Vlakem sice už dávno nejezdím denně, ale coby nemotorista z přesvědčení využívám služeb Českých drah nebo alternativních dopravců poměrně často. A z mých „vlakových“ zážitků, nahromaděných za všechna ta léta od střední školy do současnosti, by se jistě dala sestavit sbírka povídek nebo básní. Martin E. Kyšperský napsal soubor textů, které následně zhudebnil, během jediné cesty vlakem. Začal psát v Praze, ještě než se souprava rozjela, a skončil při průjezdů vsí Bezpráví, pár kilometrů před Ústím nad Orlicí. Do Brna mu tedy ještě kus cesty zbýval, ale Martin prý ve vlaku nespí. Možná tedy na trase Česká Třebová – Svitavy – Blansko – Brno přemýšlel, co s hotovými volnými verši provede.
Martinovy drážní verše jsou minimalistické co do rozsahu a formou připomínají surrealistický proud vědomí. Autor si v kupé všímá osob i věcí kolem sebe i za oknem, poslouchá hlášení a vrství asociace – podobně a zároveň trochu jinak než v propracovanějších textech Květů a volněji než ve sbírce Marťanské lodě, na které pracoval se svou přítelkyní Alenou Černou a která vyšla současně s Vlakem. Ostatně Alence, která se bohužel vydání alba ani knížky nedožila, Kyšperský svou hudební novinku věnoval.
Příběh jedné cesty vlakem se na albu rozpadá do několika písní-kapitol, v nichž autor řeší dílčí problémy a překvapuje neologismy i zajímavými významovými posuny a asociacemi. Do textů zakomponuje informaci z drážního hlášení o cíli vlaku („Bratislava Kúty“) i italský nápis z vagonu („Porta non utilizzabile“). Poslouchá hlasy z vedlejších kupé („kterým nerozumím“) i svou spolucestující, která chroupá mrkev (verš „chroupání mrkve mojí…“, použitý jako refrén písně Spolucestující, však jako by připisoval konzumaci zeleniny samotnému autorovi). Sleduje ženy v šedých kabátcích („jsem ženista,“ konstatuje vtipně) i lampy za oknem „ve tvaru přesličky“. V příběhu se sem tam mihnou i další vedlejší postavy a dějové linie („Píše mi I., že nestíhá oběd. Musíme řešit tu knížku“), ale nejhorší – i když „paní naproti je klidná“ – nejhorší je klimatizace!
Aby Martin tento svůj koncepční projekt i zvukově odlišil od svých ostatních nahrávek, zavrhl při zhudebňování živé bicí a veškeré strunné nástroje a namísto kytar nebo basy využil výhradně elektronické zvuky a klávesové nástroje. Kombinace jeho jasně rozpoznatelného hlasu, většinou krátkých úseků textu a bublajících nebo staccato tónů archaické elektroniky vytváří zajímavý efekt. Strojový rytmus evokuje pohyb vlaku po kolejích, avšak namísto Pendolina nebo jiné supermoderní soupravy se člověku vybaví rychlík, který na trase Praha—Brno jezdí od 90. let. Verše „Komu by se nechtělo spát, když za něho pracuje stroj…“ pak v sobě shrnují nejen historie železnice, ale i dějiny elektronické hudby, v obou případech s důrazem na průkopnická léta dotyčného fenoménu.
Vlakem není elektronicky studená deska. Stroje na ní člověka nemají šanci přemoci – nejen díky autorovu rozvolněnému zpěvu, ale také díky přizvaným hostům. Vedle několika vokalistů (mj. ostatní členové Květů nebo Martina Trchová) jsou to především trumpetisté Christoffer Strandh a Martin Kučera. A například lehce ambientní pasáží písně Ženy Strandhova trubka opravdu sluší.
Martinovi Kyšperskému se na album Vlakem povedlo vytvořit několik skutečně výrazných písní. Patří mezi ně anglicko-česká DWYL, klidnější Kamkolín, Ženy i dvoudílná skladba Nic 1 a 2. Přesto je album silné především jako celek – svým originálním příběhem (jakousi drobnou povídkou nebo fejetonem v písních) i jeho zpracováním. Když si člověk uvědomí, že v době, kdy Martin na tomto albu pracoval, současně tvořil nový repertoár pro Květy, vydával sbírku básní, natáčel dva televizní seriály, produkoval výborné album Lucii Krpalové alias Prune a odskakoval si do rádia moderovat rozhovory s kolegy-hudebníky, nezbývá než znovu smeknout.
Martin E. Kyšperský: Vlakem, vydavatel: Polí pět 2016. 12 skladeb. Stopáž: 41:35
Zatím nebyl přidán žádný komentář..