Název včerejšího koncertu orchestru Ensemble Opera Diversa zněl Ohlížení, což nebylo blíže vysvětleno. Vztáhnout by se dal přinejmenším ke splnění jednoho loňského restu a dál už spekulovat nebudu. Dočkali jsme se dvou premiér, z nichž Introitus Ondřeje Kyase je určen pro podzimní koncert v evangelickém kostele, zatímco ...or not to be Miloše Štědroně je onen zmíněný dluh z minulého roku. Kompozice na hamletovské téma je věnována Johnu Tyrrellovi, jehož zásluhy o šíření díla Leoše Janáčka po světě jsou mírně řečeno mimořádné. Diversní orchestr vystřídal na začátku druhé poloviny koncertu spřízněný sbor Ensemble Versus s vokálním intermezzem poskládaným z motet renesančních i soudobých.
Smyčcový orchestr pod vedením koncertního mistra Jana Bělohlávka zněl v akusticky suchém prostoru foyer Domu umění sytě a pěkně kompaktně. Měl romantický zvuk a seděly mu především větší plochy a dlouze držené souzvuky. Tomu byl také z větší části podřízen dobře zvolený repertoár odpovídající schopnostem a možnostem orchestru. Především první část koncertu se nesla v jednotném duchu a tvořila logický, uzavřený celek. Zvukově působivé bylo i rozmístění orchestru, kdy vysoké smyčce tvořily oblouk kolem violoncell uprostřed a kontrabasu.
Předehra Geralda Finziho – původně myšlená jako úvod ke komorní symfonii – obstarala melancholický začátek, na nějž navázala populární Suita z časů Holbergových Edvarda Griega. Výrazně melodická a neuspěchaná kompozice Diverse seděla až na rychlé pasáže v závěrečné části, v nichž se orchestr rytmicky a místy i intonačně lehce rozpadal. První polovinu večera uzavřel premiérový Introitus, jenž Ondřej Kyas napsal tak, že smyčcům Diversy jednoznačně vyhovoval. Střední části krátké trojdílné skladby dominují sólové housle, krajní části pracují s tutti a směřují k éterickému zvuku, který mi pocitově evokoval Lohengrina.
Druhá polovina začala sborovým vystoupením Ensemble Versus rozděleným na dvě nedlouhé části. V té první jsme vyslechli renesanční moteta – dvě Orlanda di Lassa a chromatické moteto Ad Dominum cum tribularer Leo Hasslera. Druhá část sborového intermezza byla tvořena renesančními i soudobými kompozicemi, autorem poslední byl sbormistr Vladimír Maňas. Ten si s renesanční (a poté i soudobou) hudbou věděl koncepčně rady bez problémů, Hasslerovo moteto ale znělo značně nejistě, ještě by potřebovalo zažít. Druhá část vystoupení Ensemble Versus byla vůbec jistější, trošku jako by ta první byla jen na rozjezd.
Trauermusik pro violoncello a smyčce Paula Hindemitha je sice napsána z jiného smutku než postní moteta, ale svou náladou i kompozičním stylem na ně vcelku bez problémů navázala. Sólový part hrál Lukáš Svoboda, lyricky a přitom uměřeně, Diversa je celkově i při romantizujících tendencích nesentimentální. Na závěr přišla druhá premiéra večera, kompozice s hamletovským titulem ...or not to be, což je drobná změna proti titulnímu listu rukopisu.
Miloš Štědroň ji věnoval Johnu Tyrrellovi k jeho loňským sedmdesátým narozeninám, ale k provedení došlo až teď. Skladba je to navzdory názvu spíš veselá a hravá (čímž konec koncertu uhnul úplně mimo z předchozí linie), vážnost je skrytá ve formě passacaglie a mollového tématu v basu. Do popředí se ale derou spíš jednotlivé hudební útržky a popěvky, jakési melodicko-rytmické janáčkovské idiomy. Odlehčení navíc váší ještě valčíkový rytmus. Myslím, že by skladbě prospělo méně útržkovitosti alespoň v základním basovém tématu, které by tak všechen hudební materiál lépe drželo pohromadě.
Ohlížení. Gerald Finzi: Prelude, Edvard Hagerup Grieg: Suita z časů Holbergových, Ondřej Kyas: Introitus (premiéra), Ensemble Versus: postní moteta 16. a 20. století, Paul Hindemith: Trauermusik pro violoncello a smyčce, Miloš Štedroň: ...or not to be /passacaglia, sequenza e valsetti/ (premiéra). Komorní orchestr Ensemble Opera Diversa (koncertní mistr Jan Bělohlávek), komorni sbor pro duchovní hudbu Ensemble Versus (sbormistr Vladimír Maňas), Lukáš Svoboda – violoncello. 18. 3. 2013, Dům umění, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..