Filharmonie Brno v aktuální sezóně nezanedbává oblíbenou klasiku tak moc, jak by se mohlo na první pohled zdát. Včera jí byl věnován prakticky celý večer, ale lépe by snad bylo, kdyby se vůbec neuskutečnil.
Dramaturgicky jsem ocenil zařazení kompozice Tafi (Pohřeb) Dimitriho Mitropoulose z roku 1915. Mitropoulos dnes žije v paměti – pokud v ní vůbec žije – jako šéf newyorské filharmonie a dirigent Metropolitní opery, jeho skladatelské dílo je prakticky zapomenuté a objevuje se málo. Pohřeb je dílo, které se hudebně obrací spíš do minulosti, jedná se o velkou symfonickou fugu, která by mohla připomenout Antona Brucknera. Mitropoulos ji ovšem napsal v devatenácti letech a navzdory tomu je z ní cítit značná skladatelská vyzrálost. Dirigent Michalis Economou ji ale s Filharmonií Brno přehrál bez hlubšího ponoru i bez vzletu. Orchestr zněl ploše, nijak zvlášť se neexponoval a povzbudivá dirigentská gesta se míjela účinkem. I provedení Pohřbu bylo zkrátka jaksi mrtvé.
K žádnému zmrtvýchvstání nedošlo ani při provedení Klavírního koncertu č. 5 Ludwiga van Beethovena, což by měl být i při průměrném provedení povzbuzující zážitek a při nadprůměrném totální trhák. Michalis Economou se do žádných pestřejších ani propracovanějších pasáží s orchestrem nepouštěl, navíc se hodně hudby ztratilo v uspěchaných tempech. George Emmanuel Lazaridis jako sólista úplně zklamal. Na jedné straně se rytmickými zvláštnostmi a rubaty pokoušel dodat provedení romantického ducha, což v případě „Císařského“ koncertu není vůbec od věci, na druhé straně působil především v sólových pasážích, jako by si přišel přehrávat stupnice. Běhy i trylky mu zněly nekonkrétně a nepravidelně, poslouchalo se to v lepších chvílích s nezájmem, v horších s utrpením. Publikum bohužel vděčně tleskalo tak dlouho, až si vytleskalo přídavek, což i teď přispívá k pocitu marnosti při apelování na jakoukoli kvalitu.
Vlastně ani tolik nejde o jeden nepovedený koncert, to se stane i těm nejlepším orchestrům. Dlouhodobě lze ale sledovat, že výkon Filharmonie Brno je totálně závislý na tom, kdo ji zrovna diriguje, chybí jí jakási vnitřní osobnost a standard, který by si byl orchestr ochoten sám držet. To už není věc pouhého neinspirativního nastudování, ale také zvuku jednotlivých nástrojových skupin, které najednou přestanou znít, a z pódia je cítit především nezájem. Když se k tomu potom přidá ještě nijaký sólista i dirigent, výsledkem je hrozná nuda. Snad by bylo lepší, kdyby orchestr dělal opravdu pořádné chyby – dělo by se aspoň něco, místo vlažné nicoty. Jak jsem řekl: nejde o jeden nepovedený koncert, ale Filharmonie Brno takovými hosty i výkony zaprvé zpochybňuje sama sebe. A zadruhé zpochybňuje i nutnost stavět pro podobné zážitky nové sály – na to stačí i akusticky nevyhovující Janáčkovo divadlo.
Večer byl anoncován jako „Císařský koncert v řeckém balení“, které ale odpovídalo spíš současnému stavu řecké ekonomiky než schematické představě o jižním temperamentu. Druhou polovinu koncertu jsem si zcela neprofesionálně odpustil, děkuji za pochopení.
Dimitri Mitropoulos: Tafi (Pohřeb), Ludwig van Beethoven: Klavírní koncert č. 5 Es dur op. 73 „Císařský“, Edward Elgar: Enigma, variace na vlastní téma. Hudební nastudování – Michalis Economou, George Emmanuel Lazaridis – klavír, Filharmonie Brno. 15. ledna 2014, Janáčkovo divadlo, Brno.
kleprtackova
19. ledna 2015, 9:25