (Janek to bude mít v životě těžký, říkávala o svém starším synu paní Skácelová, ten to nebude umět s lidima tak jako Petr). A ještě v době, kdy jako asistent na nově zřízené pedagogické fakultě pomýšlel na vysokoškolskou kariéru, mluvil o muzikologickém vzdělání hodně pohrdavě.
Později však byl jako rozhlasový pracovník v budově na Beethovenově ulici (připomeňme si, že v šedesátých letech bylo v literární redakci, jíž šéfoval, několik skvělých tvůrčích osobností a že jejich tehdejší činnost znamená v historii českého rozhlasu epochu) obklopen muzikanty. Do rozhlasové jídelny ve čtvrtém patře tehdy chodila spousta filharmoniků a mně se občas zdálo, že Janka trochu mrzí, že se jejich hovorů o muzice nemůže účastnit tak jako jeho múzičtí kolegové-podřízení z redakce a že to přispívá k jeho zarputilé masce skrývající plachého a úžasně citvivého člověka.
V té době se začal – hlavně ovšem zásluhou své dobré ženy Boženky – pravidelně objevoval na Stadioně na koncertech filharmonie. Ať už byla jejich manželská láska jakákoli, pochybuji, že by ho sama o sobě přiměla absolvovat celý abonentní cyklus. Ale oni tam byli pokaždé, sympatický pár chytrých a přátelských lidí, kteří toho moc nenamluvili, ale s nimiž jste si rozuměli i bez toho. A v Jankově poezii se začaly objevovat krásné hudební představy – klavír jako křídlo černé labutě, světnice s bílým klarinetem, kdo se vejde na housle nebo třeba ten fantastický polámaný bílý klavír na dně lomu někde v Andách.
Hudba pak k němu doléhala takřka nepřetržitě během jeho šéfredaktorské práce v Hostu do domu: redakce v Besedním domě byla od zkušebny Moravského kvarteta oddělena jednoduchými dveřmi. Nedá se říci, že by analytická práce komorního souboru mohla sluchu nezaujatého posluchače nějak zvlášť lahodit, ale Janek zdravil kvarteťáky procházející kolem jeho stolu celkem přátelsky, a když ho začali zvávat na své komorní večery ve skaličském mlýně, přijel s Boženkou skoro pokaždé. On to tam totiž v tom mlýně znal už dávno – když se za války ukázalo, že mlýn už přestává stačit ilegálnímu provozu, jenž živil sedm okolních vesnic a nakonec i partyzánskou Třetí rotu, a že bude nutno jeho výkonnost nejmíň zdvojnásobit, ujal se toho úkolu Jankův tata, který byl vedle svého učitelského povolání taky ještě vyučeným mlynářem a navíc to fantasticky uměl s dřevem: přestavbu mlýna navrhl, řídil a z velké části o prázdninách a o víkendech vlastníma rukama provedl. Skácelovi kluci tam střídavě jezdili ještě dlouho potom; Petr se toulával po okolí se skicákem, Janek mlčel, kouřil a psal básničky. I tak byli přijímáni laskavě, protože teta Anděla, která tehdy mlýnu vládla, byla tou někdejší paní učitelkou, co se v Poštorné kdysi marně snažila Janka rozezpívat.
Moravské kvarteto začalo do mlýna jezdit ve druhé půli šedesátých let studovat nový repertoár; v normalizačním údobí pak se jeho veřejné přehrávky pro skaličské sousedy staly tribunou nedoporučovaných skladatelů a nevydávaných literátů navštěvovanou lidmi z celé republiky a přitom zaštítěnou Svazem protifašistických bojovníků, který se o obsah těchto pietních vzpomínkových pásem nestaral. Nějaký Skácelův text v nich byl skoro pokaždé – a pokaždé jsem žasl, jak snadné bylo najít hudbu, z níž měl vyjít a do níž měl vyústit; přitom se mi zdálo, že je (třeba v ústech Ivy Bittové) sám hudbou, ale nedovedl jsem si představit, že by ho zpívala. A dosud se mi zdává (mí skladatelští přátelé, které jeho krása svedla ke zhudebnění, mi snad odpustí), že ho citlivé zhudebnění činí sice součástí vyššího celku, ale zároveň o něco ochuzuje, o tu těžko definovatelnou vnitřní hudbu nebo co to je.
Janka jsem se na jeho názor neptal; na besedách po těch mlýnských pořadech sedával mlčenlivý jako vždycky, i když ti, co ho znali líp, tvrdili, že se mu to líbilo. Přijel ostatně skoro vždycky, vynechal jen jednou a to se omluvil krásným dopisem. Nikdy však nezapomněl popřát kvartetu k Novému roku, většinou veršovaným vtipem, jednou však něčím, co se zpočátku odvíjí jako poetická próza a co postupně přechází v báseň tak nenápadně, že si to čtenář uvědomí až dodatečně...
Den rozpadá se jako páv a z jeho krásných per skládá se první hebká tma
Lustry jsou rozsvíceny, divadla září jak šperky a v koncertních síních
pánové ve fracích už naposledy ladí
a harfy jako kolmé splavy ční
V té tiché městské chvíli večerní
hudbě chcem naslouchat a ze srdce mít rádi
Zatím nebyl přidán žádný komentář..