Jediné brněnské provedení dětské opery Marka Piačeka 2'16'' a pol: Vesmírna odysea kladlo současným českým dětem do cesty jen jednu drobnou překážku: slovenština už pro ně není samozřejmým druhým jazykem. Byla to ale překážka nicotná ve srovnání s celkovým účinkem chytré kompozice, která kladla hravou paralelu mezi vznik vesmíru a symfonického orchestru a provedla interprety i posluchače dějinami hudby od 18. století po dnešek. Ale navíc – a snad i hlavně – to byla bezvadná zábava. Jako leitmotiv se večerem prolínal proslulý až zprofanovaný motiv východu slunce ze Straussovy symfonické básně Tak pravil Zarathustra, který otevírá i film Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná odysea. Vedla Johna Cage druhé myšlenkové východisko opery.
Tady je samozřejmě otázka, zda celou věc vůbec operou nazývat a mohli bychom se pustit do diskuse, co to opera vlastně je. S konvenční operou nemá 2'16'' a pol… společného nic, ale s Europerami Johna Cage už hodně. Chytře poskládaná koláž hudebních témat a melodií od Královny noci přes Mahlerovu třetí symfonii a Svěcení jara až po Laborintus II Luciana Beria působila úplně přirozeně a samozřejmě bez ohledu na dobu vzniku předloh. Kdyby se ještě promítaly názvy právě zpracovávaných témat, byl by to dokonalý výchovný koncert. Takový, na jaký by účastníci nevzpomínali jako na hrůznou, do budoucna odrazující nudu, ale jako na otevřené dveře do světa, z něhož mají mnozí dospělí strach.
V prvním dějství jsme byli svědky vzniku vesmíru a jeho paralely – orchestru. Zarathustrovský motiv se poprvé ozval z playbacku, během večera jsme jej ještě vnímali i pantomimicky nebo v živé rozvrzané verzi. I nedokonalosti dětské hry se ale stávaly organickou součástí rodícího se hudebního světa. Neměli jsme před sebou partu zázračných dětí, které ohromují a zároveň děsí svým nadpřirozeným talentem. Byli to normální, dobře vedení žáci, ze kterých dobré vedení udělalo okouzlující skupinu. Podle děje opery získává člověk zázračné schopnosti při průletu černou dírou – například začne úžasně zpívat (árie Královny noci bezvadně zahraná / zašaškovaná na playback), hrát na zobcovou flétnu (pantomimické dětské sólo hrané v pozadí dospělým hráčem na saxofon) nebo na vzdušný cimbál.
Pedagogický aspekt byl přítomný velmi silně, ale byla to ukázková „škola hrou“. Evidentně se pracovalo s individualitami vystupujících dětí, které byly zapojeny do kompozice. Vyprávění vtipů, oblíbená lidová písnička – všechno je součástí vesmíru a nachází svoje místo i v hudbě. Vzniklo tak něco, co by se snad místo „site specific“ dalo nazvat „human specific“. Práce s hudebními citáty a jejich přetavováním k vlastnímu obrazu je pro Marka Piačeka charakteristická, tady k nim přibral ještě vlivy vypozorované a sesbírané během zkoušek – alespoň to tak vypadalo. Díky tomu jsme před sebou měli specifický obraz ideálu interpretační suverenity, která dělá to, co umí, a ještě má rezervu, takže se u toho netrápí.
Důležitou součástí představení byly filmové dotáčky Dušana Dobiaše a Algise Kaveckise. Zdánlivě jednoduché příběhy a situace, ale dobře vymyšlené, korespondující a komunikující se samotnou hudbou. Třetí dějství začalo provedením 4’33' Johna Cage ve verzi pro lesní roh, flétnu a housle. Na plátně se objevily stopky odpočítávající čtyři minuty a třicet tři vteřin ticha, které narušilo 21 mobilů Jana Buriana. Náhodná zvonění a svítící displeje přešly do nemožného pokusu o absolutní ticho, které ve vesmíru nikdy nenastává. Odpočítávání času přešlo do záporných hodnot, k tomu ještě jednou straussovský motiv jako epilog a to bylo všechno.
Na celé věci mě asi nejvíc potěšilo, jak děti (i ty v publiku) bez problémů přijímají jakoukoliv hudbu. Nezajímá je století vzniku, neobracejí oči v sloup nad autory dvacátého století, ale nechají se prostě zaujmout. Prosté to ve skutečnosti jistě nebylo, měli jsme před sebou výsledek obdivuhodné práce. Ale množství radosti a zaujetí způsobilo, že si na to člověk za celý večer ani na chvíli nevzpomněl.
Marek Piaček: 2'16'' a pol: Vesmírna odysea. Dirigent: Marek Piaček, dramaturgie: Ivana Rumanová, Barbora Uríková, video: Dušan Dobiaš, Algis Kaveckis, scénografie: Martu Hlavajová. Účinkují: Ema Adamcová, Michal Bartošák, Gabriela Brezániová, Johanka Čierna, Matej Garčár, Nelli Horváthová, Terezka Kardošová, Carolina Knorst, Nina Konáriková, Terezka Majdanová, Marína Majtánová, Simonka Mihalcová, Nelka Molnárová, Dorotka Ničíková, Viliam John O’Brien, Šimon Papala, Natasha Sabolová, Alžbetka Sopčáková, Ema Starinská, Žofia Škvareková, Marcel Šimko, Martina Tinková, Tomáš Urík, Paulína Uríková, Mária Žideková, Jakub Urík. Housle, pedagogické vedení: Zuzana Kolenová, flétna: Cyril Šikula, lesní roh: Karol Nitran. Produkce: Stanica – Žilina Záriečie. 24. 5. 2014, Kabinet múz, Brno. V rámci festivalu Multiplace.
Sylvia
28. května 2014, 17:09Daniel
27. května 2014, 22:15