Martin Kyšperský, „lokální celebrita“ a „brněnský Devandra Banhart“ (obě charakteristiky jsem zahlédl na Facebooku), se konečně dočkal alba, na kterém je skutečně sám za sebe. Ne že by jeho spoluautorské, producentské, aranžérské nebo sidemanské počiny, jak je známe z nahrávek Ľubice Christophory, Jany Jablonczek, Jakuba Čermáka nebo Muchy, nebyly hodny obdivu. A ne že bychom si z desítek písní, které už vydal se svou domovskou kapelou Květy, nemohli udělat dostatečně plastický obrázek o jeho tvorbě, o způsobu práce a o tom, jak své sny, myšlenky a prožitky přetavuje do písní. Jenže i Květům, de facto Martinovu autorskému projektu, dodává konečnou podobu až spolupráce s ostatními muzikanty, především s Alešem Pilgrem. Ostatně v roce 2013 Kyšperský v rozhovoru pro Brno – město hudby prohlásil: „Aleš je maximální frajer. Umí hrát na všechno kromě flétny a houslí. Je soustředěný, pokorný, ale přitom dobrodružný, nehádá se jako dítě, máme podobný vkus, radost. On a celá kapela posunují ty písničky o míle daleko. I když si je sám promýšlím, největší váhu má to, co nás napadne ve chvílích osvícení ve zkušebně.“
Album Svetr je tedy první oficiálně vydanou ukázkou toho, jak Martinovy písňové nápady mohou dopadnout, když je od prvotního nápadu k výslednému tvaru posouvá pouze autor sám. A přitom si lze všimnout hned několika styčných bodů s nahrávkami Květů. Pomineme-li obecné charakteristicky jako nadžánrovost a pestrost, můžeme si všimnout minimálně tří detailů: typicky „květovských“ melodií (že se výrazný motiv z písně Poslední podobá Papouškovi noci, už napsal kdosi přede mnou, ale já to podepisuji), výrazných sloganů (viz například úvodní píseň Vlasy) a rytmických figur, které bych byl ochoten přisoudit Aleši Pilgrovi (Ukradený diamant). Žádný z těchto postřehů však není překvapivý. I autor s tak pestrým rukopisem při takovém množství písní občas použije podobný postup (Michal Němec z Jablkoně, Jarda Svoboda z Trabandu i další přední autoři současné písňové tvorby by mohli vyprávět). A i když je Svetr sólové album natočené mimo Květy, vliv domovské kapely na kapelníka je nutně velký – téměř tak jako kapelníkův vliv na skupinu.
V čem se tedy písně ze Svetru vymykají tvorbě Květů? I když bych si většinu z nich na kapelních deskách dokázal představit (a neumím odhadnout, proč právě tyto skladby Martin vybral na sólové album a nepřinesl je spoluhráčům), odlišné je pochopitelně zpracování. Pominu-li album divadelních písní V čajové konvici, jsou nahrávky Květů rockovější, hutnější a přitom – což je trochu paradox – méně syrové. Svetr, na jehož finální zvukové podobě se podílel osvědčený Ondřej Ježek, zůstává záměrně jakoby na půl cesty mezi zkušebnou a profesionálním studiem. Posluchač tuší do posledních detailů promyšlené aranže (všechny ty drobné ruchy, industriální zvuky i krásně nazvučené akustické strunné nástroje), ale současně v něm zůstává pocit čehosi sympaticky ušpiněného, garážového. Tohoto výsledného pocitu Ježek s Kyšperským (a možná právě tím Kyšperský připomíná amerického písničkáře Devendru Banharta) dosahují lehkým potlačením zpívaných pasáží ve prospěch doprovodu. A k neučesané poetice ulice posouvá některé písně i Martinovo frázování, jakoby udýchané a ignorující přirozenou rytmiku češtiny (tedy důrazy na nepřízvučných slabikách). Píseň Video je typickým příkladem.
Přestože Svetr při kontinuálním poslechu nepůsobí jako koncepční album (i v tom se od většiny desek Květů liší), tuším za ním promyšlenou dramaturgii. Své opodstatnění má i střídání relativně delších písní s miniaturami, nápady, které autor nestihne rozvinout, protože okamžitě musí skočit jinam. V tom Svetr malinko – ale opravdu jen velmi vzdáleně – připomíná album Domácí práce, na které Kyšperský před časem soustředil drobné skici ze svých demonahrávek, sólových pokusů i nejrůznějších hudebních spoluprací. Na rozdíl od sbírky rarit, jakou Domácí práce byly, však Svetr nabízí ucelenější a především kompaktnější vhled do Kyšperského poetiky. K ní patří snové obrazy (V noci se prouzí oblečení), zvídavé otázky (Ptáci) i surrealistické koláže hrdinů z dětství (BMX ABC). A patří sem i svérázné pohrávání s písní Podél kolejí skupiny Listolet, z jejíhož textu zůstaly jen vybrané fragmenty, prolnuté s nasamplovanými hlasy Vladimíra Menšíka a dalších celebrit.
Při veškerém zacílení na výpověď přemýšlím, proč se tentokrát na obal alba nedostaly texty písní. Napadají mne však hned dvě možné odpovědi. Jednak minimalistický obal (jehož autorkou je Janines Jansen, totiž Bára Kratochvílová z dua DVA) by další množství písmenek nesnesl. A za druhé: Bez všech těch doprovodných zvuků, ruchů, riffů, zkreslení a rytmických figur by velká část sdělení vyprchala. Svetr je, stejně jako nahrávky Květů, propracovaný do posledního detailu. A přitom je jiný.
Martin E. Kyšperský: Svetr, vydavatel: Polí pět 2013. 15 skladeb. Stopáž: 41:04
Zatím nebyl přidán žádný komentář..