Zápisky naivního diváka. Prague Pride a tolerance k lidem i sound systémům

Nejen na koncertech, ale na světě vůbec se nachází většina tak zvaných běžných lidí™. Koneckonců každý z nás se občas dostane do situace, že někam přijde a nezbývá mu než v úžasu valit oči. A potom si stěžovat v hospodě nebo v internetových diskusích, že na něj odborná veřejnost nebere ohled. Zápisky naivního diváka se budou dívat na věci očima, které možná nemají odborné zázemí. Ale myslí se za nimi, to zase ano. Tentokrát se vidělo a myslelo na festivalu Prague Pride, který vyvrcholil průvodem z Václavského náměstí na Letnou. A lidé z Brna u toho byli také.

Nechte duhových projíti

A bylo léto a má milá žena říkala,že letos na tu Prague Pride už ale vážně pojede. V předcházejících letech se neúčastnila z různých důvodů, z nichž nejpůvabnější bylo její loňské prohlášení, že zvýšenou teplotu pociťuje již v Brně. Proto nevidí důvod, proč by měla vstávat z postele a jezdit do Prahy.

A opravdu jela a ve vlaku říkala, že přeci jen neví, že tam bude hrozně moc lidí a mnohem méně prostoru a bude muset dělat malé kroky a velké kroky a to ona nerada. A já jí říkala, že zase nemám ráda ty zvuky, co se linou ze sound systémů, ale že to je na Pride právě hezké, jak to je člověku najednou ale úplně jedno. A v tomto rozmarném hovoru jsme dojely až do Prahy a kráčely nádražím a byli tam i jiní lidé a nesli si různé rekvizity a křenili se na nás tak spiklenecky, jak spiklenecky se jen může tvářit člověk, který nese prapor i s násadou, a já se začala hihňat. A na rohu u chrámu konzumu jsme se shledaly s naší drahou přítelkyní Z., která je heterosexuální až do morku, její nejmilejší barvou je brčálově zelená, myslí si, že Bergmanovy filmy jsou zábava a na Pride chodí každý rok.

A na ulici Opletalově už bylo vidět balónky a já jsem vypískla, jako by mi bylo čtrnáct a do našeho města měl přijet bojbend (nebo jako kdyby mi bylo osmadvacet a dočetla jsem se v tisku, že do Karlových Varů přijede Jude Law). A Z. se zmocnil mazácký komplex a zavelela:

Půjdeme ke koňovi, tam bývají nejlepší pošuci

A šly jsme ke koňovi a byli tam pošuci. Jeden říkal, že mají i různé modlitby a jiný zase, že nemusíme páchat sebevraždu a tak to jsme byly rády. A já jsem jako každý rok tvrdila, že jsou to vskutečnosti charakterní herci, najatí organizátory za účelem koloritu. A to už jsme se hihňaly všechny tři, když tu k nám přišel nějaký mládenec a s vyděšeným výrazem s námi zapředl hovor, co to je, jak je toto možné, co ty lidi dělají přes rok a vůbec. Ale naše hihňání ho nejspíš vyšťastnilo.

A začalo pršet a já jsem se vrhla robinsonádou ke Queershopu a ukořistila duhový deštník a kromě toho i vlajku se srdíčkama a takovou tu věc, co se s ní dělají po člověku proužky. A přestalo pršet a Z. mínila, že ještě stihneme zajít do chrámu konsumu a použít tam WC. Neměly jsme ten nápad samy a naši spoluspiklenci se na nás křenili již zcela nepokrytě.

A pak se průvod dal do pohybu. Protože se má milá žena rozhodla pořídit si vlastní mediální obraz události, bylo třeba zvolit nějaký výrazný orientační bod, aby věděla, kde nás po svých výpadech za lovy beze zbraní hledat. Přidružily jsme se ke kožeňákům, protože měli prapor větších rozměrů, i jinak byli nepřehlédnutelní a já z nich v letošním chladnějším počasí nedostávala solidární ekzém.

Asi to tak mají od narození

A tak se šlo a vytvářeli jsme něco velikého a já chtěla držet svůj duhový deštník pořád otevřený, ale mé společnice měly nějaké řeči o vypíchnutých očích, takže mi sklaplo a až na zelenou hazuku a žlutou tašku a duhovou vlaječku jsem ničím nepřispívala k vizuálu a bylo mi to trapné. Tak jsem alespoň naslouchala hlasu lidu: „A já si myslím, že je to ženská!“ „Blbost, to bude chlap!“ „No, i když…“ a tak dále a tak podobně a nakonec mi došlo, že řeč není o nikom ze zúčastněných, ale o sochařské výzdobě Paláce Koruna.

Průvod zabočil na Příkopy a jal se kličkovat mezi zaparkovanými automobily a já již tradičně nemohla rozhodnout, jestli mě jako pamětnici brněnské Pride dojímá, že nemusíme jít v kordonu, nebo jestli mi ten slalom vadí. A na náměstí Republiky se průvod zastavil, že se shlukneme, aby si o nás snad lidi nemysleli, že jsme nějaké coury.

A tak jsem viděla věci. Třeba ukrajinskou sekci, která nejenže měla velmi hezké fangle a kostýmy inspirované lidovým krojem, ale čas od času vystřihli i nějakou tu národní píseň. Kus od nich postávala ruská sekce, rovněž s fanglemi, a zcela mírumilovně si tam řešila vlastní agendu. Nevím, o co jim šlo, neb nečtu bukvama, ale byly u toho nahoře bez. A to bylo dobře, protože tou dobou si již žena začínala stěžovat, že jí celostátní média naslibovala holé chlupaté zadky a ono nic! A to byla přitom tak vzorná a neustále pobíhala po průvodu, neb jsem jí uložila, že mi má vyfotit nejlépe dvaapůlmetrovou transku s peřím a šteklema a motýlími křídly a tak, že si ji dám na Facebook s přípisem NĚKTEŘÍ LIDÉ SE TAK PROSTĚ NARODÍ.

Průvod doleva, máčky doprava

Během postávání za účelem konsolidace jsem si povšimla dvou nových fenoménů. Prvním bylo něco, co jsem si pracovně pojmenovala introvert pride: kromě civilně oděných občanů, kteří tam obvykle přivedli i děti, aby taky užili světa, když to mají na jízdu králů z Prahy daleko, tam také postávali občané zřetelně označení insigniemi kmenové příslušnosti, kteří ale nikam nešli, protože to už by na ně bylo moc. Druhým bylo tzv. křížové zastavení, protože logicky, když strávíte celé dopoledne pilováním kostýmu, kterým chcete zviditelnit homosexuální džinistické kominíky nebo jiné mořské panny, tak si to přece nepomačkáte v davu, že.

A zase se šlo a byli tam nafukovací jednorožci a dva starší pánové, co měli na sobě složitou konstrukci ověšenou polskými vlajkami a tvářili se nesmírně blaženě, že tak můžou stát vedle sebe a nikdo po nich nehází kamení ani jiné pukavce. A firmy Google a IBM zjevně přispěly svým zaměstnancům z Fondu kulturních a sociálních potřeb na alegorické vozy a bylo to velmi hezké a byly na nich balónky. A hudba duněla a my jsme dělali malé kroky a velké kroky a bylo nám veselo.

A bylo nám veselo i v tajemné Řásnovce, kde zase začalo pršet a má zuřivě fotografující žena se ptala, kam odbočit a já jsem zvolala: „Průvod doleva, máčky doprava.“ A lidé se smáli. Jako i úplně cizí lidi. A po chvíli zase pršet přestalo.

A u nemocnice Na Františku postávali páni příslušníci a tvářili se taky blaženě, asi že byli rádi, že na ně vyšla tahle šichta a ne páteční utkáni Sparta vs. Baník. A zaměstnanci nemocnice stáli na chodníku a k dokonalosti už jim chyběl jen transparent s nápisem FN ZDRAVÍ PRVNÍ MÁJ.

Spravedlivý díl pro každého

A pak se průvod zase zastavil. A zase začalo pršet a ne jen tak nějaké mrholení, to byly kapky jak pětikačky! A my jsme stály zrovna u alegorického vozu, který zpodobňoval ideu přeřvané dance music, a já se přistihla, že se u toho nesmírně šťastně kroutím do rytmu. A deštník byl sice duhový, ale nepostačoval a já měla brzy jeden rukáv durch mokrý, ale bylo mi to jedno a po způsobu sportovních fanoušků jsem povzbuzovala počasí, ať to s tím deštěm a sluncem naráz nevzdává, že tu duhu dá!

A pak jsme si druhý den přečetli, že toto zastavení nebylo způsobeno kavalírskou snahou vystřídat se na Čechově mostě s tramvají, alébrž snahou obecního antisemity Adama B. Bartoše, který se inspiroval klasickým číslem amerických hippies, a pokusil se se svými věrnými (celkem sedm kusů) zastavit průvod blokádou vsedě. Páni příslušníci ho naložili do antonu a má žena pravila: „A tak se i on mohl cítit diskriminován.“

A mezitím přestalo pršet a my jsme si opravily pruhy a zapůjčily malovátko i okolostojícím soudruhům, kteří se radovali, že jsou jako carevna, a šlo se dál. A radikální kožení křesťané si přinesli velikonoční řehtačky a mladí intersexuálové měli zcela rozkošnou vlajku a pak nás předešel živý obraz s oprátkami a to nás přešel smích. A já jsem chvíli nevěděla, jestli mám napsat dojemné poděkování našim pánům velkomožným, že mě neráčí popravovat, nebo začít ječet, že moje žena není ojeté auto, abych si ji někde registrovala.

A průvod se stočil na most. Na mostě už to bylo lepší. Na mostě už jsem se začala těšit, že vylezu na letenské schody a uvidím, jak nesou tu velikou vlajku. A ono je cosi v člověku od pradávna, že i kdyby dobrovolníci nesli po ulici padesát metrů krycí plachty na motorové čluny nebo jiného střižního kalika, rozlije se posvátná bázeň a okoralí recidivisté si narovnají límečky a já vylezu bez keců do schodů a na pět minut nastane všelidová harmonie.

A nastala.

A bylo to krásných pět minut.

A žena říkala, že narok pojedeme zas.