Je těžké jakkoliv hodnotit nebo snad dokonce analyzovat operní monodrama, které člověk slyšel poprvé a s žádným jiným dílem skladatele nepřišel nikdy předtím do styku. Zůstává jen první dojem a emoce, ale nebylo jich zrovna málo. Námět z komunistického lágru si o naléhavé ztvárnění sám říká a v opeře Martin Středa se mu ho dostalo vrchovatě.
Předčasně zesnulý skladatel Andrew Yin Svoboda se narodil v kanadském Burlingtonu v roce 1977 a své operní dílo dokončil v roce 2004, bylo mu tedy 27 let. Myslím, že jeho mládí je v hudbě poznat, jedná se o prudké poryvy citů, které si v ničem nezadají s veristickým přístupem. Jistě že hudba zněla současně a nejednalo se o žádnou přímou nápodobu Pucciniho, ale emocionální nátlak hraničící s citovým vydíráním v díle jednoznačně přítomen je. Námět na operu získal Andrew Svoboda z vyprávění svého otce, který byl v letech 1949–58 vězněn v Jáchymově. Setkal se tam mimo jiné s mladým medikem Milanem Šedou, který v důsledku bití oslepl a byl držen na samotce. Šeda – v libretu přejmenovaný na Martina Středu – je jedinou postavou opery.
Jeho monolog v jáchymovské „díře“ kombinuje několik rovin. Fyzické utrpení ze zimy, hladu, vzpomínky na mučení a zoufalství ze ztráty zraku tvoří tu první. Do ní se míchají vzpomínky na otce, který uprchl na Západ. Martin Středa je vězněn za údajnou spolupráci s ním, volá k němu a zároveň si připomíná jejich komplikovaný vztah: otec jím zřejmě z nějakých důvodů pohrdal. Další rovinou je snaha o dorozumění s vězněm v sousední samotce a k tomu ještě motiv Vánoc, do jejichž času je akce situována. Řekl bych, že v libretu ani v hudbě nejsou tyto roviny reflektovány rovnocenně, k čemuž by sváděla úvodní a závěrečná fuga, momenty utrpení jsou na prvním místě. Pokud přistoupíme na tvrzení, že verismus nahrazuje tragiku krutostí a lásku sentimentem (© Zdeněk Nejedlý), Martin Středa balancuje na hraně mezi těmito polohami a občas si šlápne do té sentimentálně kruté. A kdo chce, ten to z ní může vnímat úplně celé.
Hudba sleduje linku vyprávění a místy k dramatickým vrcholům až vybuchuje. Je v ní mnoho přímočarého efektu, ale řekl bych, že se v ní skrývají i hlubší roviny – jsou ale spíš v závěsu a nechovají se příliš nápadně. Dílo je napsáno pro osm nástrojů (smyčcové kvarteto, flétna, (bas)klarinet a dvoje bicí) a instrumentace je i v malém obsazení pěkně pestrá. Samotná opera byla obklopena Svobodovou Fugou pro klavír, kterou upravil pro smyčcové kvarteto Tomáš Krejčí. Posloužila jako předehra i epilog a jakkoli zněla na začátku nezvykle – vzhledem k očekávání současné hudby – na konci už se poněkud školsky napsaná bachovská skladba táhla a myslím, že by z ní pro připomenutí stačila jen expozice. Druhé poněkud přetažené místo se mi zdálo být ve chvíli, kdy hrála z nahrávky píseň White Christmas a Martin Středa místo vloček sypal na zem kousíčky dopisu, který si nemohl přečíst. Celé provedení mělo i s úvodem a závěrem jen asi 50 minut – na tak krátkém časovém úseku by se měla hluchá místa vyeliminovat co nejlépe.
Co se týká samotného provedení, na prvním místě bylo hudební nastudování Gabriely Tardonové a výkon Tomáše Krejčího v titulní a zároveň jediné roli. Komorní orchestřík zněl hutně, dynamicky pestře a v malém prostoru Komorního sálu na Hudební fakultě JAMU měl zvuk místy až rockovou intenzitu. Tomáš Krejčí měl roli bezvadně vypracovanou, při všech skromných provozovacích prostředcích jsme viděli i solidní dávku velkooperního patosu, který ale zapadal do celkového vyznění. Jeho dlouhý part, jehož text přeskakoval bez zřetelných přechodů od tématu k tématu sváděl i k myšlence na další závan italské opery – mám na mysli například scénu šílenství Lucie di Lammermoor. Srovnání s monodramaty jako je Schönbergovo Očekávání nebo Poulencův Lidský hlas se samozřejmě nabízí na prvním místě a zmiňuje se o něm i program, ale v operní historii by se pro paralely dalo zajít ještě mnohem dál.
Pozoruhodné je i srovnání s „dokumentárními operami“ Aleše Březiny …zítra se bude a především s Toufarem, který se rovněž částečně odehrává ve vězení – přesněji ve vazbě – na začátku komunistické totality. Březinův přístup je úplně jiný, předkládá divákům spíš fakta a nechává je, aby si výsledný obraz vytvořili sami. S prudkými efekty a emocemi šetří i tam, kde se přímo nabízejí a spíš je občas nechá, aby se prodraly do popředí samy. Přímo jim ale vlastně nijak nefandí a nestaví na nich. Andrew Yin Svoboda napsal svou operu – jíž uzavřel studium na McGill University v Montrealu – především z emocí. Jakkoliv se mi během Toufara mihla vzpomínka na Toscu jen bleskem při mučení za scénou, tady jsem na ni jaksi rezidentně myslel pořád.
Scénu tvoří dvě protilehlá zrcadla, lesklý pás podlahy mezi nimi a holá žárovka visící od stropu. Martin Středa je v malém prostoru úplně sám sebou a navzdory slepotě se pořád vidí ze všech stran (Tomáš Krejčí v nich také pořád viděl na dirigentku, aspoň myslím). Jedinými rekvizitami jsou bedna na uhlí a zmuchlaný dopis. Jednoduchý kostým evokuje vězeňskou uniformu s číslem, bleděmodrá barva mu dodává lehký přídech něčeho nadpozemského. Roccova inscenace si hledí celkového scénického vyznění designérským způsobem, což je pro jeho práci typické, a dobře se jí to daří.
Produkce Martina Středy byla prvním projektem sdružení Opera Povera (Chudá opera), který založil režisér Rocc – ten byl i ředitelem brněnské opery, později opery Národního divadla v Praze a dnes tuto funkci vykonává v Lublani. Zároveň ale vytrvale tíhne ke komornějším projektům. Naposledy jsme mohli v Redutě vidět jeho inscenaci opery Alice in Bed Iva Medka a Markéty Dvořákové, což byla menší, ale pořád pevná jevištní produkce. Opera Povera se – podle prvního počinu soudě – orientuje na co nejoproštěnější tvar, který si vystačí s minimem prostředků, je možno jej odstěhovat ve větší dodávce a provést prakticky kdekoli. Ale také se zaměřuje na současnou autorskou tvorbu, což mě těší.
Martin Středa je dílo, které bych rád označil za nadějné, předčasná smrt autora tomu však brání a můžeme si jen představovat, co by napsal příště. Na poslední brněnské provedení si můžete zajít ještě dnes na Hudební fakultu JAMU.
Andrew Yin Svoboda: Martin Středa – pravdivé operní monodrama z jáchymovského pekla, libreto autor, český překlad Alena Šedová, Josef Svoboda. Hudební nastudování a dirigent: Gabriela Tardonová, režie / prostorová instalace: Rocc, kostým: Miroslava Matulová, světlo: Petr Kačírek, dramaturgie: Pavel Petráněk. V titulní roli: Tomáš Krejčí, baryton. 21. září 2014, Opera Povera, Komorní sál HF JAMU, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..