Nejen hudba samotná, ale i prostředí tovární haly s graffiti vytvářely undergroundovou atmosféru – krásnou a vtahující pro každého, kdo k ní někdy v životě aspoň na čas přilnul. Myslím, že je to největší devíza Henry Lee Festu proti níž je skoro vedlejší, kdo vlastně na festivalu hraje. Sestava účinkujících ale rozhodně ošizená nebyla.
Do areálu Zbrojovky jsem přišel ve chvíli, kdy končil svůj koncert Vladimír Mišík a Etc… Znělo mi to jako hudba z jiného světa a byl jsem až překvapený, jak moc mě nebaví. Upozorňuji, že se jedná o ryze subjektivní postřeh, který nikomu nenutím – stejně jako všechny následujících. Kapela zapadala do poněkud veteránského věku účinkujících na hlavní scéně, ale hraje spolehlivě, v rámci českého písničkářského (blues) rocku se tu sotvakdy objevilo něco lepšího – snad jen několik srovnatelných. Vladimír Mišík vypadal, že ho zpívání pořád baví, je pořád přesvědčivý. Ostatně u písniček, jaké zpívá, se kus věku ve hlase může projevit i pozitivně a vnést do starých pecek nový, trochu nostalgický, ale působivý rozměr. Moje vlastní pocity jsou proti tomu vlastně bezcenné, je to pěkný kus poctivé muziky zcela bez debat. Do psaní článku se mi zamotala zpráva o smrti Petra Skoumala, který v jedné sestavě Etc… hrával a několik jeho písní Vladimír Mišík taky zpíval. Je to zlý… abych citoval Jasnou páku, která se připomněla skrz Špejchar Blues Ivana Wünsche.
My Dead Cat jsou bezvadná tancovačka vycházející z punku a jejich set zahájil koncerty na druhém pódiu. Punk na něm byl víceméně doma po celou dobu. MDC hrají energickou muziku, dobře se poslouchá a není potřeba nad ní moc přemýšlet. Ale nic proti tomu, jedná se o pouhé konstatování. Je to hudba lidí, kteří vyrostli s punkem, ale také už trochu z punku a mixují do něj všechny další vlivy, které je baví.
Na hlavním pódiu se mezitím nachystalo vystoupení kapely MCH Band, tedy Mikoláše Chadimy & spol. Neslyšel jsem je strašnou spoustu let a myslím, že jsem si jejich muziku nikdy tak neužil. Kapela přistoupila k alternativě silně popařským způsobem a hrála věci výhradně ze svého nejúspěšnějšího (a možná i nejlepšího) alba Es reut mich f… Sestava spolu hraje dlouho a je to slyšet, komunikuje s úplnou samozřejmostí a znělo jí to bezvadně – myslím, že na tom má pocit nejen vyzrálá spolupráce, ale i lepší nástroje a snad i víc klidu na to, aby se mohli alternativní hudbě věnovat. Mikoláš Chadima není žádný zpěvák, ale po první, jaksi zakřiknuté skladbě se rozjel a celý set šlapal bezchybně až skoro k tancovačkovému konci. Byla to alternativa starého střihu zahraná bez stopy únavy a pro mě z toho byl nakonec předčasný a zcela nečekaný vrchol festivalu. Vzpomněl jsem si také, jak mě kdysi ovlivnily Chadimovy paměti, které kdysi vyšly v exilovém časopisu Paternoster. Od rekvalifikací k Nové vlně se starým obsahem se skrze ně prošlo nesmlouvavým a kritickým pohledem, byť samozřejmě značně subjektivním. Snad jediný příslušník tehdejší „oficiální“ scény, který před Chadimou neztratil tvář, byl právě Vladimír Mišík, který dohrál před chvílí.
Na druhé scéně se pustila do dřevního punku kapela Boy, kterou potom vystřídali Wild Tides. První na mě působili jako znovuoživení starých Plexis – což znamená úplně mimo. Vůbec netuším, co si s takovou muzikou dnes počít. Z Wild Tides jsem neslyšel skoro nic.
Snažil jsem se totiž u prvního pódia přijít na chuť sólovému koncertu Micka Harveyho, bývalého (a zakládajícího) člena Birthday Party i Caveových Bad Seeds. Propagace festivalu na něm z velké části stála a očekávání byla velká. Jeho písničkářské vystoupení nebylo špatné, ale po celých padesát minut téměř neopustilo pomalé tempo a zpěv se mi taky moc nepozdával. Jakési fluidum z Harveyho šlo, ale asi bych ho raději v této podobě slyšel v komornějším prostředí. Nemohl jsem se do jeho vystoupení zabrat a poněkud mě zklamalo. To samé musím říct o The Ministry of Wolves, kteří mi přišli pozoruhodně bez energie a připadá mi lepší poslechnout si jejich nahrávky doma. Písně inspirované pohádkami bratří Grimmů mají tajemnou atmosféru, jako by je někdo vyprávěl za noci v hlubokém lese. Kouzlo se mi ale na koncertě vytratilo a náhrada v podobě živého náporu se nedostavila. Samozřejmě je dobře, že sem Harveyho i The Ministry of Wolves někdo přivezl – živá zkušenost s hudebníky této úrovně má vždy svoji cenu. A publikum bylo nadšené, to se taky musí říct.
Třetí pódium nebylo pódium, ale Café Kino Biograf. Promítaly se záznamy koncertů Sonic Youth, Patti Smith, Nicka Cavea, ale také Birthday Party a Rowlanda S. Howarda. Především u posledních dvou bylo bezpochyby možné se přesvědčit, že absolutní špička temného australsko-německého post punku byla přece jen někde jinde než v sobotu v Brně. V souvislosti s těmito kapelami mě napadlo, že by se na Henry Lee Festu určitě neztratil Michael’s Uncle – tak snad příště, jestli ještě budou hrát.
Pro vyzrálejší ročníky, které tvoří značnou část návštěvníků, je už jistě vítaným bonusem solidní zázemí bez front na jídlo a pití. S dodržením předem ohlášených časů jednotlivých vystoupení už to bylo horší. Hlavním zádrhelem byl v tomto směru začátek – pro nemoc nepřijeli Velvet Underground Revival, kteří měli hrát první. Místo nich zahajoval Vladimír Mišík a začal o půl hodiny dřív, což některé návštěvníky, kteří nezachytili oznámení na Facebooku, zklamalo. Pochybuji ale, že jim zklamání vydrželo dlouho vzhledem k tomu, že ve Zbrojovce vydrželi až do konce. Já jsem festival ocenil jako svěží závan starých časů – s radostí a bez sentimentálního fňukání nad tím, že už se nevrátí.
Henry Lee Fest. 27. září 2014, areál Zbrojovky, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..